Mlčoch, Lubomír OFS

Do vínku 2. zasedání Plenárního sněmu naší církve na Velehradě

 

 

 

 

 

 

 

 

V přímé návaznosti na dva červencové státní svátky České republiky zasedne na Velehradě Plenární sněm - synod katolické církve, na svém druhém a jak se zdá závěrečném zasedání.

Synod jako historicky výjimečná událost v dějinách katolické církve u nás měl vysoké duchovní ambice v intencích modlitby, kterou nám dali naši biskupové. Tyto úmysly se nám dnes mohou zdát příliš euforické, ale církev je povolána samotným Pánem k tomu, aby se svým životem  stala „živým nástrojem evangelizace a obnovy, světlem světa, kvasem a solí země“. A jestliže se nám všechno nedaří tak, jak jsme si přáli, je potřeba znovu se modlit a znovu promýšlet, začínat znovu u sebe - a přinášet oběti. Měnit smýšlení, „abychom dokázali opravdu milovat své nepřátele a zbožně se za ně modlit, abychom nikomu neodpláceli zlým za zlé a snažili se pro Boha pomáhat všem“. A „když dáme všechnu svou energii a schopnosti duše i těla do služby lásce Bohu a nikam jinam, … a když strhneme všechny, jak jen jsme schopni, k lásce Boží, a když se budeme radovat z dobra druhých jako z vlastního, budeme mít účast na jejich utrpení a neublížíme nikomu“ (z  Výkladu sv. Františka na „Otče náš“).

 

 

 

     Ty dva červencové svátky jsou velikou a tragickou symbolikou dějin naší duchovnosti a našeho křesťanství, zasahující stále až do našich dnů a bránící tomu, aby se sněm stal tím, čím měl být. Konfliktní a rozdělení plodící rozhraní Západu a Východu univerzální církve, slovanství a germánství v srdci Evropy, a dědictví snah o reformaci církve, ústící v náboženské války. Aby všichni jedno byli – aby svět uvěřil… Jak nám má náš dnešní svět věřit, jak má přijmout radostnou zvěst evangelia, když dokonce ani my sami – uvnitř katolické církve - nejsme s to dojít ke společnému pohledu na naše duchovní a světské dějiny, a tak – jak se zatím zdá - nebude mezi dokumenty sněmu oněch dvacet stránek duchovního čtení našich dějin… Jak potom dojít ke smíření v pohledu na naše dějiny s našimi „odloučenými bratry“, odloučenými pro upálení Kristova kněze Jana z Husi, jak se sejít s potomky našich vyhnaných bratří mluvících tak, že jim nerozumíme („něm-ci“), a jak „jednat“ s „bratry komunisty“, jejichž předci rezignovali na církev a rozhodli se vzít spravedlnost a budování „nového světa“ do svých rukou…      

    Hospodine, pomiluj ny! Jezu Kriste, pomiluj ny! Ty spase všehomira, spasiž ny; i uslyš, Hospodine, hlasy nášě! Daj nám všěm, Hospodine, žizň a mir v zemi! Krleš! Krleš! Krleš!

Hojnost, pokoj v naší zemi bývaly po tisíciletí spíše vzácným hostem. Boží bojovníci s voláním „Krleš“! - tedy s původně řeckým, česky zkomoleným „úkonem kajícnosti“ bili po hlavách „papežence“ mluvící česky i německy… Pane, smiluj se !  

   Usilování o hojnost a pokoj v naší zemi až příliš často přinášelo jen větší újmy na společném dobru a další nepokoje… A tak je tomu mnohdy dosud, i když – díky Bohu, se již nemlátíme cepy a sudlicemi. A šedesát let po strašné světové válce můžeme děkovat Bohu, že už nestojí  „naše“ Pravda (Boží) vítězí! proti „Gott mit uns!“ na opascích německy mluvících vojáků. 

    Dějiny křesťanství strádaly příliš často tím, že pokora, duch chudoby a poslušnosti  byly vzácnými statky. Toto kající vyznání by mělo stát na počátku jakýchkoliv snah o oslovení našich nevěřících bratří a sester, kteří si pořád ještě cosi přinesli z otcovského domu, a kteří se proto cítí dotčeni, když jim řekneme, že jsou pohané. Za jejich dotčením je – často ani nereflektované, ale spíše intuitivní -  vnímání farizejství – nás a našich otců. 

