Letos v srpnu tomu bude deset let, co se vrátil ke svému Otci vynikající kněz a františkán P. Alois Moc OFM. V paměti těch, kteří jej znali, zůstane navždy jako veliká duchovní osobnost, která svým životem podle vzoru sv. Františka z Assisi ovlivňovala mnohé ve svém okolí.

Otec Alois už v době totality připravoval půdu pro budoucí obnovu a rozvoj Sekulárního františkánského řádu v naší zemi. Inicioval vznik několika skupin sekulárních bratří a sester, které se pod jeho vedením scházely a pronikaly do františkánské spirituality. Tajně přijímal jejich profes a stal se oblíbeným duchovním vůdcem, který byl k dispozici všem, kteří to potřebovali. Svojí laskavostí a dobrotou si získal mnohé.

Jeho působení bylo opravdu požehnané a plodné, což dokazuje i skutečnost, že z okruhu jím vedených vzešlo několik duchovních povolání. Neměl sice žádné oficiální akademické tituly, ale jeho přehled a teologická vzdělanost z něj dělaly vůdčí osobnost tajných teologických studií a řádového vzdělávání. Měl neobyčejný dar přibližovat a dělat srozumitelnými i ty nejkomplikovanější části katolické nauky. Na druhé straně vždy pevně stál na věroučných zásadách učitelského úřadu církve a velmi přesně rozlišoval neměnné hodnoty Kristova učení od některých výstřelků a excesů pokoncilní teologie. V tomto smyslu měl velikou přirozenou autoritu.

Otec Alois nikdy nehledal vlastní slávu a prospěch. Zůstával skromným dělníkem na vinici Páně. V duchovním vedení vždy usiloval o solidní náboženské vzdělání, které bylo přípravou na samostatnou cestu životem. Každý u něj našel otevřené dveře i srdce.

V posledních létech svého života, kdy fyzických sil už ubývalo, stal se pro nás všechny vzorem trpělivosti a nesení životního kříže. Z pohledu vnější aktivity se sice umenšoval, ale vnitřně stále rostl do větší podoby svého duchovního vzoru – našeho sv. otce Františka.

Památka otce Aloise Moce OFM zůstane v nás, jeho duchovních dětech, neustále živá. A protože věříme v jedno společenství církve, svěřujeme jeho duši Pánu a zároveň prosíme, aby dílo, jím započaté, rostlo a přinášelo dobré plody.

 

 

 

Exercicie otce Aloise

 

 

 

 

Otec Alois byl naším duchovním asistentem v době reálného socialismu. Měsíčně jsme se setkávali po bytech, navštěvovali ho v jeho bytě – chodili jsme sem k svátosti smíření, ale i pro duchovní vedení a povzbuzení nebo k vyučování filosofie, katechismu atd. Jednou ročně jsme se však v počtu 5 – 8 shromáždili na  3 dny na duchovní cvičení – exercicie. Byly to nezapomenutelné chvíle, kdy s pomocí otce Aloise jsme se mohli doslova vrhnout do Boží náruče. Často to bylo v našem domě v Chotouni, v posledních létech pak u sestřiček v Poděbradech.  V následujícím alespoň některá z témat a zaměření, která  v létech 1985 – 1992 pro nás připravil:

 

 

 

1985  Kristus, jeho život a učení

1986  Svatý František a jeho cesta za Kristem

1987  Horská řeč – blahoslavenství

1988  Podobenství

1989  Horská řeč – Otče náš

1990  Abychom byli pokorným nástrojem Ducha svatého

1991  Být následovníkem svatého Františka

1992  Exercicie „ve stylu průkopníka a génia sv. Ignáce“, s cílem „abychom do Božího 

          království nahlédli a po něm toužili“.

 

 

 

A ještě jedna vzpomínka z roku 1989. Otec Alois nám přednášel na téma „Pochybnost a víra“.

O tom, že nevěřící pochybuje o své nevěře, o neúplnosti světa, o tom, že víra je pro něj stálou hrozbou a že tohoto rozporu není úniku.Věřící i nevěřící mají podíl na pochybnostech i na víře. SNAD je to vše pravda. A pochybnost se tak může stát bodem setkání, které přibližuje věřící k nevěřícím. A pro nevěřícího bude víra vždy velikou výzvou. A doporučil nám, abychom si přečetli knihu J. Ratzingera „úvod do křesťanství“.

