Ratzinger, Josef

Někdy koncem sedmdesátých let se mi dostaly do ruky asi tři svazky osmidílné „Malé katolické dogmatiky“ profesorů Johanna Auera a Josepha Ratzingera, jejichž výstižnost a srozumitelnost jsem rychle ocenil. Josepha Ratzingera, od roku 1977 biskupa v Řezně, jsem od té doby sledoval, a když si jej Jan Pavel II. 1981 vybral do Říma za prefekta Kongregace pro nauku víry, věděl jsem, že je to člověk na svém místě. Abychom seznámili čtenáře našeho časopisu aspoň trochu s jeho teologickým myšlením, uveřejňujeme malou ukázku z nedávno vydaného českého překladu Eschatologie, posledního svazku uvedené řady. - Radim Jáchym OFM.

 Slovo „království Boží“ (případně „království nebeské“) se nám ukazuje podle textů NZ jako vlastní ústřední slovo Ježíšovy zvěsti... Toto slovo má v Ježíšově podání nosný význam, v povelikonoční zvěsti ovšem rychle ztrácí svoji funkci - ustupuje početně i věcně do pozadí. Lze říci, že zatímco osou Ježíšova předvelikonočního kázání je poselství o království Božím, zaujímá v apoštolském kázání po velikonocích toto místo christologie. Tento historicky prokazatelný sled (který je ostatně znamením věrnosti uchovávání Ježíšových slov) můžeme chápat přirozeně také jako přelom mezi předvelikonočním a povelikonočním kázáním, snad i jako výraz úpadku. Můžeme se ale také ptát, zda tato změna ústředního motivu zvěsti není způsobem, jak se stejné téma udržuje v různých podmínkách. Pro generaci prvních křesťanů bylo v každém případě vytvoření christologie právě výrazem její věrnosti nikoli jen osobě, nýbrž také slovu a dílu Ježíšovu; to, že v evangelijní tradici zároveň uchovávala slovo v jeho počáteční podobě, ukazuje, že toto slovo pro ni zůstalo přítomností a mohlo být slyšeno, aniž by tím došlo k odtržení od skutečně žitého křesťanství. Na tomto příkladu vidíme, jak je zpřítomnění historického faktu obtížné. Co dnešnímu čtenáři musí připadat naprosto nutně jako zásadní změna, to zcela zřejmě nebylo v tehdejší víře a životě. Kdyby ale opravdu měla být christologie důsledným pokračováním tématu „království Božího“, pak to vypovídá přirozeně něco o původním obsahu tohoto slova a o duchovním napětí, které za ním bylo; toto nám pak může pomoci poznat, co zde bylo vyjádřeno o vztahu k času a ke skutečnosti. [...]

 V mnohovrstevné struktuře [izraelské tradice] se ocitá Ježíšovo kázání, jehož novost nespočívá ani tak v nových myšlenkách jako v oprávněnosti moci jeho poslání, s níž odděluje zrno od plev. Je zjevné, že složka davidovsko-dynastická, která pokračovala věcně v zélotské linii, nemá v jeho poselství místo. Také se sám nikdy přímo za mesiáše neoznačuje. Teprve v nápisu na kříži se objevuje pojmenování Mesiáš-Kristus a stává se začátkem křesťanského vyznání. Ale skrze katalyzátor kříže nabyl tento titul zcela nového smyslu. O to viditelněji stojí Ježíš v linii prorockého očekávání. To se projevuje jednak v tom, že zaslibuje království Boží chudým v rozličném smyslu slova, ale také v tom, že jej dává do neoddělitelné souvislosti s pokáním. Marek to vyjádřil velmi zřetelně v souhrnu Ježíšova poselství, který klade na začátek Ježíšovy cesty a díla: „Naplnil se čas a přiblížilo se království Boží. Obraťte se (čiňte pokání: metanoeite) a věřte v evangeliu“ (Mk 1,15).[...]

