Pospíšil, Ctirad Václav OFM

Když se na pultech našich knihkupectví objevila kniha J. Boubína Petr Chelčický, myslitel a reformátor (Vyšehrad, Praha 2005), s velkým zájmem jsem si ji přečetl. Jedná se totiž po mnoha desetiletích o první souhrnnou studii, která nejen odborníkům, ale také širší veřejnosti velmi srozumitelně představuje tuto významnou postavu našich národních dějin. Kniha je napsána živě a čtivě. Mým záměrem ale není recenzovat uvedenou studii, nýbrž poukázat na zajímavou skutečnost. Při četbě díla jsem si totiž nemohl nepovšimnout, že Petr Chelčický se v mnoha věcech podivuhodně podobá svatému Františkovi. Právě o toto srovnání bych se chtěl se čtenáři Poutníka stručně podělit. Nejprve musíme alespoň v nejzákladnějších rysech připomenout životní osudy a dílo velkého jihočeského náboženského myslitele, a pak budeme věnovat pozornost oněm podobnostem, které jsou pochopitelně provázeny také nepodobnostmi.

 

 

 

 

            O Petrově životě toho mnoho nevíme. Dokonce neznáme ani přesná data jeho narození a smrti. Podle nejvěrohodnějších hypotéz se narodil někdy kolem roku 1380 a z tohoto světa odešel kolem poloviny patnáctého století (srov. Boubín, s. 15-16). Jednalo se zřejmě o malého zemana Petra Záhorku ze Záhorčí, což byla ves nedaleko jihočeských Chelčic (srov. Boubín, s. 164). Víme také, že Petr nebyl tak majetný, aby mohl studovat na pražské univerzitě. To je zároveň první podobnost mezi tímto myslitelem a svatým Františkem, který rovněž neměl univerzitní vzdělání. Jihočeský myslitel byl laikem a všechna svá díla napsal v češtině. Dnes jich známe asi kolem padesáti a nejslavnější z nich jsou: Postila, Síť víry, O šelmě, O trojím lidu...

 

 

 

 

            Doba, v níž Petr žil, byla velmi složitá, ba v mnoha ohledech přímo zmatená. Na Petrovi je velmi sympatické především to, že se ze všech sil snažil o zachovávání Božího zákona. Jeho díla jsou postavena na Bibli a především pak na evangeliu. Právě v tom také můžeme vidět druhý styčný bod mezi Františkem a Petrem, tedy v poctivém úsilí o život podle evangelia.

 

 

 

 

            Základní tezí celého Petrova myšlení je nenásilí, které podle něj představuje jakousi esenci evangelia. Petr se rozešel jak s oficiální katolickou církví, tak se všemi ostatními, včetně táboritů, protože nedodržovali tento základní princip evangelijní spravedlnosti. Upřímně řečeno, dnes bychom asi nalezli jen stěží opravdového křesťana, katolíka a především františkána, který by s principem nenásilí nesouhlasil. Tento postoj je o to cennější, že se k němu Petr odvážně hlásil v době, kdy se téměř všichni chápali zbraní a páchali nepravosti. To je dokladem skutečnosti, že i v době husitského válčení bylo možno poznat pravdu a že mravní zásady evangelia nepodléhají nějakému historickému relativismu. Pokud by někdo chtěl ospravedlňovat zvěrstva, jichž se dopouštěli jak jedni, tak druzí, měl by si uvědomit, že tím samým stvrzuje relativnost základních principů lidské a křesťanské mravnosti, což je evidentně bludné. Zlo zůstávalo zlem bez ohledu na to, zda ho spáchal příslušník katolické církve nebo někdo jiný. Jistě, doba byla zlá a otázka subjektivní přičitatelnosti za takovéto postoje je věc druhá, ta přísluší Bohu. Petr se v roce 1420 nebál ostře kárat i pražského husitského kněze Jakoubka: „A po odjetí královu od Prahy, když mnoho lidu zbito z obú stran, vymlúval jest ty zabiječe řka: - Jáť jim nemohu svědomie činiti z těch zabití, nebo stav rytieřský byl potupen.-  ... Kterak by se byl osupil tvój mistr Jakub na toho, kdo by v pátek snědl jelito svině; a teď nemóže z vylitie krve človiečie svědomie činiti!“ (Boubín, s. 24).

