Kubíček, Inocenc OFM

Bohosudov

 

 

 

 

 

Místo poutní bolestné Panny Marie. Byla tam kolej jezuitského řádu a také biskupské gymnázium pro Litoměřice. Tam nás vyklopili a řekli nám, že budeme bydlet v tom gymnáziu, ale nebudeme mít žádné kontakty s jezuity, kteří tam byli koncentrováni. Bydleli ve své koleji a měli svého zmocněnce, my jsme měli také svoje: Fišera, Škopa a Bureše, každý hned dostal od kluků jméno – ti kluci byli pořád s námi, i ten, co ztratil matku. Kazan říkali Škopovi. V tom gymnáziu jsme si mohli zařídit jednu třídu jako kapli a ostatní tři byly jako ubytovny, do jedné světnice se vešlo šestnáct až dvacet lidí. Svou třídu měli také minoriti. Ale než jsme toto udělali, tak jsme byli shromážděni v jedné třídě, kde jsme čekali, co bude dál. Byl s námi Bárta, který hned zorganizoval, že si zazpíváme. Odpoledne dorazili ti další, takže jsme se zase všichni sešli v Bohosudově, a byli jsme tam všichni, i ti staří bráškové. Jeden tam i umřel, myslím, že jsme ho pohřbívali v červenci, jezuiti nám dovolili pochovat ho v jejich hrobce. Denní řád jsme dodržovali. Ráno byl budíček v šest hodin, a šli jsme do kaple, kterou jsme si zřídili v jedné třídě gymnázia, a tam byla společná mše a modlili jsme se breviář. Zpočátku jsme neměli pracovní povinnosti, jen jsme si uklidili a čekali, co bude dál. Jednou týdně přijížděl někdo na vyškolování a přeškolování, jednou tam byl právník z pražské Právnické fakulty, pak také nějaký tajemník, potřetí nějaký dělník. Žádné zkoušky jsme nedělali. Když se blížil Svátek práce, napadlo jednoho zmocněnce, že bychom měli nacvičit Píseň práce, tak jsme se mu vysmáli, že jsme ji sice slyšeli, ale učit se ji nebudeme, a on se divil, že nemáme zájem. Také nám vybrali jednoho mluvčího, něco jako kápo, který šel za Fišerem, když bylo třeba. Byl to náš farář Štikar, už starší pán – je to ten, který když mu před odjezdem velitel řekl, aby jako farář předal svému nástupci farní úřad, mu odpověděl, že má úřední hodiny od desíti do dvanácti, o půlnoci že neúřaduje.

Tam nás čekala další etapa našeho života, a to znamená i další lustrace, kam kdo patří. První vypadli tři kněží, které si otaxírovali, že by byli nejsvolnější, že by šli třeba na faru. A skutečně odjeli, myslím, že to bylo 4. června. Dali jim jejich doklady a řekli jim, aby byli připraveni na odjezd. Čekali jsme s nimi až do večera do devíti hodin, potom jsme si šli lehnout. Až v půl desáté tito vybraní museli jít ven, my jsme také hned vstali a ptali se, kam jedou. „To se neptejte, jedou na lepší.“ A oni se chovali pasivně. Pak jsme se špionáží dověděli, že byli v České Kamenici na čtrnáctidenním školení, na kterém se připravovali pro práci na faře. Školil je tehdy profesor Šanda, který jim tenkrát dělal děkana, pak jim tam přednášeli jiní kněží, zřejmě ti „míroví“, také tam byl i nějaký marxistický osvětář. Řekli jim, že některé fary jsou volné a na nich by mohli po přeškolení působit. Pro službu na faře se vybrali také Černockého a určili ho do Karlových Varů, ale po cestě se jim právě v Kadani rozbilo auto. Bylo to k večeru a oni si nevěděli rady. On jim řekl, že by mohl zůstat tady v Kadani – my tam měli klášter. Tak ho nechali v Kadani a byli rádi, že se ho zbavili, protože tam také byla volná fara. Jsou tam sestřičky alžbětinky – tenkrát tam byla velká kongregace. On k nim šel ještě ten den a zazvonil se žádostí, aby mu otevřely, že je zdejším farářem a že se jde představit. Ta sestřička, která mu otevřela, byla velmi rázná a prý mu řekla, že tady teď žádného faráře nemají, a zavřela mu před nosem. On zazvonil znova a řekl jí, aby zavolala představenou, a když přišla, tak se jí představil, že je pražský farář od Panny Marie Sněžné po internaci a že tady bude novým farářem. „A máte souhlas od pana biskupa, že sem budete určený?“ zeptala se. „Nemám, ale chci si ho obstarat.“ „Tak to pojďte dál,“ a hned poslala auto k Trochtovi do Litoměřic, který řekl, že doufá, že ti dva, kteří přijali místo v naší diecézi bez jeho souhlasu, byli poslední františkáni bez tohoto jeho souhlasu.

