Pospíšil, Ctirad Václav OFM

Když jsem večer dne 19. dubna tohoto roku dostal ve vlaku z Prahy do Olomouce zprávu, že novým papežem katolické církve je Joseph Ratzinger, překvapilo mne to. Vzpomněl jsem si ihned na trojdílný dokumentární seriál německé televize o dějinách inkvizice a Kongregace pro nauku víry. Tehdejší prefekt zmíněné kongregace v jednom ze svých vstupů řekl asi toto: Ve vedení církve existuje určitá dělba rolí. Papež musí být dobrotivým otcem, s nímž se mohou lidé co nejsnadněji identifikovat, zatímco prefekt Kongregace pro nauku víry musí tu a tam říkat lidem nepříjemné věci. Většina lidí si ale neuvědomuje, že prefekt kongregace často jedná podle přesných instrukcí svatého otce.

Je zřejmé, že Benedikt XVI. je muž, který si jasně uvědomuje roli, kterou má zastávat. Jinak vystupoval a psal jako teolog Ratzinger, jinak zase působil jako prefekt Kongregace pro nauku víry, docela jinak se bude chovat jako Svatý otec Benedikt XVI. Tak to má být. Bylo by chybou, kdyby se papež choval jako teolog, který si může dovolit omyly a nemá tak strašnou odpovědnost jako náměstek Kristův. Je jasné, že nový papež se bude snažit vystupovat jako velmi milosrdný otec. Otázkou ale je, jestli určité kruhy v církvi dokáží přijmout Benedikta XVI. jako sjednocující postavu církve, protože ho přes dvě desetiletí znají jako prefekta Kongregace pro nauku víry. Za to se budeme muset hodně modlit, jak se na františkány sluší.

Mám radost z toho, že papežem je konečně po dlouhé době vynikající dogmatik a znalec díla svatého Bonaventury. Josef Ratzinger totiž napsal svoji habilitační práci o teologii dějin v Hexaemeronu, tedy posledním díle Serafického doktora. V jistém slova smyslu je to také můj teologický „dědeček“, protože pod vedením J. Ratzingera udělal doktorát C. Del Zotto, který analyzoval Bonaventurovu teologii obrazu. Cornelio Del Zotto pak v devadesátých letech dohlížel na mne, když jsem tři a půl roku zápolil s Bonaventurovou teologií kříže. Dlužno podotknout, že nový papež rozhodně nemůže znát všechny své teologické „vnoučky“. Nikdy jsem se také neodvážil rušit tehdejšího velkého kardinála v jeho práci, prostě mi to připadalo nevhodné. Vždyť kdo jsem já, a kdo byl a je nyní on. Mám rozhodně radost, protože se mohu pyšnit skvělým teologickým rodokmenem, v němž se dokonce nachází současný Svatý otec.

            Co očekávám? Určitě moudrou kontinuitu s dílem Jana Pavla II., velkou reformu papežské kurie, po níž sami kuriální otcové již řadu let volají. Dá se předpokládat, že Benedikt XVI. asi nebude tolik cestovat, ponechá tudíž větší prostor diecézním biskupům a místním církvím. Jeho pontifikát zřejmě nebude tolik mediální. Budeme si pravděpodobně muset zvyknout na poněkud střízlivější vnímání postavy a úlohy Svatého otce, což je podle mne v současné  době velmi vhodné.

Dost mne mrzí, že média představují pana papeže jako konzervativce. To podle mého soudu není tak docela spravedlivé. Co kdybychom místo o konzervatismu hovořili o věrnosti tradici a o snaze o udržení vlastní identity? Všimněte si, jak se nás snaží již nyní vnitřně rozdělit a ponoukat k tomu, abychom nového Svatého otce nepřijali s důvěrou. To rozhodně nepochází z Božího Ducha. Kdo zná jeho způsoby komunikace s některými kontroverzními katolickými teology, ví, že Joseph Ratzinger jednal vždy taktně. Nejprve žádal vysvětlení. Když bylo uspokojivé, nikomu se nic nestalo. Pokud ne, začala další jednání. Je jasné, že teolog se může mýlit, protože hledá a navrhuje. Teolog má charisma „předposledního slova“. Bludařem se stává tehdy, když odmítá přiznat, že se třeba v něčem mýlil. Nikdo také nemá právo teologa označit za bludaře, protože toto právo patří výhradně magisteriu, které je charismatem „posledního rozhodujícího slova“.

Když před několika lety určití lidé v dobré vůli začali s podpisovou akcí podporující prohlášení dalšího mariánského dogmatu o Panně Marii jako spoluvykupitelce, pan kardinál J. Ratzinger zasáhl velmi radikálně proti. Dokonce vyzval  členy Mezinárodní papežské mariánské akademie k tomu, aby se od podpisové akce distancovali. Nové dogma není zapotřebí a působilo by jako překážka v ekumenickém dialogu. Navíc slovo „spoluvykupitelka“ je možno vnímat nesprávně, protože máme jen jednoho Vykupitele, Ježíše Krista. Otcové na 2. vatikánském koncilu se tomuto slovu záměrně vyhnuli a hovořili o Marii jako o velkodušné spolupracovnici Ježíše Krista na díle spásy. Jak vidno, J. Ratzinger rozhodně není ultrakonzervativní člověk.