 

 

 

 

            I v této věci je Petr zajedno s Františkem, který byl rozhodným odpůrcem násilí. František byl ale v určitém ohledu synem šťastnější doby než Petr, který zakusil pohoršení trojpapežství a hrůzy náboženských válek. František šel svou cestou a vybízel k ní pokorně ostatní především svým příkladem, jeho pokora mu nedovolovala otevřeně kritizovat třeba křižáky, kteří si v Egyptě počínali spíše jako uchvatitelé a lupiči než jako Boží bojovníci. František tohle všechno viděl a rozhodně s tím nesouhlasil. Svůj nesouhlas projevil velmi jasně, když se od křižáků oddělil a šel svou cestou do Svaté země. Je známo, že Třetí řád uváděl své příslušníky do stavu osob pod ochranou církve, a proto tito naši bratři nesměli nosit zbraně, a byli tak vlastně zproštěni povinnosti provázet své pány do často naprosto nesmyslných válek.

 

 

 

 

            Dalším zajímavým styčným bodem mezi Petrem a Františkem je jejich láska k dobrovolné chudobě  (pokud se jedná o Petra – srov. Boubín, s. 109). Dlužno poznamenat, že Petr neměl v oblibě žebravé řády, protože chudoba podle něho spočívá v tom, když si člověk vydělává na živobytí poctivou prací, zejména v zemědělství. Nezapomínejme, že František si výslovně přál, aby bratři pracovali. Žebrat měli právo jen tehdy, když za svou práci nic nedostali. Je vidět, že ve 14. a 15. století františkáni zřejmě toto pravidlo ne vždy dodržovali, a proto je Petrova kritika paradoxně v souladu s myšlením zakladatele františkánské rodiny víc, než si možná jihočeský myslitel sám uvědomoval. Petr říká: „Ale co o bohatstvie tělesném mluviti muožem jiného než to, že bohatý tělesně chudý jest na duši? Protož bohatí nesnadně spaseni budú“ (Boubín, s. 109).

 

 

 

 

            Dalším zajímavým styčným bodem mezi světcem z Assisi a jihočeským reformátorem je skutečnost, že oba dospívají ke chvále smrti. František tak činí ve své slavné Sluneční písni, Petr zase na sklonku svých dnů napsal: „Ó, kterak nad to po takovém obtiežení, kteréž zde věrní nesú, chutný večer bude, skonávaje práce ty a přivodě odpočinutí s utěšením, po němž již nikdy žádná práce nenastane! A nad to viece, že tu mzda za práci dána bude s plnú radostí, s poznámím Boha s jeho plností!“ (Boubín, s. 161).

 

 

 

 

            Nezajímavá není ani velká Petrova úcta k eucharistii, kterou vnímal jako velké tajemství přítomnosti Krista mezi námi, a proto se neváhal rozkmotřit opět s táborskými kněžími, kteří dospěli až k pouze symbolickému pojímání významu eucharistie. Je sice pravda, že se klonil k remanenční teorii, ale to nic nemění na skutečnosti, že věřil v reálnou přítomnost Krista pod způsobami chleba a vína. On sám o tom říká: „Neboť v něho máme být proměněni a s ním sjednoceni tak, aby všechno jeho bylo naše a všechno naše jeho, naše srdce a jeho srdce jedním srdcem a naše tělo a jeho tělo jedním tělem“ (Boubín, s. 81). Nepřipomínají nám tato slova alespoň v něčem Františkovy myšlenky o tom, jak se máme stavět k tajemství Kristova těla a jeho krve?

 

 

 

 

            Petr Chelčický ostře kritizoval společnost rozdělenou na pány, duchovní a dělný lid, protože toto uspořádání podle něj nemá zhola nic společného s evangeliem. Toto uspořádání společnosti navíc nevyhnutelně vede k násilí jedněch na druhých. Podle Petra platí, že evangelium nás vybízí k budování společnosti lidí, kteří jsou svobodní a mají stejná práva i povinnosti. V této věci náš myslitel skutečně předběhl dobu o celá staletí. Někteří křesťané často podléhají iluzi, jako kdyby středověk byl zlatým věkem církve a křesťanstva, to ale rozhodně není pravda. Byla to doba krutá, násilná a zlá. Všem podobným bych z celého srdce přál, aby si to na pár let sami vyzkoušeli. Petr si ale velmi jasně uvědomoval, že běh světa vyžaduje respekt poddaných vůči vrchnosti (srov. Boubín, s. 136). Kladl však důraz na to, že poddaní nesmějí pány a představené poslouchat v tom, co by se příčilo Božímu zákonu nebo jejich svědomí. I v tom se tedy podobá našemu zakladateli.