V Bohosudově jsme byli už delší dobu, když koncem dubna nás překvapil příjezd asi třiceti minoritů, kteří byli sebráni v druhé etapě s ostatními řády, a protože jich bylo málo, tak je spojili s námi, byli jsme jako jeden řád: to, co František založil, se pomalu začalo vracet díky komunistické režii. Minoritů bylo asi třicet, mezi nimi i bohoslovci. Museli jsme nastupovat na zahradě do půlkruhu a obyčejně Škop nebo Bureš nám předčítal z Rudého práva. Poslouchali jsme, co povídá, a dokonce nám jednou o svatodušních svátcích začal číst úvodník z Katolických novin a my jsme se trochu ušklíbali. Bureš povídal, proč se vám to nelíbí, vždyť je to pěkné! Tehdy nás napadlo, že by bylo dobré nás vyfotografovat při tom čtení. Tak povídám jednomu chlapci, Jelínek se jmenoval, co mu zemřela matka a oni ho nepustili na pohřeb, aby šel do třetího poschodí, kde je takové šikovné místo, a tam, až budeme mít to školení a budeme stát v půlkruhu všichni řeholníci v řeholním šatu, aby to pěkně vyfotografoval. On to také udělal a později se ta fotografie dostala na Západ. Od té doby začali dávat pozor, jestli někdo nefotografuje, protože chtěli všechno utajit.

 

 

 

Práce v Teporu

 

 

 

 

 

Naši nadřízení nám řekli, že nás nebudou živit zadarmo. Proto jsme koncem června začali pracovat v Teporu, to byla fabrika na izolátory a na jiné elektrické porcelánové součástky. Jezuiti už byli vycvičeni a štětečky čistili výlisky a naši je pak nosili do pece. Tepor nás platil, ale my jsme nedostávali žádné kapesné, jedině stravu, ale výhodou bylo, že tam za námi začaly chodit nečekané návštěvy, přicházeli naši přátelé, kteří se skrývali za plotem zahrady a čas od času propašovali nějaký dopis nebo jinou věc, nebo sdělili nějakou zprávu. Mezi nimi byli i ti, kteří jezdili s našimi zprávami za panem biskupem Trochtou do Litoměřic, který tam sice měl také zmocněnce, ale měl tam i maminku a přes kuchyň se k němu dostala každá zpráva. My jsme tehdy nevěděli, co máme dál dělat, jako řeholníci a kněží jsme měli určité závazky a nechtěli jsme být bez bohoslužeb, tak nám potom pan biskup poslal takzvané mimořádné fakulty neboli povolení, kterým se začalo říkat mexické, protože to bylo stejné jako pronásledování v letech 1926-28 v Mexiku. Tak jsme potom mohli sloužit mši svatou třeba na stolečku vedle postele. Tehdy ovšem ještě nebyly koncelebrace, tak jsme museli sloužit každý sám. Oni nás moc nechodili do světnice kontrolovat, takže nám to nezakazovali.

Postupně nám přicházely věci posílané z klášterů, třeba dodatky prádla, ale knihy a písemnosti žádné. Mezi sebou jsme se snášeli velice dobře, ale zmocněnce jsme museli poslouchat, aby nebyly zbytečné nepříjemnosti. Ke konfliktním situacím však docházelo. Například když jeden minorita odmítl vstoupit do pece, která ještě neměla sníženou přístupnou teplotu, a pan Vavroušek ze Znojma, kterému jsme říkali Vokurka, mu dal přes pusu, tak jsme udělali malou demonstrační stávku. Po obědě jsme sice nastoupili, ale řekli jsme, že nepůjdeme do práce, dokud se nevyšetří tenhle případ. Tak přišli nějací ještě vyšší představitelé a slíbili, že to vyšetří. Nakonec se nic nevyšetřilo a my jsme šli zase pracovat. V takových situacích se projevují charaktery lidí. I mezi námi byli takoví, kteří nám říkali, abychom neprovokovali a mlčeli, a oni si je hned vybrali a 4. června je odvezli do doškolení do České Kamenice. Od nás to byli čtyři, od jezuitů jeden.

Zmocněnci také chtěli, abychom se trochu kulturně vyžívali, proto se dohodlo, že budeme mít akademii, v níž část obstarají jezuiti a část my. Mareček ze Spořilova – on byl básnická duše – s námi nacvičil sborově a sólově Wolkerovu báseň Bez konce širé moře je, jde vlna za vlnou – docela hezky to vyznělo. Jezuiti měli čtyřhlasý mužský sbor, zpívali nějaké národní písně, měli také nacvičení církevní sbory, ale pamatuji se, že s jednou trochu provokovali: Chytili jsme lososa, chytili jsme ho-vno-ci, a my jsme pochopili, co tím chtějí říci. Když akademie skončila, museli jsme se všichni rychle vrátit do svého trajektu, protože byl zákaz styku františkánů s jezuity.

