Holota, Benedikt OFM

Dne 26. dubna 2005 časně ráno přijal Pán do své náruče P. Stanislava Františka Juříka OFM, seniora Českomoravské provincie Menších bratří františkánů. Božímu Milosrdenství ho svěřili jeho spolubratři eucharistickou obětí slavenou v Choryni 4. května za účasti otců arcibiskupů Jana Graubnera a Karla Otčenáška. Homilii přednesl P. Benedikt Holota OFM:

 

 

 

 

 

 

 

 

Otče arcibiskupe Jene a Karle,

bratři a sestry,

vážené shromáždění.

 

 

 

Zemřel nám otec Stanislav. Senior naší Českomoravské františkánské provincie. Kněz a bratr mezi bratřími, ke kterému jsme všichni vzhlíželi jako k legendě současného českého františkánství.

 

 

 

Zesnul v nedožitých 96 letech.

 

 

 

Člověk je celým člověkem ne když dlouho žije. Je celým, když zemře.

Teprve když člověk zemře, začne mluvit to, co až dosud mlčelo. Teprve když člověk zemře, se ukáže, jak hluboko byl vrostlý do našich srdcí.

 

 

 

Otec Stanislav, ačkoli slabý svým zdravím, byl silnou osobností. Nejen tím, že v člověku povolila všechna napětí, kdykoli ho otec Stanislav v bratrské lásce přivinul k svému srdci.

Byl osobností také svými nekompromisními postoji za totality. Na svobodě i ve věznicích, ve kterých strávil celých 14 let, pevný jako žula. Nezapomenutelně se zapsal do srdcí nás všech, které uváděl do františkánského života.

 

 

 

Byl prvním živým františkánem, kterého jsem potkal jako septimán reálky v Plzni. Ráno cestou do školy. Jeho vysoká, asketická postava, usebraná tvář, velká tonzura ve vlasech a provaz se třemi uzly na mne mocně zapůsobily.

„Jeden z mnichů“ – pomyslel jsem si - „Co takový mnich má za život? Všechno musí – a nic nesmí. To musí být něco tak hrozného, jako být zaživa pohřbený.“ Tak jsem tenkrát uvažoval.

 

 

 

Z toho vteřinového setkání jsem se nemohl vzpamatovat. Stále se mi vracelo na mysl: „Jeden z mnichů – ale proč bych jím měl být také já?“

 

 

 

Netušil jsem, že tohle setkání je Božím darem. Že svým zjevem na mne otec Stanislav v okamžiku strhl lavinu milostí. Nepochopil jsem, že moje hrůza ze zasvěceného života – je počátkem povolání. „Když Pán někomu něco dává nebo ho povolává, je to neodvolatelné.“ Tak to stojí v evangeliu.

To jsem ovšem tenkrát nevěděl. Nebyl jsem ani pokřtěný. Jen jsem cítil, že mě tohle setkání s živým františkánem chce obrat o můj život.

 

 

 

Neobralo.

 

 

 

Za pět let mne tentýž otec Stanislav křtil, za tři roky na to mne přijímal do noviciátu, za další rok byl mým kvardiánem v pražském konventu Panny Marie Sněžné – a po dvaceti letech života v totalitě – mi kázal na primici.

 

 

 

Skrze letmé setkání s otcem Stanislavem jsem nalezl svůj život.

 

 

 

Otec Stanislav nebyl především teologem. Jeho význam spočíval v osobním působení. Člověku bylo v jeho přítomnosti dobře. Uměl svým šarmem potěšit. Uměl ale také říci jasné a pevné slovo s nesmlouvavým požadavkem. Jako náš magistr zažehnal nejednu krizi našeho mladého povolání nikoli učenou řečí. Pochopením a bratrským obejmutím.

 

 

 

Otevřel v nás smysl pro řád, odvahu nemazlit se se svými chybami a také úžas a teplou františkánskou lásku k celému stvoření.

 

 

 

Ve formaci nás příliš nešetřil. Věděl, že požadavky vychovávají k tomu, abychom byli připraveni přijímat Boží vůli v plném rozsahu. To také svým životem dosvědčoval.

 

 

 

Dnes jsme mu za všechno vděčni.

 

 

 

Při sví otcově otevřenosti měl velesvatyni svého srdce jen pro Pána. Odtud pramenila síla jeho osobnosti: z oddanosti Bohu. O tom jsem se přesvědčil během našich několika posledních setkání.

 

 

 

V knize Kazatel čteme:

 

 

 

 

Je čas sázení a čas vykopávání, co bylo vsazeno.

 

 

 

 

            Čas smíchu a čas pláče.

 

 

 

 

            Čas hledání a čas ztrácení.

 

 

 

 

            Čas milování a čas vzdálení.

 

 

 

 

            Čas mluvení a čas mlčení.

 

 

 

 

            Čas rození a čas umírání.

 

 

 

 

                                                           (Kaz 3,1n)