Šváček, Augustin OFMCap.

„Kdo jí mne, bude žít ze mne“ (eucharistie jako hostina)

 

 

 

 

 

 

 

 

1. Eucharistie vytváří církev svatým přijímáním: Jeden ateistický filosof pravil: „Člověk je to, co jí.“ Tím chtěl říci, že v člověku není kvalitativní rozdíl mezi hmotou a duchem, nýbrž že se v něm všechno redukuje na složku organickou a hmotnou. Ale tím se zase stalo, že ateista nejlépe formuloval jedno křesťanské tajemství. Díky eucharistii je křesťan opravdu tím, co jí! Už dávno napsal sv. Lev Veliký: „Naše účast na Kristově těle a na jeho krvi nesměřuje k ničemu jinému, než abychom se stali tím, co požíváme.“ Avšak poslyšme, co o tom říká sám Ježíš? „Jako mne poslal živý Otec a já žiji z Otce, tak i ten, kdo jí mne, bude žít ze mne“ (Jan 6,57). Jako žije Ježíš z Otce a pro Otce, tak i my, když se podílíme na svatém tajemství jeho těla a jeho krve, žijeme z Ježíše a pro Ježíše. Každému uctivě přijímajícímu říká Ježíš: „Ty si nepřizpůsobíš mne, ale já si přizpůsobím tebe“ (sv. Augustin).

 

 

 

 

Chléb života je živý, proto ti, kdo ho přijímají, opravdu žijí. Zatímco se tedy tělesný pokrm proměňuje v toho, kdo jej snědl, a ryby, chléb a každý jiný pokrm se stávají krví člověka, zde se děje opak. Chléb života hýbe tím, kdo se jím živí, přizpůsobuje si ho a mění ho v sebe. Svatý chléb neposiluje život takovým způsobem jako hmotné pokrmy, ale vlévá nám život, který má sám v sobě. Ježíš praví, že je „chléb živý“, a dodává: „Kdo jí mne, bude žít ze mne.“ Tvrdíme-li, že si nás Ježíš při svatém přijímání „přizpůsobuje“, znamená to konkrétně, že připodobňuje naše city svým citům, naše touhy svým touhám, náš způsob myšlení svému; jednoduše, že působí, abychom měli „v sobě to smýšlení, jaké měl Kristus Ježíš“. Ježíš to všechno dělá, protože je „srdcem“ tajemného těla. A co dělá srdce v lidském organismu? Ze všech částí těla k němu proudí „zkažená“ krev, to je ochuzená o životní prvky a znečištěná všemi jedovatými odpadky organismu. V plících se tato krev při styku s kyslíkem jakoby spálí, a obrozena a obohacena živnými látkami je ze srdce neúnavně rozváděna do všech údů. Totéž činí v duchovní rovině v eucharistii srdce církve, kterým je Kristus. K němu se stéká při každé mši zkažená krev celého světa. Do něho vrhám při sv. přijímání svůj hřích a všechnu svou nečistotu, aby byla zničena, a toto srdce mi dává krev čistou, svou krev, krev neposkvrněného beránka, plnou života a svatosti, „lék nesmrtelnosti“. Teprve po této zkušenosti můžeme pochopit slova sv. Písma: „Krev Kristova ... očistí naše svědomí od mrtvých skutků“ (Žid 9,14) a opět: „Krev Ježíše Krista nás očišťuje od každého hříchu“ (1 Jan 1,7). Eucharistie je opravdu „srdce“ církve, a to v mnohem realističtějším smyslu, než obvykle myslíme.