 

 

 

Mystická, prorocká duše

Jak již řečeno, otec Alois po sobě nezanechal žádné rozsáhlé teologické dílo, jen krátké strojopisné texty a podklady pro přednášky. Jeho vzdělání bylo hluboké, ale nesneslo srovnání s teology - františkány ve „svobodném světě“. Ve vězení a společenské izolaci knihy ani nemohou být tím hlavním zdrojem duchovní autority. Otec Alois příliš nevěřil ani na instituce a organizaci – včetně těch, jež patřily k řádu, a byly nadány nadnárodní autoritou - jeho vztah např. k „Dopisům asistentům SFŘ“ z Říma byl dost rezervovaný (ale přitom zdrženlivý v kritice). Zdrojem jeho duchovní síly a autority byla modlitba a vlitá moudrost. A ochota pokorně přijímat kříže jeho doby a dobrá vůle odpouštět. Odměnou mu byly hluboké duchovní prožitky a dar vidět hluboko do duší jemu svěřených a daleko do budoucnosti – naší vlasti a naší české katolické církve. Tu a tam, jakoby na okraj, se vyjádřil prorocky i k situaci univerzální církve a „globálního světa“ (v dnešním jazyce).      

   Osobnost otce Aloise se mi tak připomíná hic et nunc – zde a nyní, kdy naše katolická církev zvažuje poselství, kterým by se měl Plenární sněm obracet na nás „ovečky Boží“ uvnitř církve, na odloučené věřící bratry a sestry, a konečně – prostřednictvím medií - i k celé naší společnosti. Co by nám asi otec Alois vzkázal?  Nám „ovečkám Božím“ by kladl na srdce, abychom se snažili věrohodně a poctivě prožít křesťanský život: jen tak můžeme nejen spasit své duše, ale snad i oslovit naše bližní, kteří se jinak zdají být ke věcem Božím tak hluší! Dále by nám připomínal to, k čemu se my sami moc nemáme, totiž ochotu připustit si – a poté dobrovolně přijmout - že bez našich obětí, a pro některé z nás dokonce bez svědectví krve, se naše věrohodně žité křesťanství neobejde – a to ani ve společnosti formálně zaručující náboženskou svobodu. A protože dar proroctví se vztahuje i na duchovní čtení dějin, naší minulosti (dle Ortegy y Gasset), věřím tomu, že otec Alois by měl i jisté pochopení pro bloudění a omyly doby, jež jemu samotnému tolik ublížila. Jeho přednostní volba pro chudé tohoto světa byla vnitřně konzistentní s jeho vlastním životem. Společnosti prahnoucí po hojnosti by jistě vzkázal, že tudy cesta ke štěstí nevede, ale současně celým srdcem cítil s těmi, na něž doléhá materiální bída a strádání.

   Univerzální určení statků je duši františkána blízké, protože je projevem nekonečné dobroty a štědrosti Stvořitele, nejen námi lidmi vyhlášeným lidským právem. A tam, kde se naše lidské úradky a uspořádání věcí lidských tomuto záměru Božímu hrubě zpronevěřují - již tím, že – jinak respektované soukromé vlastnictví - staví nade všecko, tedy i nad člověka, tam je na církvi, aby se zastala těch nejslabších, vyloučených na okraj, aby se s nimi solidarizovala a aby jim pomáhala ze všech sil. Otec Alois – sám od touhy po jakémkoli majetku vnitřně úplně svobodný - respektoval to, že my, „žijící ve světě“, jakési vlastnictví mít musíme. Považoval i za morálně zavazující, pokusit se o nápravu majetkových křivd vyvolaných komunistickým vyvlastněním. Současně však tušil návraty nečistých duchů a konce horší začátků, neboť vychládají mnohá srdce a v žádostivosti po majetku a v modloslužbě mamonu tvrdnou v kámen. Od takových konců horších začátků nás ochraňuj Bůh.          

 

 

 

Na svého milovaného duchovního asistenta vzpomínají všichni, jež Pán a svatý František svěřili jeho duchovnímu vedení, a v tomto krátkém zamyšlení bratři Jan Pečený, František Reichel a Lubomír Mlčoch. Díky Bohu za otce Aloise, a pokoj a dobro všem, kdo s ním zůstávají duchovně spojeni.