 

 

 

 

 

Bolestná příhoda

O sportovní utkání nebyla nouze. Jednou došlo dokonce k fotbalovému zápasu mezi františkány a jezuity, to jsme se oblékli sportovně, hrál jsem v útoku a vyhráli jsme 3:1. Tehdy jsem naposledy v životě hrál kopanou. Měli jsme i volejbalové hřiště, a dokonce si to s námi jednou rozdali i policajti – jeden set jsme vyhráli, ale ostatní prohráli. Stala se tam také jedna velmi bolestná příhoda. Bylo to v neděli po večeři, ještě bylo hezky, myslím, že byl začátek července. Jedna skupina mladíků hrála volejbal a já jsem se procházel s naším lékařem nedaleko. Na zahradě byl strážný se zbraní, a asi ho volejbal začal bavit, tak si sedl na jedno vyvýšené místo, aby dobře viděl na hřiště, které bylo trochu níž, a dal si samopal mezi kolena a opřel ho o zem. Když to viděl Dr. Trojan, zašel k němu a řekl mu: „Prosím vás pěkně, asi máte samopal nabitý, nezdá se vám trochu nebezpečné takhle tady sedět, vždyť by se mohlo stát neštěstí.“ „Jděte si po svým,“ odbyl ho esenbák. Tak jsme šli dolů k ulici a najednou vyšla rána. Jak jsem se ohlédl, viděl jsem, jak ten policajt vyskočil a otočil se kolem své osy a velkým výkřikem padl na zem. Jak měl ten samopal mezi nohama a klepl s ním o zem, vyšla rána a prostřelila mu srdce. Teď si představte, že tam nebyla vůbec žádná vrchnost, všichni byli pryč, protože byla neděle večer. Běželi jsme k přehradě s jezuity a křičeli jsme na jejich strážného, aby k nám přišel, že se tady stalo neštěstí. „Já nemůžu opustit stanoviště,“ řekl ten, co měl hlídku v jezuitské zahradě. „Tak jděte honem někoho zalarmovat, ať sem přijde, protože snad mu ještě může pomoct!“ Za chvíli přišli od vrátnice, která byla kousek dál, tři civilové, a když zjistili, že je mrtev, nám řekli, abychom tam všichni zůstali, aby mohli vše vyšetřit. Mezitím se vrátili jezuitský zmocněnec Vavroušek i náš zmocněnec Fišer, který poručil, aby zůstali jen ti, co hráli volejbal a ti, co stáli kolem hřiště. My ostatní jsme museli odejít do ubikace a čekat, co se stane. Hlavně ty mladé chlapce z Hájku vyšetřovali dlouho do noci, nakonec však viděli, že se to neštěstí stalo jeho vlastní neopatrností, že neměl zajištěný samopal a že vyšla jen jedna rána. Potom jsme tam umístili křížek z břízky a dávali jsme tam květiny. Přišla tam i jeho mladá žena v černém, chvilku tam také postála. Řekli jsme si, že za něho odsloužíme jednu mši a na tu se dostavili i zmocněnec a pan Škop a Dominik, který provozoval naši spojku.

 

 

 

 

 

Další změny

 

 

 

 

 

Před touto událostí, jak už jsem připomněl, 4. června byli od nás odvezeni čtyři bratři a jeden bratr laik, který však šel do Prahy, protože Černocký, který v té době byl v Praze, si vymohl mladého bratra, aby dělal kostelníka, protože tam měl dva stařečky – patera Antonína a varhaníka Regala. Později jsme se dozvěděli, že jsou v České Kamenici, kde byl klášter těšitelů, na čtrnáctidenním školení těch řeholníků. Někteří přijeli z Hejnic, někteří z Oseku, a když skončilo školení, tak je rozváželi na farnosti. Náš Dominik se dostal na Svatý Kopeček u Olomouce, ale on tam být nechtěl, protože byl Pražák, tak ho nechali v Praze. Byl potom duchovním vedoucím těch mladíků, kteří měli urychleně složit maturitu, aby mohli být přijati do semináře. Napřed tedy odvezli všechnu mládež – měl jsem tam také svého synovce Hladkého, který byl sextán a v únoru o pololetí přišel k nám do Dejvic. Měl trochu nemocné srdce a operovaný rozštěp rtu. Jeho otec tvrdě naléhal na Státní úřad pro věci církevní, že ten chlapec byl u nás v Bohosudově jenom na dovolenou, že je trvalý invalida, a zařídil, že mohl od nás odejít. Dostal předvolání do kanceláře, kde mu řekli, aby si sbalil své věci, a prověřili, jestli má všechny doklady. Jeníček Hladký byl mezi námi šest neděl.

Nejdřív tedy odvezli Jeníčka, po něm všechny mladé do dvaceti let, pak ty, co už měli po vojně. Později jsme se dozvěděli, že je odvezli do Hájku do našeho prázdného kláštera. Tam se sešli mladí saleziáni, jezuiti, kapucíni, františkáni a dominikáni a tam je přeškolovali, vodili jim členy ČSM z Unhoště, připravovali jim různé pořady. Ti chlapci se však nebáli, uměli být dost ostří. 24. dubna pak od nás odvezli patera Ambrože Tobolu a Bártu. Když jsme se ptali zmocněnce, kam je odvezli, řekl nám, že když odvezli mládež, tak musí za nimi také jejich profesoři. Oni je však odvezli do Želiva. To jsme se dozvěděli hned druhý den, když k nám přijeli ze Želiva tři bratři, pater Tobiáš a myslím Bartoloměj, třetího si už nepamatuji. To už jsme chodili pracovat do Teporu.