Šváček, Augustin OFMCap.

Eucharistie, účast na Kristově krvi („Nebudete-li pít krev Syna člověka...“)

 

 

 

 

 

1. Přijímání podobojí

 

 

 

 

Jedna žena mi po mši sv. vložila do rukou lístek - píše ve své knížce o Eucharistii P. Cantalamessa - a na něm bylo napsáno: „Ježíš nám říká: Vezměte a pijte všichni, to je má krev. Proč nesmíme pít také my (laici) Kristovu krev, jak nás o to žádal? Tato krev má takovou moc, aby smyla naše hříchy, a my po ní žízníme. Proč jí máme být zbaveni? Na našich polích je dost vinic a vína, aby se mohla dát pít Kristova krev křesťanským laikům třeba i každý den, chtějí-li. Proč jsme vůči němu lakomí, zatímco on je k nám tak velkorysý?“ Pokusme se odpovědět na tyto otázky i na tuto touhu, která je v nich obsažena; pokusme se objevit moc a líbeznost eucharistické krve Kristovy a povzbudit k praxi přijímání pod obojí způsobou. Vždyť dnes je již dovoleno prakticky přijímat podobojí podle rozhodnutí faráře (či rektora kostela) pokud to přinese pastorační užitek i pravidelně.

 

 

 

 

Ježíš ustanovil Eucharistii pod znamením chleba a vína, nebo-li jídla a pití, které spolu představují obraz hostiny a hodování. V Kafarnaum pravil: „Když nebudete jíst tělo... a pít jeho krev..“ a opět: „vždyť mé tělo je skutečný pokrm a má krev je skutečný nápoj.“ Když ustanovil eucharistii pravil: Vezměte a jezte... vezměte a pijte z něho všichni. Neříká „někteří“ nebo „kdo chce“ nýbrž „všichni.“

 

 

 

 

„Uvědomte si“, říkal sv. Augustin novokřtěncům, „že v chlebě je tělo, které viselo na kříži, a v kalichu krev, která vytryskla z jeho boku. Abyste se neoddělovali, jezte pouto své jednoty; abyste se nepodceňovali, pijte cenu, která byla za vás zaplacena.“ Kristova krev je „naše výkupné“ (1Kor 6,20; Ef 1,7). Věřící jsou drahocenní dík „ceně“, kterou Kristus za ně  zaplatil. „Ukážeš-li zloduchovi jazyk zbrocený drahocennou krví,“ volal sv. Jan Zlatoustý, „nebude moci vzdorovat. Když uvidí nachově zbarvená ústa, uteče jako poděšená šelma. Chceš poznat moc této krve? Hledej, odkud vytryskla a kde je její pramen: vyprýštila z kříže, z Pánova boku.“

 

 

 

 

Všechna láska a úcta prvních křesťanů ke Kristově krvi vysvítá ze způsobu, jak ji přijímali. Jeden biskup říkal svým věřícím: „Když jsi přijal Kristovo tělo, přistup ke kalichu jeho krve. Nenastavuj ruce, ale ukloň se, řekni amen na znamení poklony a úcty a posvěť se přijetím Kristovy krve. Utři rukou vlhké rty a dotykem posvěť své čelo, své oči a svá smyslová ústrojí. Poděkuj Bohu, že tě uznal za hodného účasti na takových tajemstvích.“ Z této lásky a úcty ke Kristově krvi pochází jeden z nejoblíbenějších symbolů eucharistie, pelikán. Ve starověku se všeobecně věřilo, že si pelikán otvírá zobákem ránu na prsou a krmí vlastní krví svá hladová mláďata.

