Slotwiński, Tadeusz OFM

 23. Umění umírat - 2

 Pro naše časy je František prorokem s vlastním charismatem, jenž nedostižným způsobem hlásá křesťanstvu, že Boha je třeba hledat ne tak v hluku diskuse, jako spíše v tichu modlitby a služby bližnímu. Když vstupuje do domu modlitby, svátostí či kultu, křesťan má za sebou zavřít dveře diskusního sálu.

 František je prorokem svým mystickým odevzdáním se Bohu. On však také miloval člověka způsobem originálním, okouzlujícím, někdy vyzývajícím. V jeho lásce se objevují rovněž i známky, po nichž teskní srdce: prostota, teplo a zářící dobrota. To všechno však dělal tak přirozeně, že nikdo neměl pocit, že by mu byl na obtíž. Neboť světec měl zvláštní názor na tuto otázku: dokázal svobodně pomáhat, svobodně se oddávat člověku, vůči kterému se vždy cítil menší.

 Po takovém způsobu lásky každý touží. Takového člověka bys chtěl mít vedle sebe, ve svém příbytku, v době nemoci. Chtěl bys se mu svěřit, zvláště když se ti zdá, že ti nikdo nerozumí. Chtěl bys mu svěřit všechno, co jsi nikdy nikomu neřekl. Nespěchal by, nedával by najevo, že ho to nudí, nebo jen povinnou účast, nedráždily by ho tvoje chyby a nekladl by na tebe požadavky přesahující tvé síly. Za člověkem s takovou dobrotou podmaňující si srdce bys chtěl jít, protože bys věděl, že na tebe čeká vždy, jako čekal na své bratry: „A myslíš-li, že je třeba, abys za mnou přišel pro pokoj své duše nebo pro povzbuzení, přijď, Lve, kdykoli chceš“ (List bratru Lvovi).

 Takový je pravý význam slova „být člověkem“, nespojený s kulturními způsoby. Ne filosofové ani lidé vědy, ani vůdci politiky národní či mezinárodní jsou hlavními šiřiteli kultury. Takovými jsou i postavy jako sv. František z Assisi. To neznamená, že spolu s nimi máme odejít do stáje v Rivo Torto nebo do poustevny na umbrijských pahorcích. Svůj způsob prožívání chudoby vzal s sebou do hrobu. Dne 2. října 1972 Pavel VI. řekl: „Dospělí lidé světa nemají Františka kopírovat, ale naučit se od něj novému způsobu života. Nemají opouštět tento svět, ale mají společně uvážit, co jej oživí.“

 Svatý František se připravoval na smrt mnoho let. Již v roce 1212 se rozhodl vydat se na misie k Saracénům, vyznavačům Mohameda, aby je obracel, a bude-li taková Boží milost, dát život za oběť z vděčnosti za všechna Boží dobrodiní, která zakusil v průběhu celého života. Víme, že tato výprava se nezdařila. Světec si byl téměř jistý, že Bůh přijme oběť jeho života, když se spolu s křižáky vydal na Východ. A přece i tentokrát to Bůh zařídil jinak. Když ho však stále častěji trýznily různé choroby, když cítil, jak slábnou jeho životní síly, potom se den za dnem stále vážněji připravoval na setkání s Pánem. Zpytoval svědomí, pobízel se k nové horlivosti, získával nové zásluhy. Chudičký se nelekal „sestry smrti“, naopak po ní toužil.

 Jeho Sluneční píseň je radostnou výzvou všemu stvoření, aby chválilo Boha: ať tě chválí, můj Pane, náš bratr slunce, sestra luna, sestry hvězdy, sestra matka země, vítr, vzduch, oblaky, voda a oheň; ti, kdo odpouštějí svým nepřátelům. Nakonec vyzývá k chvále Boha sestru smrt.

 František nás nesmírně udivuje svým přátelským pozváním sestry smrti, aby chválila Boha. Náš světec potvrzuje onu základní pravdu, že všichni smrti podlehneme – „žádný živý člověk jí nemůže uniknout“. Sám se s ní mnohokrát setkal: jako mladík v několika krvavých bitvách, pak sloužil v útulku pro malomocné, byl u Damietty v křižácké výpravě. Kolem něho padali rytíři, a později těžká nemoc jeho samého téměř dovedla do hrobu. Chudičký tedy viděl celou tragiku smrti, všechno to, co i nás od ní odpuzuje, co námi otřásá strachem, bolestí a žalem, když se s ní setkáváme ve svých rodinách, v kruhu známých a přátel.

 Když konstatuje všeobecnost smrti, ví rovněž, že ne všichni se jí musejí obávat. Jen ti, kdo setrvávají ve smrtelném hříchu, neobracejí se, nečiní pokání, nepřijímají tělo a krev Páně - musejí s obavou a chvěním, bázní a strachem myslet na vlastní smrt. Neboť oni všechnu svou naději vložili do bohatství a radostí tohoto světa a smrt pro ně znamená odtrhnout se od tohoto štěstí, které zde chtěli získat, které však doopravdy nikdy nebylo štěstím úplným. Člověku v jeho nenasycené touze mít a užívat vždy něco chybí.

 Ti však, kdo se nacházejí ve svaté vůli Boží, kteří žili pro Krista a s Kristem, kteří konali pokání a přijímali tělo a krev Páně, kteří všechnu svou naději složili do Boha, nemusejí se obávat, neboť pro ně smrt je branou, kterou se vchází do života věčného.

 Dvacet let života po obrácení, života podle svatého evangelia, umožnilo Františkovi připravit se na setkání se sestrou smrtí tak, že ji mohl uvítat se zpěvem a radostí. Bůh mu dal tu milost, že věděl, kdy bude umírat. Jedné noci ve Foligno zjevil se bratru Eliášovi jakýsi kněz a řekl: „Vstaň, bratře, a oznam bratru Františkovi, že od té doby, co opustil svět a začal Kristu sloužit, uplynulo už 18 let. Ode dneška zůstane na světě jen dva roky a pak si ho k sobě zavolá Bůh. Půjde cestou smrtelných lidí“ (1 Cel 109). A ještě větší milost dal mu Bůh. Když v klášteře u sv. Damiána velmi trpěl oční chorobou, bylo mu zjeveno, že „až přijde chvíle, dostane poklad věčného života, a nynější nemoc a trápení jsou závdavkem onoho blaženého pokladu“ (Kvítky 19).

Tadeusz Slotwinski OFM

 Bazylika hrobu sv. Františka - sztuka umierania

 Glos sw. Franciszka 10/2003

z polštiny přeložil Radim Jáchym OFM

 

 

Text pod obr.: Giotto: Vize nebeských křesel. Freska

                        Giotto: Vyhánění ďáblů z Arezza. Freska. Assisi, bazilika sv. Františka