Jáchym, Radim OFM

 Když jsem se koncem roku 1992 vrátil z Bratislavy do Liberce, požádal mě O. František Opletal, abych vypomohl převzetím nedělní večerní mše sv. v arciděkanském kostele. Od té doby ji pravidelně sloužím, v posledních létech v kostele sv. Kříže. Protože je to jediná večerní mše sv. v celém Liberci, má zvláštní složení účastníků: je tu stálé jádro těch, kterým vyhovuje přijít na mši sv. až večer, ale přicházejí na ni nepravidelně i další ze všech farností, kteří se z nejrůznějších důvodů nedostali na ranní mši. Proto počet účastníků silně kolísá. O svátcích - Velikonocích, Vánocích a na Nový rok, když předcházela noční bohoslužba, anebo světská oslava, musím vždy počítat se silnou účastí „cizinecké legie“, jak ji v duchu nazývám; a protože jejich účast na sv. přijímání nebývá tak velká, nic zvláštního se neděje.

 Letos na Nový rok jsem upozornil našeho věrného dobrovolného kostelníka pana Petra, aby přidal do misky víc hostií, tím spíše, když jsem věděl, že v ciboriu jich mnoho není. V kostele bylo nezvykle mnoho účastníků už přede mší, a když začala, přicházeli další a další, a podle „dobrého“ zvyku se hromadili vzadu, takže jsem naprosto neměl přehled, kolik jich v kostele je (podle zpívání či odpovědí se to totiž nepozná vůbec). Když začalo sv. přijímání, přinesl otec František jako druhý podávající ciborium a požádal, abych mu přidal hostie. To jsem stále nic netušil. Začal jsem podávat, a tu vidím, jak se odzadu řadí velký zástup. Začal jsem tedy pro jistotu lámat hostie na polovice. Potom na čtvrtiny. Pak na šestiny. Zdálo se však, že zástup v kostele stále roste. Lámal jsem tedy hostie na tak malé částečky, abych je vůbec mohl vzít do prstů a s dobrým svědomím říci „Tělo Kristovo“.

 Vzpomněl jsem si na příběh misionáře, který jsem kdysi četl či slyšel. Přijel do vesnice, kam kněz přicházel jen několikrát za rok, a věřících se sešlo i z širokého okolí tolik, že musel rozlamovat hostie na stále menší kousíčky, až nakonec podal poslední drobeček, otočil misku, aby lidem ukázal, že víc už nemá, a rozplakal se...

 Cítil jsem se v podobné situaci, jen jsem doufal, že nebudu muset takhle dát najevo, že Kristovo tělo už v našem „minimarketu“ došlo. Přišel ke mně otec František, ukázal prázdné ciborium, pošeptal, že jde rozlámat velkou hostii z monstrance, a pokračovali jsme. A zástupu v kostele stále nebylo vidět konec. Pak otec František skončil i s velkou hostií. Já jsem pokračoval dál. Když už jsem měl na misce poslední čtyři hostie, rozhlédl jsem se: přede mnou stáli poslední dva přijímající, podal jsem jim tedy celé hostie a dvě zbývající uložil do ciboria.

 Cítil jsem velkou vděčnost vůči Bohu, že jsem mohl všem posloužit, ale také, že to nemohu přejít bez poznámky, a tak jsem po ohláškách řekl: „Vím, že pro mnohé z vás bylo nepříjemným zklamáním, že právě dnes na Nový rok jste dostali jen kousíček hostie, i když víte, že je v ní přítomný celý Kristus. Pro mne to však byla velká radost, když jsem mohl prožít to, co kdysi misionář někde v džungli, a na rozdíl od něho se na všechny přece jen tělo Páně dostalo!“

 „Seslal na ně déšť many, aby se najedli, a dal jim nebeský pokrm. Člověk jedl andělský chléb, pokrm jim poslal do sytosti“ (Žalm 78[77], 24-25).

 Radim Jáchym OFM

 OBRÁZEK libereckých farností 3/2005