 Ježíšovým znamením je on sám a on sám rovněž spočívá v samotné nabídce svého poselství. Toto poselství je ale výzvou k pokání v přítomnosti spásy i soudu. Právě tato souvislost pokání a milosti, pokání a eschatologie je zjevná, promyslíme-li Jonášovo znamení. [...] Samotné pokání je zde milosti, jednak tím, že bylo nabídnuto, a také tím, že bylo přijato. V této struktuře se ukazuje Ježíšovo kázání, které svou absolutní mocí označuje pokání jako milost, a proto se věnuje právě hříšníkům a chápou ho především oni. Tomuto základnímu předpokladu odpovídá, že je Ježíšovo poselství o království Božím určováno výrazem „nyní“, a nikoliv „tam“ a „potom“. Jeho oborem nejsou spekulace o prostoru a času, v jeho středu stojí osoba Ježíšova a jeho základními kategoriemi jsou milosti a pokání, milost a étos v nerozlučné jednotě. Právě na této spojitosti záleží; ale pochopit ji z její prehistorie připadá dnešnímu výkladu nesmírně obtížné.[...]

 Ježíš nezvěstoval žádnou explicitní christologii. Ale charakter jeho zvěsti poukazuje na něj samotného jako na eschatologické Boží znamení, na jeho osud jako Božího „nyní“. Ježíšova osobnost sama souvisí s tím, co říká o království Božím. Existuje text, Lk 17,20n, který se vymyká určitějšímu výkladu, ale jejž přesto smíme chápat na pozadí všepronikajícího sebevědomí Ježíšova jako náznak směru celku. Na otázku farizeů, kdy přijde království Boží, pak Ježíš odpovídá takto: „Království Boží nepřichází tak, abyste to mohli vypozorovat; ani se nedá říci: Hle, je tu, nebo: Je tam!; neboť vězte: království Boží je mezi vámi.“ Ale právě tím ukazuje dvojznačnost celého Ježíšova poselství o království, které jako celek nelze uchopit pouhým přihlížením, „pozorováním“, a jehož „překlady“ jsou zároveň vždy výklady. Slovo „pozorování“, které zde používáme, známe už v antice z jazykového úzu medicíny, a sice ve smyslu pozorování symptomů, nebo z oblasti odhalování budoucnosti pozorováním, jak tomu bylo v astrologii nebo v pohanských kultech. Takovým způsobem náhledu nelze tajemství království odhalit. Jeho ustavení vyžaduje jiný způsob vidění.  Ale jaký? V dějinách výkladu můžeme rozlišit tři typy vykládání textu, v jejichž protikladnosti se ukazuje, jak nevyhnutelně zahrnuje každá odpověď také tazatele samotného. První typ se dá nazvat „idealistický“, který převládal se samozřejmě vždy znovu odlišnými významy v podstatě od Origena až po začátek našeho století. „Mezi vámi“ se zde překládá „ve vás“, což z čistě jazykového hlediska může být jistě správné. Tím bylo řečeno: Království Boží není vně, ale uvnitř. [...] Od přelomu století se stále více prosazoval druhý typ výkladu, který můžeme označit jako eschatologický. Jeho základním přesvědčením je to, že Ježíš myslel zcela jednoznačně v kategoriích blízkého očekávání království jako převratné události nejbližší budoucnosti, která nastane náhle, ve vašem středu.[...] Především však v textu není slovo „náhle“.

 Do popředí se tak dnes dostává třetí možnost výkladu, kterou můžeme označit jako christologickou, přičemž do christologie musíme zahrnout pneumatologii. Ježíš hovoří v přítomném čase - království Boží není viditelné a je právě uprostřed těch, které oslovuje. Je mezi nimi - v něm samotném. „Ježíš je ztělesněním království Božího, daného učedníkům od Boha.“ V něm je budoucnost přítomna dnes. [...] Ježíš není královstvím prostě ve své fyzické přítomnosti, ale vyzařující silou svatého Ducha, která z něj vychází. V jeho pneumatickém působení, které odstraní zotročení člověka démony, je království Boží skutečností, Bůh přebírá vládu nad světem do svých rukou. Království Boží je děním, nikoliv prostorem; Ježíšovy činy, jeho slovo, jeho utrpení ruší vládu odcizení, které doléhá na člověka, a osvobozuje ho, to jest zřizuje vládu Boží. On je královstvím Božím, protože skrze něj působí Duch Boží ve světě.

 Tím je také dána vnitřní jednota předvelikonočního a povelikonočního poselství. Ten, jenž vstal z mrtvých, je zdrojem Ducha ve světě. Téma království se přeměňuje v christologii, protože od Krista vychází Duch, který je vládou Boží.

Joseph Ratzinger ESCHATOLOGIE - Smrt a věčný život Barrister & Principal