Cincialová, Marta Lucie SMFO

 Přejdeme k další části, kterou jsme rozdělili s pozorností k obsahu, neboť se zdá, že je možné v textu vysledovat samostatné, ale rozvíjející se myšlenkové bloky. Po formální stránce zde je rovněž možné vytušit jisté členění, a sice uvedením odstavce latinským příslovcem „unde“, které je zde možné překládat různě, např. „tedy“, „proto“, „nuže“. Tímto příslovcem začíná náš třetí i čtvrtý oddíl a je v něm cítit jistý příslib dalšího vývoje!

 

 

 

 

Třetí oddíl:

 

 

 

 

Je to tedy Duch Páně, který přebývá ve svých věřících, který přijímá nejsvětější tělo a krev Páně (srov. Jan 6,62). Všichni ostatní, kteří nesdílejí téhož Ducha a odváží se přijímat, „jedí a pijí si odsouzení“ (1Kor 11,29).

 

 

 

 

 

 

 

 

 Tato část tedy začíná odpovědí na předchozí otázku, která byla nasnadě, totiž jak přejít od pouhého „vidět“ k „vidět a věřit“?

 Tyto dva verše je možné považovat za střed celého textu, v nich je synteticky vyjádřena centrální myšlenka tohoto Napomenutí, jež chce potvrdit působení Ducha Páně v přechodu od „vidět“ k „vidět a věřit“. Tato odpověď se týká nás ve vztahu k eucharistii, stejně jako se týkala dříve Ježíšových současníků vzhledem k jeho lidské osobě. Nyní se však již mluví jen o nás a našem vztahu k tělu a krvi Páně, když jsme v situaci, že vidíme jen chléb a víno. Tento přechod k pohledu víry je tedy dílo Ducha svatého! A Duch svatý „bydlí, přebývá“ ve „svých věřících“. Krásné a především nesmírně výstižné je tvrzení, že je to on, Duch svatý, kdo „přijímá nejsvětější tělo a krev Páně“. Jsme-li tedy schopni věřit, že proměněná hostie není jen kousek ledasjakého oplatku, ale skutečně tělo Páně (a totéž platí o krvi…), pak se to děje proto, že máme v sobě Ducha Páně, Ducha Kristova, Božího Ducha, Ducha svatého, a ten v nás „svatě působí“ (PŘ 10,8)! A po tom máme „toužit především“, jak žádá František v Řeholi.[1]

 Text tedy připisuje Duchu svatému funkci „přijímat tělo a krev Páně“; je to tedy on, kdo ve svém věřícím vzbuzuje tuto víru, tuto schopnost takto, s tímto poznáním eucharistii přijímat. Je to vlastně totéž jako schopnost říci „Ježíš Kristus je Pán!“ To lze, jak zdůrazňuje apoštol Pavel, jen v Duchu svatém (srov. 1Kor 12,3).

 Druhá věta říká vlastně totéž, jen v negativním vymezení, a ozvěnou slyšíme svatého Pavla, jak vyčiňuje Korinťanům kvůli nevhodnému chování během večeře Páně. Ten text celý zní: „Kdo totiž jí a pije, a tělo (Páně) nerozlišuje (od obyčejného chleba), jí a pije si odsouzení“ (1Kor 11,29).

 Stojí za povšimnutí, že apoštolova výtka je spojena s nerozpoznáním těla Páně, a tím tento odkaz koresponduje s pozitivní aktivitou Ducha, o níž mluví František, a jíž je rozpoznání těla Páně. Přijímat tělo Páně a nemít účast na Kristově Duchu znamená odsoudit se – podobně jako nehodní Korinťané.

 Možná nám ne vždy dochází, že víra je velký dar, za který máme nejen prosit, ale i děkovat! Máme Ducha svatého a to není maličkost!

 

 

 

 

 Poslední perikopa textu je uvedena opět příslovcem „proto“ nebo „nuže“ a vede nás ke shrnutí, k závěru textu. Celé Napomenutí díky tomuto oddílu působí velmi harmonicky: jakoby zde byla nejprve příprava, pak prohloubení a konečně shrnutí, zopakování nejdůležitějšího.