 

 

 

 

 

 

 

 

2. Společenství s tělem a krví Krista: Ale s kým a s čím přesně navazujeme v eucharistii společenství? Sv. Pavel píše: „Kalich požehnání, který žehnáme - není to účast v Kristově těle?“ Z toho plyne důležitý důsledek: V Ježíšově životě neexistuje okamžik nebo zážitek, který bychom nemohli prožívat a sdílet s ním, když přistupujeme k svatému přijímání. Celý jeho život je totiž přítomný a je darován v těle a krvi. Sv. Pavel shrnuje tajemství Kristova kříže slovy: „Sám sebe se zřekl“. Naše mše by mohla být celá proniknuta a osvícena touto větou, zejména sloužíme-li mši nebo se jí účastníme v situaci, kdy jsme se stali náhle obětí křivdy, proti níž se v nás všechno bouří, nebo jsme se octli před obtížnou poslušností. Můžeme říci: Ježíš se zřekl sám sebe, a také já se chci zřeknout sebe, chci umřít sobě a svým „důvodům“! Toto je pravé společenství s Kristem, pravé svaté přijímání.

 

 

 

 

 

 

 

 

3. Kdo je spojen s Pánem, je s ním jeden Duch (srov. 1Kor 6,17): Síla eucharistického společenství tkví právě zde. V něm se stáváme jedním duchem s Ježíšem, a tento „jeden duch“ je Duch svatý! Ve svátosti se pokaždé opakuje to, co se stalo jednorázově v dějinách. V okamžiku narození dává Duch svatý světu Krista (Maria totiž počala z Ducha svatého). Ve chvíli smrti dává Kristus světu Ducha svatého (když umíral „odevzdal Ducha“). Podobně v eucharistii nám dává Duch svatý při proměňování Krista, při přijímání nám dává Kristus Ducha svatého. Při svatém přijímání k nám přichází Kristus jako dárce Ducha. Ne jako někdo, kdo dal Ducha kdysi, před dávnou dobou, ale jako ten, kdo nyní, když byla dokonána nekrvavá oběť na oltáři, znovu „Ducha odevzdává“ (srov. Jan 19,30). Tímto způsobem nám dává Ježíš účast na svém duchovním pomazání. Jeho pomazání se přelévá na nás, nebo lépe řečeno, my se do něho noříme. Kristus se přelévá do nás a splývá s námi, mění nás a přetvořuje v sebe jako kapka vody vylitá do nekonečného oceánu vonné masti. Toto jsou účinky této masti u těch, kdo se s ní setkají: neomezuje se na to, že je prostě provane svou vůní, ani je nenechá jen touto vůní provanout, ale samotnou jejich podstatu promění ve vůni masti, která byla pro nás vylita: „Jsme jako vonné kadidlo vydechující Krista“ (2Kor 2,15).

 

 

 

 

Pokaždé, když piješ, dostává se ti odpuštění hříchů a duchovně se opájíš. Apoštol praví: „Neopíjejte se vínem … ale dejte se naplnit Duchem“ (Ef 5,18). Kdo se opije vínem, vrávorá a je nejistý, ale kdo se opije Duchem, má pevné kořeny v Kristu. Svatá opilost dělá srdce střízlivým. Odtud slavné zvolání sv. Ambrože v jeho hymnu, který se dosud používá v liturgii hodin: „Vínem Ducha vždy střízlivým se občerstvujme v srdci svém!“ „Střízlivé opojení“ není jen básnické rčení. Je smysluplné a pravdivé. Opojení má vždy ten účinek, že člověk vyjde ze sebe, ze svých těsných mezí. Ale zatímco při hmotné opilosti (vínem, drogou) vyjde člověk ze sebe, aby žil „pod“ úrovní rozumu, jako zvíře, při opojení duchovním vyjde ze sebe, aby žil „nad“ svým rozumem, v obzorech Božích. Každé přijímání by mělo končit extází, chápeme-li tímto slovem nikoli jevy mimořádné a případkové, kterými je někdy doprovázeno svaté přijímání, nýbrž doslova vyjití (extasis) člověka ze sebe, podle výroku svatého Pavla: „Žiji ovšem, ale už to nejsem já.“ Každé eucharistické přijímání, které nevrcholí úkonem lásky, je nedokončené. Plně a definitivně se sjednocuji s Kristem, který se mi dal, jenom když mu dokážu říci prostě a s upřímným srdcem: „Pane, ty víš, že tě miluji!“

