Holota, Benedikt OFM

Denně přijímáme od Krista všední den jako takový. Od téhož Krista, kterého přijímáme v Eucharistii.

 

Jak ho ale přijímáme?

 

Jak to dělat?

 

 

 

 

 

 

 

 

I.             Předně tu musí být USEBRÁNÍ. To znamená, aby člověk vydržel sám u sebe. Aby sám od sebe neutíkal do shonu života, aby dokázal žít bez tlachání a klepů, bez rozptylující a rozmělňující četby ilustrovaných časopisů, internetu, bez neustálého zavlažování radiem, televizí, aby sám sebe vystál.

 

 

 

 

Aby popřípadě sám sebe odvolal z onoho rozptylování a rozmělňování vlastního života, které spočívá v příliš pracovitém a vyčerpávajícím plnění povinností. Hereze činnosti.

 

 

 

 

Abychom upustili od toho, co často rádi považujeme za svou povinnost, jen abychom se vyhnuli skutečné povinnosti.

 

 

 

 

Třeba nechat svůj vlastní zlý život, abychom měli čas na Boha a svoji vlastní skutečnost shromažďovali v hloubce srdce.

 

 

 

 

 

 

 

 

II.             Když zvládneme toto zastavení u sebe sama, je tu druhá věc: NEUSTUPOVAT!

Není tomu tak, že nás správně provedené usebrání, zastavení, správně zaujatý meditativní postoj od všedního dne odtáhne, jako bychom takovým zastavením od všedního dne prostě utekli. Nikoli.

 

 

 

 

V  usebrání to má být tak, že přivedeme sami sebe před sebe. Tak rozhodně, že sami před sebou neuhneme, že od sebe neutečeme.

 

 

 

 

To znamená,  že před sebe přivedeme všední den. Člověk je ve všedním dnu přece stále znovu sám. Je stále něčemu vystaven, má v některých chvílích strach, pociťuje bolest, je ve svém životě nějak zklamán…

 

 

 

 

Lidé se těchto prožitků bojí. Utíkají jim. Pokoušejí se je jakoby přehlušit. Uchylují se k nejrůznějším životním narkotikům.

 

 

 

 

Sahají k tlachání, k zábavě, k povrchnímu rozptýlení, nečelí skutečné pravdě všedního dne.

 

 

 

 

A právě to bychom měli dokázat - čelit tomu. Bez iluzí. Statečně a počestně. Jaký je tvůj všední den, takový bude jednou i celý tvůj život.

 

 

 

 

 

 

 

 

Teprve když toto zastavení, neustupování a snášení všednosti ve všedních dnech prožíváme ve víře, naději a lásce - odevzdáváme své bytí Bohu.

Tam, kde máme strach, bolest a bídu - a přece se svěřujeme Bohu - tam pěstujeme to, co je přijímáním všedního dne. Přijímat všechno, co den přináší, a přijímat to náležitě:

 

 

 

 

Podle Krista a s Ním.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Ve všedním dnu se cvičíme ve svatých božských ctnostech našeho života.

 

 

 

 

Teprve jsme-li takto připraveni, můžeme porozumět tomu, že přijetím Svátosti oltářní přijímáme svůj všední den. Pak můžeme říkat:

 

 

 

 

 

 

 

 

Přijď, Pane.

 

 

 

 

 

 

 

 

Vstup do mého srdce.

 

 

 

 

Ty Ukřižovaný. Zemřelý. Milující. Věrný.

 

 

 

 

Opravdový. Trpělivý. Pokorný.

 

 

 

 

 

 

 

 

Ty, který jsi přijal nedlouhý, lopotný život v zapadlém koutu světa.

 

 

 

 

Nepoznán vlastními.

 

 

 

 

Málo milován přáteli a jimi zrazen.

 

 

 

 

Podrobený Zákonu.

 

 

 

 

Vydaný politice od samého začátku.

 

 

 

 

Dítě uprchlíků.

 

 

 

 

 

 

 

 

Ty, synu tesařův.

 

 

 

 

Kazateli sklízející marnost.

 

 

 

 

Člověče, milující bez lásky opětované.

 

 

 

 

Velikáne nepochopený okolím.

 

 

 

 

 

 

 

 

Ty, opuštěný až k opuštění Bohem.

 

 

 

 

Ty, všechno obětující.

 

 

 

 

Ty, který se odevzdáváš do rukou Otce.

 

 

 

 

Ty, který voláš: Otče, můj Bože, proč jsi mě opustil?

 

 

 

 

 

 

 

 

Tebe chci přijmout takového, jaký jsi.

 

 

 

 

Učinit tě nejvnitřnějším zákonem svého života.

 

 

 

 

Břemenem i silou svého žití.

 

 

 

 

 

 

 

 

Když tě přijímám, beru svůj všední den takový, jaký je.

 

 

 

 

Nemusím ti říkat o vznešených pocitech svého srdce.

 

 

 

 

Mohu před tebou rozestřít svůj všední den,

 

 

 

 

neboť jej přijímám od Tebe samého.

 

 

 

 

 

 

 

 

Všední den jako vnitřní světlo.

 

 

 

 

Všední den jako smysl.

 

 

 

 

Všední den - a sílu jej vydržet.

 

 

 

 

Obyčejnost - z níž se stává úkryt tvého věčného života.

 

 

 

 

 

 

 

 

Pane, uprostřed všedního dne jsem na cestě k tobě…

 

 

 

 

 

 

 

 

Benedikt Holota OFM

 

 

 

 

(Z myšlenek K. Rahnera)