 

 

 

 

Čtvrtý oddíl:

 

 

 

 

Proto: „Synové lidští, jak dlouho ještě budete mít zatvrzelé srdce?“ (Žl 4,3). Proč nepoznáváte pravdu a „nevěříte v Syna Božího?“ (Jan 9,35).

 

 

 

 

Hle, každodenně se ponižuje, jako kdysi „z královského trůnu“ (Mdr 8,15) přišel do lůna Panny, tak každodenně přichází k nám v pokorné podobě. Každý den sestupuje v rukách kněze z Otcovy náruče na oltář. A tak jako svatým apoštolům (se ukázal) ve skutečném těle, stejně i nám se ukazuje ve svatém chlebě. A jako oni svým tělesným zrakem viděli pouze jeho tělo, duchovním zrakem nahlíželi a věřili, že je to sám Bůh (Jan 20,28), tak i my, když vidíme tělesnýma očima chléb a víno, máme vidět a pevně věřit, že je to jeho živé a pravé nejsvětější tělo a krev.

 

 

 

 

A tímto způsobem je Pán vždy se svými věrnými, jak to i sám říká: „Hle, já jsem s vámi až do konce světa“ (Mt 28,20).

 

 

 

 

 

 

 

 V tomto závěrečném úryvku I. Napomenutí vrcholí obsahově a dochází k zajímavému vývoji i po formální stránce. František přechází k druhé osobě množného čísla a posléze až k první osobě. Text přitom začínal neosobní třetí osobou plurálu. Najednou je posluchač vtažen do děje, je jeho součástí, týká se ho to!

 Známý je Františkem citovaný žalm: „Nuže, lidé, jak dlouho chcete mít nechápavé srdce, proč lpíte na tom, co je marné, a proč se sháníte po lži?“ (Žl 4,3). František začíná citovat žalm, ale nedokončí celou citaci, druhou polovinu už použije po svém; formuluje totiž otázku jako ozvěnu: „proč nepoznáváte pravdu“, a „proč nevěříte v Syna Božího?“ místo „proč lpíte na tom, co je marné?“ Text tak výborně koresponduje s tématem „poznat a věřit“, jímž jsme začali: „Já jsem… pravda“.

 Text se věnuje znovu paralele. Zatímco dříve to bylo srovnání s Ježíšovými současníky, nyní s apoštoly, kteří na rozdíl od nich uvěřili: „A tak jako svatým apoštolům (se ukázal) ve skutečném těle, stejně i nám se ukazuje ve svatém chlebě". A také tak jako apoštolové zaujali postoj víry vůči fyzickému, skutečnému tělu, tak i my jej máme mít vůči eucharistické přítomnosti Kristově.

 Toto druhé přirovnání je charakteristické dvěma rysy: zdůrazňuje se pokora Pánovy přítomnosti ve svátosti a poté je nově zdůrazněna důležitost přechodu od „vidět“ k „vidět a věřit“. Důraz je zde kladen na  způsob, jakým je Pán přítomen, a to je především pokora, vždyť „každodenně přichází k nám v pokorné podobě“. Tato pokora každodenního Pánova přicházení je zvýrazněna vztahem k pokoře vtělení: „Hle, každodenně se ponižuje, jako kdysi ,z královského trůnu´ (Mdr 8,15) přišel do lůna Panny, tak každodenně přichází k nám v pokorné podobě. Každý den sestupuje v rukách kněze z Otcovy náruče na oltář.“

Pro Františka je typické nacházet mezi jednotlivými Božími tajemstvími souvislosti. Můžeme sledovat jeho úžas nad stálou Boží kenozí… ve vtělení, narození, kříži, v eucharistii. Stále znova a stále stejně se Pán pokořuje, eucharistie se stává jakýmsi prodloužením zjeveného vtělení.

 Výraz „z Otcovy náruče“ ve verši 18 nás odkazuje na text Jan 1,18b, za nímž následuje Jan 1,18a, jak tomu bylo ve verši 5 („Boha nikdo nikdy neviděl. Jednorozený Syn, spočívající v náručí Otcově, ten ho zjevil“).

