Slotwiński, Tadeusz OFM

 24. Umění umírat - 3

 Když měl tak zřetelná znamení rychlého odchodu z této země, začal František tento odchod slavit. Rozloučil se s místy, která mu byla drahá, neboť věděl, že v nich pobývá naposledy. Zdá se, že nejdojímavější bylo loučení s horou La Vernou, potom co dostal stigmata. Poslední cestu vykonal světec ze Sieny do Assisi, neboť chtěl zemřít ve svém rodném městě. Byl ubytován v biskupském paláci, hned však se nechal přenést do Porciunkuly, kolébky svého řádu. Cestou prosil, aby se zastavili při útulku malomocných. Složili nosítka na zem a František, tváří obrácen k Assisi, vztáhl ruce a žehnal městu: „Prosím tě, Pane Ježíši Kriste, Otče milosrdenství, nehleď na náš nevděk, ale slituj se nad Assisi. Dej, ať tam vždy přebývají ti, kteří tě milují, kdo budou poznávat a chválit tvé požehnané a přeslavné jméno na věky věků, a skrze tebe a z tebe mnoho vyvolených duší dojde spásy“ (Zrcadlo dokonalosti 124).

 František, jenž po léta žil pro setkání s Pánem, nemohl hledět na chvíli smrti jinak, než jako na vrcholný bod svého pozemského života a putování. Je něčím, co lze slavit jako svátek, a Chudičký to dělá svým originálním způsobem, inspirován Ježíšovou řečí na rozloučenou.

 Ve chvíli smrti chce mít kolem sebe své nejbližší bratry: Eliáše, Lva, Bernarda, Angela a další. Povzbuzuje je, aby jejich srdce nikdy nepřestala hořet láskou k Bohu, mluví o potřebě trpělivosti v každodenním životě, o zachovávání chudoby a zdůrazňuje, že nade všechny předpisy je třeba cenit si svatého evangelia, neboť v něm jsou obsažena Ježíšova slova, a ono je cestou a životem Menších bratří.

 Rovněž zve k sobě římskou paní Jakubu Settesoli, s níž se za léta spřátelil, aby s sebou přinesla šedý hábit a perník, který mu tak často pekla. Žaludek už dávno nic nepřijímá, to však bylo poslední srdečné gesto vůči této ženě, které bude František scházet.

 Kláře, která byla v tu dobu těžce nemocná a myslela, že zemře dřív než on, posílá list na rozloučenou. „Pověz jí - řekl bratrovi, jenž jí list nesl - aby se už netrápila, neboť ještě před svou smrtí mě uvidí ona i její sestry.“ Pro ty všechny, kteří ho měli rádi s téměř vášnivou oddaností, byl František symbolem - znamením „života podle evangelia našeho Pána Ježíše Krista“.

 Potom položil ruku na každého z bratří a požehnal jim se slovy: „Buďte zdrávi v bázni Páně a všichni v ní setrvejte... Já jsem udělal, co bylo na mně; ať vás Kristus naučí, co máte dělat vy... Já spěchám k Bohu, jehož milosti vás všechny odevzdávám“ (Legenda Maior 14,3.5). Požehnal přítomným, a v nich i nepřítomným i všem, kteří v budoucnu přijmou jeho hábit a řeholi.

 Když udělil požehnání, sv. František požádal, aby přinesli chléb, který požehnal, rozlámal a dával každému, aby jej snědl. Potom požádal, aby některý bratr přinesl evangelium a začal číst evangelium sv. Jana od slov: „Bylo to před velikonočními svátky...“ (Jan 13,1). Tento odstavec, stejně jako celá řeč na rozloučenou, je plná obdivuhodných textů spojených se smrtí světce. Pokládá se za nejnehodnějšího následovníka svého Ježíše, a přece se nebojí poslouchat výstižná srovnání svých posledních chvil se smrtí Kristovou: „Dítky, jen krátký čas jsem s vámi... Nové přikázání vám dávám: Milujte se navzájem, jak jsem já miloval vás.“ A už zcela zvláštní smysl pro přítomné měla slova: „Prosím nejen za ně, ale také za ty, kdo pro jejich slovo uvěří ve mne: ať jsou všichni jedno, jako ty, Otče, ve mně, a já v tobě“ (Jan 13,33-34; Jan 17, 20-21).

 Několik chvil ležel se zavřenýma očima obklopen bratry, z nichž každý si připomínal, co s ním prožil a zač mu oni vděčí.

 Zbytek chvil, které mu daroval Bůh na této zemi, prožil František v Božích chválách a povzbuzoval přítomné, aby spolu s ním chválili dobrého Boha za všechna dobrodiní, která zakusil v průběhu celého života. Sám zanotoval žalm 142(141): „Hlasitě k Hospodinu volám, hlasitě Hospodina zapřísahám...“ Vyzýval všechna stvoření, aby chválila Boha za jeho dobrodiní. Ještě jednou, i když s obtížemi, zanotoval hymnus na chválu Boží, který sám složil. Nezapomněl vyzývat i smrt, které se lidé bojí, aby chválila Boha plněním věčného Božího výroku ve vztahu ke všem lidem i k živému světu.

 Bratr Eliáš napsal: „Radujte se, že nám jako druhý Jakub, dříve než odešel, požehnal všechny své syny a odpustil vše, čím jsme se proti němu provinili myšlenkou či skutkem“ (Okružní list - FP 308).

 „A bylo tu mnoho bratří, jimž byl otcem a vůdcem. Stáli s úctou kolem něho a čekali na jeho blaženou smrt a šťastný konec. Tu se jeho přesvatá duše odpoutala od těla a vešla do moře světla bez hranic; tělo pak zesnulo v Pánu“ (1 Cel 110).

 Chudičký věděl, že musí zemřít, věděl, kdy to nastane. A vědomě, podnícen Božím duchem, jaksi slavil, režíroval svou smrt. Třeba uznat, že veliká byla jeho víra, která uváděla v úžas, a veliká důvěra, jakou vložil v Pána. Tak mohl umírat někdo, kdo doopravdy složil v Boha celou svou naději.

 Poslední chvíle Františkova života si jeho následovníci připomínají každý rok v předvečer slavnosti serafického otce pobožností zvanou Transitus. Je to den smrti, den zrození do nebe, den, který František očekával s velkou radostí.

 František byl dobrým člověkem a křesťanem. Opravdu dobrý je jen Bůh (srov. Mt 10,17-18). Když se Boží Syn stal člověkem, ukázal se světu jako zosobněná dobrota Otce. Kristus - to je kráčející dobrota! Člověk, jenž chodí po zemi, může a má být zahleděn do Krista, největšího Dobrodince lidstva, který nezištně konal dobro a měl jedinou touhu, aby lidé, za které dal svůj život na kříži, milovali se tak, jako on je miloval.

 Františka nazvali „druhým Kristem“, neboť v Ježíšových stopách prošel životem v konání dobra.

Tadeusz Slotwinski OFM

 Bazylika hrobu sv. Františka - sztuka umierania

Glos sw. Franciszka 10/2003

z polštiny přeložil Radim Jáchym OFM

Text pod obr.: Klára a její sestry ve sv. Damiánu se loučí s Františkem. Bazilika sv. Františka, Assisi