 

 

 

 

Pohlédneme-li dnes ve světle těchto údajů na způsob, jak byla eucharistie tak dlouhou dobu - až do 12. stol - prožívána, nemůžeme si nevšimnout, jak jsme se v tomto bodě vzdálili od její původní fyziognomie. Jistě, bylo tu mnoho příčin, které udělaly nakonec mlčky z eucharistie svátost Kristova těla a mnohem méně svátost jeho krve; byť ještě ve 13. stol. sv. Tomáš namítal: „Tato svátost se slaví na památku Pánova umučení. Ale Kristovo umučení je lépe vyjádřeno krví než tělem, proto bychom se měli zdržet spíš přijímání těla než přijímání krve.“ Na druhé straně zásada, podle které je v těle už obsažena i krev, vnuká nakonec, přísně vzato, domněnku, že jedna ze dvou způsob je nadbytečná a že ji Kristus nemusel přidávat. „Nuže,“ vykládá týž světec, „žádná způsoba není zbytečná. Předně proto, že slouží k živému znázornění Kristova umučení, při němž byla krev oddělena od těla, za druhé proto, že se shoduje s povahou této svátosti, aby se věřícím nabídly odděleně Kristovo tělo jako pokrm a krev jako nápoj.“

 

 

 

 

Co nakonec definitivně rozhodlo o tom, že se upustilo od přijímání Kristovy krve, byla jako v mnoha jiných případech reakce na stanoviska protestantských reformátorů, podle nichž nebyl Kristus přítomen celý pod každou způsobou. Byl to tedy smutný důsledek rozdělení křesťanů. Ale od minulého století, zvláště od II. vatikánského koncilu, je již vidět v církvi silný posun k původnímu, plnějšímu pohledu na svátost eucharistie. Již se neříká slavnost „Božího těla“, ale přesněji „slavnost Těla a Krve Páně“ a je znovu zavedena možnost přijímat pod obojí způsobou. Přijímání pod obojí je nejen dovoleno, ale doporučuje se. V jednom úředním textu čteme: „Svaté přijímání plněji vyjadřuje svou formu jako znamení, je-li podáváno pod obojí způsobou. Vysvítá totiž z něho jasněji, že je to znamení eucharistické hostiny a jasněji se vyjadřuje Boží vůle stvrdit novou a věčnou smlouvu v Pánově krvi, a lépe se naznačuje vztah mezi eucharistickou hostinou a eschatologickým pozváním do Otcova Království“ (Eucharisticum mysterium 32, 1967). Podle posledních pokynů našich biskupů (viz ACEP 05/1998) je „podávání sv. přijímání pod obojí způsobou (je možné) při slavnostních příležitostech, pokud to přinese pastorační užitek a za předpokladu zajištění důstojného průběhu obřadu. Slavnostními příležitostmi v tomto smyslu mohou být větší svátky (svátky Páně, mariánské, apoštolů, národních světců, patronů kostela, také některé význačné neděle), nebo slavnostní příležitosti ve farnosti (posvěcení kostela, oltáře, zvonů apod.), svátky, exercicie laiků a významné dny komunit. Svaté přijímání pod obojí se podává namáčením. V malých komunitách - společenstvích je možné podávat Krev Páně pitím z kalicha.“ Brněnský biskup (v roce eucharistie 2005) nic nenamítá proti podávání podobojí jednou v týdnu, když se tak rozhodne z výše uvedených důvodů farář (rektor kostela).

 

 

 

 

Kéž by tedy i z našeho srdce mohl vytrysknout výkřik, který zazněl z úst sv. Ignáce: „Chci Boží chléb, kterým je tělo Ježíše Krista; za nápoj chci jeho krev, kterou je nepomíjivá láska!“

 

 

 

 

 

 

 

 

2. Krev v Písmu svatém: předobraz, událost a svátost

 

 

 

 

Velké obrazy Kristovy krve ve Starém zákoně jsou: krev velikonočního beránka, krev smlouvy, krev, kterou pokropil Mojžíš lid a krev na očištění od hříchů, s níž vcházel velekněz do velesvatyně v den velkého smíření. Žádný z těchto obrazů neztrácí svou hodnoty, když se objevuje skutečnost, to je Kristova krev prolitá na kříži. Naopak slouží k jejímu vylíčení a tlumočení a k zdůraznění její naprosté nadřazenosti nad jakýmkoli obrazným znázorněním. I katecheze apoštolů jde touto cestou (viz 1Petr 1,18-19; Žid 9,12).