 Závěr textu jakoby se vracel k úvodu: Kromě dvojice „vidět fyzické tělo“ a „vidět eucharistické způsoby“ je zde i dvojice: „vidět tělesnýma očima“ a „vidět duchovním zrakem“. „Správně vidíme jen srdcem,“ říká Exuperyho Malý princ, a je to rovněž podstata kontemplace – schopnost vidět vnitřním zrakem. Obdarováni tímto pohledem jsme v Duchu, neboť nahlížet Boží tajemství tělesnýma očima je nám nemožné.

Platí tedy: Tak jako oni (apoštolové) tělesným zrakem viděli jen jeho tělo, ale věřili, že je Bohem, když ho kontemplovali (nahlíželi) duchovním zrakem (v Duchu), tak také my, když vidíme chléb a víno svýma tělesnýma očima, máme vidět a pevně věřit, že je to jeho nejsvětější tělo a krev, On sám, živý a pravý[2].

 

 

 

 

 

 

Význam I. Napomenutí

 Měli jsme před očima Františka meditujícího Boží slovo, Františka s jeho hlubokým vhledem do tajemství. Shrneme-li, k čemu nás nabádá, pak vše směřuje k tomu, že Otec se zjevuje v Synu, jenž je cestou, pravdou, životem. Toto zjevení je možné přijmout jen vírou, tedy v Duchu svatém.

 Pozoruhodná je role Ducha svatého, kterou František správně vytušil. Je řeč o témže Duchu, který způsobil vtělení Božího Syna. Ve slavení svátosti eucharistie se opakuje pokaždé to, co se stalo jednorázově v dějinách. V okamžiku narození dává Duch svatý světu Krista (Maria počala z Ducha svatého). Ve chvíli smrti dává Kristus světu Ducha svatého (když umíral, „odevzdal Ducha“). Podobně v eucharistii nám dává Duch svatý při proměňování Krista a při přijímání nám pak Kristus dává Ducha svatého.[3] Duch svatý působí naše důvěrné spojení s Bohem až natolik, že můžeme říci se svatým Pavlem: „Už nežiji já, ale žije ve mně Kristus…“ (Gal 2,2), neboť „Kdo se oddá Pánu, je s ním jeden duch“ (1Kor 6,17).

František rovněž velmi zdůrazňuje analogii mezi tajemstvím vtělení a eucharistie – v obojím případě jde o viditelné Kristovo ponížení, když při vtělení skrývá své božství v obyčejném lidství a v eucharistii se halí do posvěceného chleba. František nás pak zve ke kontemplaci Krista, chce, abychom se dívali očima víry na jeho božství přítomné jak v lidském těle, tak v proměněném chlebě. Na Františkovi samotném můžeme vidět, co znamená onen „pohled víry“, když „duchovním zrakem“ nahlíží a nepřestává žasnout nad pokorou a ponížením Božího Syna. Jsme zváni ke stejnému „dívání se“. Kéž by o nás, tak jako o emauzských učednících, mohlo platit: „Otevřely se jim oči a poznali ho“ (Lk 24,31)! Pak by náš postoj před Bohem měl vyústit ve stejnou totálnost odevzdání jako u svatého Františka:

„Každý člověk ať se chvěje, celý svět ať se třese a nebe ať jásá, když na oltáři v rukou kněze je Kristus, Syn Boha živého! Jak obdivuhodná vysokost a úžasná důstojnost! Jak vznešená pokora! Jak pokorná vznešenost, s níž Pán veškerenstva, Bůh a Syn Boží, tak se ponižuje, že se pro naši spásu skrývá v nepatrné způsobě chleba! Pohleďte, bratři, na Boží pokoru a vylévejte před ním svá srdce, pokořte se i vy, aby vás povýšil. Proto si nic ze sebe neponechávejte pro sebe, aby vás celé přijal ten, který se vám celý vydává“ (List řádu, 26-29).

 

 

 

 

                                                                                 

Marta Lucie Cincialová SMFO