 

 

 

 

            Již jsme řekli, že mezi oběma muži existují také velké rozdíly. Petr byl velmi kritický v zásadě ke všem a svou kritiku také ostře polemicky vyjadřoval. František postupoval jinak. Druhé napomínal spíše svým příkladem, a proto byl paradoxně více synem nenásilí a svornosti než Petr. Jenomže oba žili v jiné době a oba měli značně odlišné životní zkušenosti, i to je třeba vzít v potaz. Petr neměl sílu obhajovat nepravosti, které spáchali katolíci, a proto se od viditelné církve odloučil. František však nezažil takové hrůzy jako Petr, a proto pro něj bylo snazší přijímat často nehodnou a hříšnou viditelnou stránku církve.

 

 

 

 

            K těmto odlišnostem musíme přidat tu, která je z věroučného hlediska asi nejzávažnější. Petr žil v atmosféře očekávání brzkého příchodu konce světa, což vedlo k velké vyhraněnosti názorů a nekompromisnosti jejich uplatňování. U Františka podobné eschatologické blouznění nikdy nevidíme. Rozhodně není bez zajímavosti, že v zásadě všichni středověcí myslitelé, kteří se nakonec rozešli s katolickou církví, byli vedeni právě ideou blížícího se brzkého konce věků. Tato skutečnost by pro nás měla být velkým ponaučením. Kdy nastane konec světa, do toho nám v zásadě nic není. My máme být vždy připraveni na setkání s Pánem tváři v tvář a konat jeho vůli. Přehnaný eschatologismus, který se i dnes občas objevuje, v sobě skrývá mnohá nebezpečí. Jedním z nich je právě rozchod s viditelnou církví Kristovou.

 

 

 

 

            Další odlišností mezi Petrem a Františkem je láska k hříšníkovi a k hřešící viditelné církvi. Ta je na Františkovi velmi jasně patrná, zatímco Petr v této věci podléhá určité jednostrannosti, i když by nikdy proti svým odpůrcům nezvedl zbraň. Jak jsme již řekli, Petrova životní zkušenost byla mnohem tragičtější než ta, kterou se vyznačoval život Chudého z Assisi. Kdo z nás by dokázal na Petrově místě obstát lépe, toť otázka, a proto se varujme jako synové a dcery svatého Františka příkrých soudů.

 

 

 

 

            Oba srovnávaní mužové mají také podobný posmrtný osud. Jak František, tak Petr dokáží oslovovat lidi po staletích a jejich věhlas překračuje hranice křesťanství. Je známo, že Petra proslavil slavný ruský myslitel a spisovatel Tolstoj, který byl Petrovým myšlením přímo očarován. Jeho kniha Boží království patřila k oblíbené četbě Mahátma Gándhího, jenž proslul právě důslednou aplikací pravidla nenásilí. Přes Tolstého a Gándhího inspiroval Chelčický také Martina L. Kinga, jenž v šedesátých letech nenásilnou cestou bojoval za zrovnoprávnění barevných obyvatel USA.

 

 

 

 

            Někdo si možná položí otázku, k čemu toto zamyšlení vlastně je. V první řadě platí, že bychom si měli opravdu vážit duchovních a křesťanských hodnot, které nám naši předci zanechali, protože v nich  spočívá duchovní identita našeho národa. Pokud si tyto skutečnosti nebudeme připomínat, pak ztratíme úctu sami k sobě a možná nakonec i svou vlastní národní identitu. Jestliže jsme hledali styčné body mezi Petrem a Františkem, mělo by to být výrazem snahy o vzájemné porozumění mezi katolickými křesťany a ostatními pokřtěnými. Toto vzájemné pochopení by mělo vést k vzájemné úctě a nakonec, jak doufáme, také k hlubšímu a opravdovějšímu smíření. Není právě tahle snaha vyjádřením ducha obou mužů, kteří hledali Krista a ve svém životě a díle důsledně uplatňovali princip nenásilí? Když se věřící různých vyznání poznávají, vzájemně chápou a ctí evangelijní hodnoty uplatňované v životě, pak to rozhodně má mnoho společného s budováním Božího království, do něhož František i Petr bezesporu patří.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

                                                                                  Ctirad Václav Pospíšil OFM