 

 

 

 

Všechny tyto obrazy přitékají až k nám jako ohnivý potůček ve svátosti eucharistie. Ale je tu důležitá novota, která je příznačná pro svátost: místo skutečnosti, to je místo krve, je její znamení - víno. Víno je spřízněno s krví, je to „krev hroznů“ (Dt 32,14). „Umožňuje vyhnout se přirozenému zděšení, jaké vyvolává krev, ale zachovává si nedotčenou účinnost jako cena vykoupení.“ A nejen to; sdružení pojmů „krev - víno“ dává konečný smysl Ježíšovým slovům: „Má krev je pravý nápoj.“ Připomíná „nové víno“, víno „pravé révy“, čili novou úmluvu a Ducha svatého. Také připomíná radost a duchovní opojení (srov. Ž 23,5; 104,15) Tím dělá z eucharistie předchuť eschatologické hostiny v Božím království (Mk 14,25). Z pěti Kristových ran na kříži vytékají řeky, jež zavlažují nový ráj, kterým je církev. Dík eucharistii jsme Kristovými „pokrevními příbuznými“, říká sv. Cyril Jeruzalémský, a v odlehlejším smyslu i příbuznými Mariinými. To, co říkáme o Ježíšově těle, můžeme říci ze stejného důvodu i o jeho krvi: „Buď zdráva, svatá krvi, narozená z Panny Marie.“

 

 

 

 

Vylití vlastní krve je znamením lásky, nad kterou si nelze představit větší. Otci se nelíbila Synova smrt, ale jeho vůle zemřít dobrovolně za nás. Krev je znamením poslušnosti k Otci a lásky k nám, poslušnosti a lásky až k smrti. „Kristus nás miluje a svou krví nás zbavil hříchů“ (Zj 1,5). Kristova krev značí přesnou událost, která se stala v čase a v prostoru. „Kristus vešel jednou provždy do svatyně ... se svou krví a tím nám získal věčné vykoupení“ (Žid 9,12).

 

 

 

 

3. „Všichni jsme byli napojeni jedním duchem“

 

 

 

 

Sv. Pavel říká, že Bůh předurčil Ježíše za nástroj smíření skrze víru v jeho krvi. Ano, víra je prostředek, ten však dochází  konkrétního a plného uskutečnění ve svátosti, to je v eucharistii. Zde se pokaždé obnovuje zázrak „nezaslouženého ospravedlnění vírou“. Je posvěcována a před tebou pozdvihována krev nové smlouvy, jako byl vyzdvižen had na poušti. Věříš, že je to táž krev, která byla prolita pro tebe na kříži. Vzpomínáš si na slova: Krev Ježíše Krista nás očišťuje od každého hříchu. Hoď tedy do ní všechny své hříchy, jako se házejí kameny do pece nehašeného vápna, aby se v něm roztříštily, a pokaždé se vrátíš domů jako celník „ospravedlněný“, to znamená, bude ti odpuštěno, bude z tebe nové stvoření.

 

 

 

 

Někdy, když pozdvihnu kalich po proměnění, nutí mě to, abych vyčkal několik okamžiků v této pozici. Vím-li o někom, že je v obzvlášť těžké situaci, kdy musí s něčím bojovat nebo kdy upadl do hříchu, svolávám na něho v duchu moc Kristovy krve. Jsem jist, že není nic účinnějšího, co by mohlo vzdorovat hrozivým léčkám temnot zla. Sv. Jan Zlatoústý říkal: „Když viděl anděl zhoubce obraz krve na dveřích Hebreů, bál se, nevstoupil do nich a neudeřil. Oč spíše odtáhne zlý duch, když vidí skutečnost?“

 

 

 

 

Už přijetí Kristova těla nám může dát tuto milost, je-li doprovázeno živou vírou v Kristovu krev. Nicméně, přijímání z kalicha je přiměřenější prostředek, ustanovený samotným Kristem, aby se nám dostalo této milosti, protože ji „nejen naznačuje, ale způsobuje ji“, jak je tomu u každého svátostného znamení. List Židům praví, že Kristova krev „očistí naše svědomí od mrtvých skutků“ (Žid 9,14). Hříchy se ukládají na dně našeho svědomí jako mrtvá tělesa. Jaká je to úleva, objevíme-li, že existuje prostředek, jak se osvobodit od tohoto mrtvého závaží, které nás tíží, a že je nám stále k dispozici ve svátosti eucharistie. Jestliže je krev prolévána pokaždé pro odpuštění hříchů, musím ji stále přijímat, aby mi stále odpouštěla hříchy. Stále hřeším, a proto musím mít stále po ruce lék.