 

 

 

 

 

 

 

 

4. „Já v nich a ty ve mně“- společenství s Otcem: Prostřednictvím Ježíše a jeho Ducha se při eucharistickém přijímání setkávám nakonec i s Otcem. Ve své velekněžské modlitbě říká Ježíš Otci: „Aby byli jedno, jako my jsme jedno: já v nich a ty ve mně“ (Jan 17,23). Není možné, abychom přijali Syna a nepřijali s ním i Otce. Poslední důvod je v tom, že Otec, Syn a Duch svatý jsou jediná a nedílná božská přirozenost, jsou „jedno“. Pokaždé, když přijímáme, stávají se naše duše a srdce chrámem Nejsvětější Trojice, a když k nám přichází Bůh, přichází k nám celý ráj.

 

 

 

 

 

 

 

 

5.Bůh nám dal do rukou své tělo: Jednoho dne jsem slyšel ve chvíli přijímání krásný zpěv, ve kterém se ustavičně opakovala tato slova: „Bůh nám dal do rukou své tělo, Bůh nám dal do rukou své tělo!“ Náhle mě bodlo v srdci: Bůh nám dal do rukou své tělo, ale co my tomuto Božímu tělu děláme? A nemohl jsem v sobě potlačit výkřik: Děláme Bohu násilí! Jak mu děláme násilí? Zneužíváme slib, kterým se zavázal, že bude přicházet na oltář a do našeho nitra. „Nutíme“ ho každý den k tomuto krajnímu projevu lásky, ale sami jsme bez lásky. Často jsme i roztržití, a tím mu děláme násilí. Jak dokážeme být útlocitní a něžní k dítěti, které se nemůže bránit, ale jak jsme hrubí a neurvalí k Ježíši, který se - tajemně - také nemůže před námi bránit! Sv. František z Assisi volal: „Hle, denně se ponižuje, jako kdysi sestoupil z královského trůnu do života Panny, denně k nám přichází na oltář!“

 

 

 

 

Člověk proto smí přistoupit k svatému přijímání jen s hlubokou pokorou a kajícností. „Poslyšte, moji bratři,“ opět k nám mluví sv. František - „je-li blahoslavená Panna Maria tak velice uctívána, jak se sluší, poněvadž ho nosila ve svém přesvatém lůně, jestliže se sv. Jan Křtitel zachvěl a neodvážil se dotknout svaté Boží hlavy, jestliže je uctíván hrob, ve kterém kratičký čas ležel, jak musí být svatý, spravedlivý a hodný ten, kdo se Pána dotýká rukama, srdcem a ústy ho přijímá a jiným ho k přijímání podává! Je velká bída, politováníhodná slabost, když vy, kteří ho máte tak blízko, staráte se ještě o něco jiného na světě. Celé lidstvo ať se chvěje, celá země ať se třese a nebe ať jásá, když je na oltáři v rukou kněze Kristus, Syn živého Boha! Bratři, vizte Boží pokoru a před ním si vylévejte srdce. Pokorně se proto skloňte, a on vás povýší.“

 

 

 

 

Naši přátelé v ráji - Maria, andělé, naši nejmilejší svatí – vědí, jak veliké tajemství přijímáme a jak přesahuje naše schopnosti, a když je poprosíme, jsou ochotni nám pomáhat. Můžeme je prosit, aby nám půjčili svou čistotu, svou chválu, svou pokoru, svou nekonečnou vděčnost Bohu.