    Pokoj a dobro, toto pozdravení Františkovo, se stalo názvem pro dokument k veřejné diskusi v české společnosti při vstupu do nového milénia (ČBK, Praha, 17. listopad 2000). Sněm má kromě přijímaných dokumentů přinést také poselství: nám křesťanům uvnitř církve, našim odloučeným bratřím v Kristu, a také médiím a jejich prostřednictvím celé naší společnosti. Pro naše nevěřící spoluobčany jsou otázky liturgické, kněžské, jáhenské, řeholní, a dokonce i pastorační, naší „vnitřní záležitostí“. To, co naši nevěřící bližní od nás (právem) očekávají, to je naše svědectví radostné zvěsti evangelia, důvody naší naděje. Odpověď na otázku: proč věříme, i když jsme za ta uplynulá staletí tolikrát selhávali a nedostávali onomu vpravdě božskému nároku na nás hříšné milovat bližního jako sebe sama. Naše křesťanské pozdravení pokoje a dobra má šanci oslovit naše bratry a sestry jen tehdy, bude-li podloženo upřímným odpuštěním a skutečnou láskou. Cokoli řekneme a cokoli učiníme, má vést k pokoji Kristovu a ke společnému dobru v duchu evangelia. Varujme se vyvolávání dalšího ne-pokoje a ne-dobra.    

   Jako národ jsme přežili v samém srdci Evropy, ale zaplatili jsme za toto přežití vysokou cenu. Ztratili jsme víru v Boha. Naše rodiny jsou pořád místem, v němž děti mají zažít lásku a prožít šťastné dětství, ten odlesk ztraceného Ráje, a ten jediný vklad pro dobrý život v dospělosti. Naše škola mateřská, obecná a dnes už i celoživotní nás má vést k ochotě učit se, učit se, učit se! Ale čemu se učit a jak se učit? T.G.M. řekl: „Ježíš - ne César!“ My po zkušenosti naší generace dodáváme: „Ježíš ano - ale Lenin?“

 Pokoj a dobro ve společnosti není možné bez spravedlnosti, ale přesto: nejen chlebem živ je člověk! „Chléb a hry“ chtěl zajistit svým občanům antický Řím, ale obojí uměl jen na základě otroctví. A zase: ne Spartakovo povstání, ale Ježíšova radostná zvěst přinesla antice osvobození! Ne tisíce křížů pro vzbouřené otroky na Via Appia, ale jeden Kříž na Golgotě! Naše lidská důstojnost je draze vykoupena, abychom ji proměnili na drobné v žádostivosti našich pohledů v supermarketech a v pokleslé smyslnosti pakultury, která nás svádí z rozsvícených obrazovek našich televizorů. Práce je v srdci sociální otázky, je nám lidem nejen nutností a strázní, ale i potřebou, příležitostí, darem a radostí: ani „Arbeit macht frei“ hnědé totality a protektorátu, ani „práce, ta matka pokroku“ pracovních táborů a donucení komunismu, ani workoholismus kapitalismu posedlého penězi. Práce jako služba, oběť, podíl a účast na Božím plánu s námi. Naše země – „Čechy krásné, Čechy mé“ a „Morava, krásná zem“ - „zemský ráj to napohled“, jak zpívali naši předci v lidové písni a jak my už dnes zapomínáme zpívat i v naší hymně, nuže, naše země je darem od Boha a dědictvím, které máme předat našim dětem a našim vnoučatům. Každé nové jaro, které nám Bůh ve své dobrotě dopřává, je příležitostí a důvodem ke chvalozpěvu na přírodu a Stvoření. Učme se vládnout sami sobě – ale v souladu s Božím řádem! Vlastenectví není nacionalismus: děkujme Bohu, že nám dopřává žít v míru s našimi sousedy v Evropě, s těmi blízkými a s těmi vzdálenějšími. Kolik generací před námi o míru mohlo jen snít - dovedeme si toho vážit?! Náš svět je sužován mnoha projevy ducha zla, ale přesto přese všechno nám nescházejí důkazy toho, že Boží království je již mezi námi. Snažme se a pracujme pro to, aby pokoj a dobro zde na zemi poukazovaly k přislíbenému věčnému domovu, kde se všichni znovu sejdeme s našimi drahými na besedě - nebeské hostině.

Pokoj lidem dobré vůle a sláva Bohu na výsostech.

Lubomír Mlčoch OFS