 

 

 

 

Avšak Kristova krev nemá jen tento, abych tak řekl záporný účinek, že totiž zbavuje hříchů. Má také účinek svrchovaně kladný. Záleží v tom, že nám daruje Ducha svatého. „Prostřednictvím krve prolité pro nás,“ píše jeden starověký autor, „přijímáme Ducha svatého. Krev a Duch se spojili, abychom prostřednictvím krve, která odpovídá naší přirozenosti, mohli přijmout Ducha svatého, který je nad naší přirozeností.“ Svou barvou a svým teplem má krev, jako ostatně i její znamení, jímž je víno, jistou podobnost  s ohněm. Někdy se jí říká tekutý oheň. A oheň zase upomíná na Ducha svatého. „Pijeme kalich radosti, krev živou a ohnivou, poznamenanou teplem Ducha,“ čteme v jedné z nejstarších velikonočních homílií. „Dávám vám napít vína,“ praví Ježíš ústy sv. Efréma, „které je směsí ohně a Ducha.“

 

 

 

 

Jan viděl úzký vztah mezi „Duchem“, kterého Ježíš odevzdal na kříži, a vodou a krví, které hned nato vytryskly z jeho boku. Takže ve svém 1. listě píše s myšlenkou na tuto událost: „Jsou tři svědkové: Duch, voda a krev“ (1 Jan 5,7). Větou: „My všichni jsme byli napojeni jedním Duchem“ (1 Kor 12,13) navazuje svatý Pavel totéž pouto mezi eucharistickým nápojem a Duchem svatým. Vykládá příběh o vodě, která vytryskla ze skály, a píše: „Všichni pili stejný duchovní nápoj, pili totiž z duchovní skály, která je doprovázela, a tou skálou byl Kristus“ (1 Kor 10,4). Také křesťanský lid má tedy „duchovní skálu“, z které může čerpat „duchovní nápoj“, jímž je sám Duch svatý. Skálu, která jej doprovází dějinami, právě dík eucharistii. „Jim vytryskla voda ze skály, tobě Kristova krev, voda ukojila žízeň oněch na určitou dobu, tebe omývá krev navěky“ (sv. Ambrož). Proto není jistější cesty k přijetí Ducha svatého než přijímat s vírou Kristovu krev.

 

 

 

 

Co máme dělat, abychom vrátili Kristově krvi místo, jaké jí přísluší v teologii a v eucharistické zbožnosti? Kromě toho, že se znovu objevuje důležitost krve v Písmu a v stále rozšířenější praxi přijímání pod obojí, mělo by se myslet také na některá malá konkrétní znamení, která by mohla (se schválením příslušných autorit) pomoci věřícím, aby pochopili eucharistii jako svátost současně Kristova těla i jeho krve. Například sloužit někdy mši s průhledným kalichem, skleněným nebo křišťálovým, tak aby mohl lid vidět na vlastní oči Pánovu krev, jako vidí jeho tělo v hostii atd.

 

 

 

 

K vyjádření touhy po Kristově krvi jsou vhodná slova: „Dobrý pelikáne, Jezu, Pane můj, krví svou nás hříšné z hříchů očišťuj, vždyť jediná krůpěj její stačila, aby všeho lidstva viny obmyla.“ Po přijetí těla a krve Páně by v nás měla zaznívat slova: Přistoupili jste ... k prostředníku nové smlouvy a byli jste pokropení krví, která mluví důrazněji než krev Abelova (Žid 12,24).

 

 

 

 

Augustin Šváček OFMCap.

 

 

 

 

(podle Eucharistie – naše posvěcení od R. Cantalamessy, pokračování)