 

 

 

 

 

 

 

 

6. Přijímání Kristova těla, kterým je církev: Dosud jsme se omezovali na rozjímání o „vertikálním“ hledisku přijímání, na společenství s Bohem Otcem, Synem a Duchem Svatým. V eucharistii se však uskutečňuje také společenství horizontální, to je s bratřími a sestrami. „Protože je to jeden chléb, tvoříme jedno tělo, i když je nás mnoho, neboť všichni máme účast na jednom chlebě.“ Kristovo tělo, kterým je církev, bylo vytvořeno tak, že se podobá eucharistickému chlebu. Eucharistický chléb uskutečňuje vzájemnou jednotu údů tím, že ji naznačuje. Ve svatém přijímání projevují věřící viditelným způsobem jednotu Božího lidu, kterou tato vznešená svátost výstižně naznačuje a obdivuhodně uskutečňuje - říká II. vatikánský koncil. Jinými slovy, to, co vyjadřují znamení chleba a vína viditelně - jednotu nejmenších zrníček pšenice a množství zrnek hroznů - uskutečňuje svátost způsobem vnitřním a duchovním. „Uskutečňuje to“, ale ne sama, samočinně, bez našeho přičinění. Já už se nemohu nezajímat o bratra, který přistupuje vedle mne k přijímání. Nemohu ho odmítnout, aniž bych odmítl Krista a sám se odtrhl od jednoty. Kdo si při svatém přijímání myslí, že všecek hoří pro Krista, ale právě před tím urazil nebo zranil bratra a neprosí ho za odpuštění nebo není rozhodnut to udělat, podobá se člověku, který potká po dlouhé době přítele, stoupne si na špičky, aby ho mohl políbit na čele a projevit mu svou lásku, ale nevšimne si, že mu přitom svými okovanými botami šlape na nohy! Ježíšovýma nohama jsou údy jeho těla, zvláště nejchudší a nejpohrdanější.

 

 

 

 

Kristus, který ke mně přichází ve svatém přijímání, je týž nerozdělený Kristus, který jde i k bratrovi stojícímu vedle mne. Takřka nás svazuje dohromady v okamžiku, kdy se s námi všemi spojuje. Zde je snad hluboký smysl věty, kterou někdy čteme v novozákonních spisech z prvních století církve: „Spojeni v lámání chleba“ (srov. Sk 2,42). Křesťané se cítili sjednoceni v lámání chleba. Paradox: spojeni v dělení. Lámání totiž znamená dělení. Přesně tak: Jsme spojeni v dělení nebo lépe ve sdílení téhož chleba! Sv. Augustin nám připomíná, že nemůže existovat chléb, jestliže se zrnka, z nichž se skládá, nejprve „nerozemelou“. K tomu, abychom byli „rozemleti“, není nic účinnějšího než bratrská láska, zvláště u osob žijících v komunitě, v rodině: snášet jeden druhého bez ohledu na rozdílnou povahu, rozdílné názory atd. Je to jako brousek, který nás brousí každý den a odstraňuje naše přirozené drsnosti.

 

 

 

 

Nyní jsme pochopili, co znamená „amen“ a komu říkáme „amen“ při svatém přijímání. Podávající prohlásí „Tělo Kristovo!“ a my odpovíme: „Amen!“ Říkáme „amen“ nejsvětějšímu tělu Ježíšovu narozenému z Panny Marie a ukřižovanému za nás, ale říkáme „amen“ také jeho tělu tajemnému, kterým je církev a kterým jsou konkrétní bratři a sestry kolem nás v životě nebo u eucharistického stolu. Nemůžeme obě těla oddělovat a přijímat jedno bez druhého. Někdo je proti nám: kdo nás kritizuje, kdo nás pomlouvá. Říci „amen“ v tomto případě je těžší, ale je v tom zvláštní milost. Když chceme dospět k důvěrnějšímu spojení s Ježíšem nebo potřebujeme od něho odpuštění a zvláštní milost, je toto způsob, jak ji můžeme získat: přijmeme-li Ježíše zároveň s „tamtím“ bratrem nebo s „tamtěmi“ bratřími či sestrami.

 

 

 

 

Augustin Šváček OFMCap.

 

 

 

 

(podle Eucharistie – naše posvěcení

 

 

 

 

 od R. Cantalamessy)