Co dodat? Církev nezávisí na jednom člověku. Její jistotou je vzkříšený Kristus, který je přece stále s námi, a Duch svatý, jenž nad námi bdí. Jde o to, abychom byli i v dnešním zmateném světě Kristu a Božímu Duchu věrní. V tom nám Svatý otec chce ze všech sil pomáhat. Jeho úkol ale rozhodně není záviděníhodný. Snažme se mu pomáhat modlitbou a také nějakou tou osobní obětí.

Uslyšíme od něj asi dost nepříjemných věcí. Konec konců jím sestavená křížová cesta, kterou jsme se někteří s ním mohli modlit letos o Velkém pátku prostřednictvím přímého přenosu italské televize z Kolosea, o tom vydává jasné svědectví. Řekl tam například, že v dnešní církvi je mnoho prázdných slov a laciných gest a málo duchovní hloubky, že je v ní spousta laxnosti a špíny. Všichni musíme konat pokání za své vlastní hříchy. To je ale podstatná součást našeho františkánského povolání. Právě tohle církev potřebuje a potřebujeme to i my. Pan papež určitě nebude dělat lacinou líbivou politiku.

Určitě od něj uslyšíme také pěkná a povzbudivá slova duchovního otce.  Třeba když, jak pevně doufám, slavnostně prohlásí za blahoslavené naše spolubratry, pražské mučedníky. I on nám bude zřejmě často opakovat to, co říkával Jan Pavel II.: „Nebojte se!“

Dovolil bych si dodat ještě jednu maličkost, která by mohla zajímat právě nás, františkány. Když jsem dne 25. dubna 2005 otevřel deník Dnes, objevil jsem na první stránce velmi potěšitelnou a hřejivě lidskou zprávu ze soukromého života papeže Benedikta XVI.: „Papež myje nádobí, bratr utírá.“ Rodný bratr hlavy katolické církve, otec Georg Ratzinger, tráví každoročně dovolenou se svým sourozencem a sděluje o něm zajímavé informace. V první řadě nás zpravuje o bratrově pořádkumilovnosti a zapomnětlivosti týkající se klíčů, dokumentů a knih. Typické rysy staršího profesora, zejména pokud se jedná o člověka oddaného dogmatické teologii. Dozvídáme se, že nynější papež svému bratrovi, jehož zrak je již poslabší, předčítá důležité teologické texty. Vedle toho také otec Georg uvedl, že nynější papež v soukromí myje nádobí a on ho zase utírá.

            Ihned jsem si uvědomil hlubší souvislosti, protože jeden staletý spor o výklad františkánských tradic bude konečně rozřešen. V legendách o svatém Antonínu Paduánském se totiž tvrdí, že v době svého pobytu v poustevně na Montepaolo tento světec kromě modlitby a postů věnoval určitý čas také mytí nádobí. Někdo by mohl namítnout, že tato vsuvka nemá historický základ a že se jedná pouze o vtipnou pobídku bratří ke konání služby, která ve společenství nebývá zrovna oblíbená. Jako by legendisté dokládali, že mytí nádobí je cestou k vynikající kazatelské dovednosti a k opravdové svatosti.

            O Bonaventurovi se zase traduje, že zprávu o jmenování kardinálem katolické církve obdržel v okamžiku, kdy v konventu právě umýval nádobí. Novodobí žáci mistrů podezření opět podotýkají: Mazaná finta, jak přimět bratry k zmíněné činnosti, protože mytí nádobí se nyní jeví jako cesta k mitře či kardinálskému klobouku. Jenomže Serafický učitel po mitře ani po klobouku nebažil. Víme totiž velmi dobře, že podobné nabídky několikrát odmítl, protože se chtěl věnovat vlastní františkánské rodině, která se v té době nacházela v ne právě jednoduché situaci. Přijal-li v roce 1274 biskupské svěcení a kardinálskou hodnost, pak jedině proto, aby na blížícím se koncilu mohl lépe odrazit chystané útoky na žebravé řády, což se mu také podařilo.

Už jsme řekli, že Joseph Ratzinger napsal vynikající studii o Bonaventurově teologii dějin obsažené v jeho posledním díle Hexaemeron. Byla to habilitační práce dnešního papeže Benedikta XVI. Souvislosti více než výmluvné. Nezbývá než uzavřít, že opravdu platí: Chceš-li být svatý, chceš-li být vynikající kazatel, chceš-li mitru, kardinálský klobouk, nebo dokonce Petrův rybářský prsten, musíš poctivě umývat nádobí. Církev je přece duchovní rodina a čím zodpovědnější postavení, tím pokornější služba. Ono to umývání nádobí a služba u stolu má asi něco společného s tím, že náš Pán svým učedníkům umývá nohy.

Ctirad Václav Pospíšil OFM