Pospíšil, Ctirad Václav OFM

Teprve toho dne, kdy jsme se dozvěděli oficiální zprávu o odchodu Jana Pavla II. z tohoto světa, jsem si uvědomil, že to bylo značně symbolické, když se jeho poslední kniha objevila na italských knižních pultech právě čtrnáct dní před touto smutnou událostí. Jedná se o knihu ve formě otázek a odpovědí s titulem: Paměť a identita, Karmelitánské nakladatelství, Kostelní vydří 2005, která se díky překladu J. Koláčka a kolektivu spolupracovníků objevuje také v českém překladu. Dílo představuje obšírný odkaz i výhled do budoucnosti a zároveň svědectví o hlubokém vnitřním životě Svatého otce.

 Nebojte se, nemíním psát reklamní recenzi, která by měla čtenáře pohnout k otevření peněženky a k zakoupení dotyčného svazku. V tomto článečku bych spíše chtěl vzpomenout na velkou postavu, která se nejen zapsala do našich srdcí, ale – přiznejme si to zcela upřímně – byla důležitou součástí našich osobních životů. Nikdy bychom neměli zapomenout na to, že to byl on, kdo zásadní měrou přispěl ke svžení rudých totalitních režimů ve střední a východní Evropě. Nikdy nesmíme zapomenout na jeho veskrze kladný vztah k naší vlasti. Jako příklad bych rád uvedl skutečnost, že první vydání Českého misálu v našem jazyce se uskutečnilo v osmdesátých letech v Římě a Jan Pavel ho dotoval ze svých osobních fondů, aby tak pomohl naší chudé a porobené církvi. Jako františkáni bychom mu měli být vděčni za to, že jedním z jeho posledních rozhodnutí bylo udělit našemu generálnímu studiu v Římě titul „Papežská univerzita Antonianum“. K tomu došlo dne 15. března tohoto roku, tedy pár týdnů před smrtí slovanského papeže. Jan Pavel II. také svatořečil velké františkánské postavy: minoritu Maxmiliána Kolbeho, naší drahou Anežku Přemyslovnu a kapucína Otce Pia.

            V roce 1993 jsem pobýval v Římě a patřil jsem v Antonianu do polské jazykové komunity bratří studentů. Po tři roky jsme žádali ve Vatikánu o to, zda bychom nemohli jako skupina s Janem Pavlem II. koncelebrovat v jeho soukromé kapli při obvyklé ranní mši svaté. Právě v roce 1993 jsme konečně dostali kladnou odpověď. Byli tam s námi ještě bratři saleziáni, celkem nás koncelebrovalo kolem čtyřiceti. Po mši svaté nás pan sekretář uvedl do velkého sálu a udělali jsme kruh. Pak přišel pan papež, u každého se zastavil, aby s ním prohodil pár slov a povzbudil ho. Když přišel ke mně, udeřil jsem se pěstí do hrudi a polsky řekl: „Svatý otče, já nejsem Polák, ale Čech. Jsem s bratry Poláky v jedné komunitě.“ Jan Pavel se šibalsky usmál a řekl: „A dokážeš to s nimi vydržet?“ „Já ano, ale oni se mnou ne.“ Dodnes jsem hrdý na to, že se mi podařilo pana papeže rozesmát. Pak mě pohladil a dal mi na památku stejně jako všem ostatním nějakou plaketu. Na mne vyšla plaketa, která byla vyražena u příležitosti jeho návštěvy v Tanzanii.

            Proč o tom teď hovořím? Jednak si rád na tuto událost vzpomínám, jednak se mi nemohla nevybavit při četbě zmíněné knihy. Jan Pavel II., člověk světového formátu, papež univerzální církve, se nestydí vyznávat před celým světem své horoucí vlastenectví, svou hlubokou lásku k Polsku a ke svému lidu. Kniha totiž obsahuje dlouhé pasáže, v nichž jsme seznamováni s polskými dějinami a s ponaučením, které z nich Jan Pavel II. při svém pontifikátu těžil. Upozorňuje nás, tedy všechny národy střední a východní Evropy, které kdysi ležely za velkou železnou oponou, že máme bedlivě střežit svou národní identitu, že máme pěstovat nejen svou křesťanskou, ale také národní paměť. Každý z nás totiž musí někam patřit a mít svou vlastní identitu, která je úzce spjata s mateřským jazykem a s kulturou vlastního národa. Jedná se tedy o podstatnou součást naší osobní totožnosti. Z této národní a kulturní identity pak máme vycházet k ostatním, právě ona nám totiž umožňuje ostatní chápat a pomáhat lidem všech národů k tomu, aby měli právo na sebeurčení a  na svou národní paměť. Láska a úcta k vlastnímu národu rozhodně není nacionalismem. Naopak, je lékem proti zvrácenostem nacionalismu, šovinismu a rasismu. V dnešním globalizujícím se světě i ve sjednocující se Evropě je třeba dbát na vlastní tradice, na svou národní identitu. Právě my Češi na tuto pravdu často zapomínáme a podléháme malomyslnosti. I my máme nač být hrdi a i my máme brát vážně svou odpovědnost za tuto zemi a svůj národ. Ne nadarmo naše provincie nese jméno hlavního patrona celého národa, svatého Václava, a proto by bratři měli pamatovat, že nejsou jen služebníky církve, ale také syny českého národa. Naší povinností je tedy také to, abychom v lidech probouzeli lásku a úctu k naší řeči, našim dějinám a naší kultuře. Je to nedílná součást naší křesťanské a katolické identity. Jan Pavel II. nás dále varuje před bezhlavým přejímáním ne vždy pozitivních vlivů západního světa, před úzkoprsým ekonomismem, který rozhodně není odpovědí na ty nejzákladnější otázky, jimiž je rozechvíváno srdce dnešního člověka.

            Vedle tohoto poselství se v knize setkáváme s velmi důležitou základní pravdou, která Jana Pavla provázela celý život: Zlo má vždy hranice. Ano, protože zlo je pouze nedostatkem dobra, nedostatkem otevřenosti lidského srdce Bohu, a proto nemůže nad dobrem nikdy definitivně zvítězit. V dějinách dvacátého století Jan Pavel II. těžil z tohoto pevného přesvědčení naději: stejně jako fašismu byl vymezen určitý čas, tak také rudé zvůli Bůh položil časové omezení. Běh dějin dal této prorocké vizi plně zapravdu. Na tuhle věc bychom nikdy neměli zapomenout. Zlo v dějinách nemůže trvat neomezeně dlouho. Tou základní mezí je Boží sklonění se k nám, vtělení Slova, vykoupení jako plnost přicházejícího dobra shůry.

            Jan Pavel II. věnuje pozornost také Evropě a problematice jejího sjednocení a zmiňuje se o demokratickém uspořádání společnosti. Demokracie je podle něj zřejmě tou nejméně nevhodnou formou vlády, protože nejlépe odpovídá důstojnosti lidské bytosti. Upozorňuje nás ale zároveň na nové formy totality, které se prosazují pod rouškou demokratických vládních forem. Varuje nás také před zvrácenou formou demokracie, jíž je vláda lůzy. Současné pojetí svobody jako rozhodování se na základě toho, co je pro mne a pro mou skupinu právě prospěšné, není zcela správné. Svoboda musí respektovat pravdu a objektivní řád věcí, v opačném případě společnost opět zabředne do totality, do ztráty politické svobody, když předtím zradila pravou svobodu ducha a rozhodovala se proti přirozenému zákonu. Nemylme se, jestliže existují nespravedlivé zákony, a máme jich pořád ještě hodně, například ten o potratech, pak to není izolovaná záležitost. Tato zrada na základních lidských právech, k nimž jednoznačně právo na život patří, se nám vrátí jako bumerang nejen v tom, že nebudou děti, ale také v tom, že naše nedbalost o práva druhých se projeví jako nedbalost druhých o naše vlastní práva. Na budoucí formy nesvobody a totality si tedy zaděláváme už dnes svou lhostejností, netečností a především nemravností.

            Další věc, na niž si dovolím upozornit, je kompletní znění duchovního odkazu velkého papeže. Na závěr knihy se do ní můžeme začíst. Jan Pavel II. sepsal krátkou závěť již v roce 1979. Většinou v době duchovních cvičení se k tomuto tématu vracel a závěť po celou dobu svého pontifikátu doplňoval. Nejrozsáhlejší doplnění, jakési loučení, pochází z roku 2000. Každého, kdo se do této závěti začte, musí zaujmout skutečnost, že Jan Pavel II. velmi často rozjímal o své vlastní smrti a že se na ni důkladně připravoval, že žil v naprosté odevzdanosti do Božích rukou. Ono opravdu platí, že vrcholem duchovního života je svatá smrt a že smrt jako setkání s oslaveným Kristem a skrze něho s Trojjediným je vrcholný mystický zážitek, jakého se člověku na této zemi dostává. Na určitých místech závěti vytušíme, že smrt byla pro Jana Pavla II. sestrou podobně, jako pro svatého Františka.

            Pro františkány je velmi potěšitelné nejen to, že se o nás Jan Pavel II. pochvalně zmiňuje, když hovoří o žebravých řádech obecně a o jejich úloze v dějinách církve. Rozhodně bychom neměli brát na lehkou váhu, kdy Jan Pavel II. výslovně vyznává své pevné přesvědčení, že vzkříšený Kristus se nejprve zjevil své Matce: „I když se o tom biblické texty nezmiňují, můžeme se domnívat, že Zmrtvýchvstalý se jí zjevil jako první“ (s. 140). Vzpomeňme tedy na Jana Pavla II. s vděčností při modlitbě sedmiradostného růžence, který patří k naší františkánské identitě a paměti.

            Na závěr této připomínky bych si dovolil ocitovat pár slov ze závěti milovaného papeže: „Na prahu třetího tisíciletí a uprostřed církve chci ještě jednou vyjádřit vděčnost Duchu svatému za velký dar 2. vatikánského koncilu, jehož dlužníkem se cítím být spolu s celou církví a především s celým episkopátem. Jsem přesvědčen, že ještě dlouho bude dáno novým generacím čerpat z bohatství, které nám dal tento koncil 20. století... Všem chci říci jedinou věc: „Bůh vám zaplať.“ „Do tvých rukou, Pane, poroučím svého ducha“ (s. 167-168).

 

 

 

 

                                                                                  Ctirad Václav Pospíšil OFM

 

 

Text pod obr.:

Hrobka papeže Jana Pavla II. v jeskyních pod svatopetrskou bazilikou v Římě