Liščák, Vladimír

Cestou do Číny

 

Někdy v roce 1318 se tedy Odorik, doprovázen irských mnichem Jakubem (o něm existují pouze nepřímé zmínky) a snad dalším společníkem (zmíněném v některých rukopisech), vydal na dlouhou pouť do východní Asie. Na rozdíl od svých předchůdců volil jižní cestu po moři, která v té době byla zřejmě bezpečnější (i přes různá nebezpečí číhající na moři), i když značně delší, a na zpáteční cestě naopak trasu severní, pozemní. Při této volbě zcela jistě vycházel z aktuální situace na základě nejnovějších jemu dostupných informací. Výměna informací tohoto typu byla v této době obvyklá, jak dosvědčuje např. dominikán Jordan ze Sévéraku (Jourdain Catalani de Sévérac, Iordanus Catalanus de Soveraco, † asi 1336) v roce 1321: „Právě jsem se od našich latinských obchodníků dozvěděl, že cesta do Etiopie je volná, takže se můžeme vydat na cestu“ (dopis zveřejněný v Sinica franciscana).

 

 

 

 

Svou cestu Odorik zahájil v některém z italských přístavů, snad v Benátkách, kde nastoupil na loď plující do Cařihradu. Tam se krátce zastavil ve františkánském klášteře na severním předměstí Pera. O počátku Odorikovy cesty se zmiňuje pouze část rukopisů, většina jich začíná vyprávění až příjezdem do Trapezuntu (dnešního Trabzonu v Turecku), tehdy sídla zbytku státu byzantských Komnenovců (Císařství trapezuntské, 1204 – 1461) na jihovýchodním pobřeží Černého moře. Dále pokračoval přes Erzerum do Persie. Z Hormuzu na pobřeží Perského zálivu pokračoval po moři do Indie, kde mimo jiné navštívil město Thána (Thana, Tana, Tanna apod.).

 

 

 

 

Město Thána leží na ostrově Sálsat (známějším pod anglickým jménem Salsette) u Kónkanského pobřeží Indie, severovýchodně od Bombaje. Je to starobylé kulturní centrum (sanskrtsky Sthánaka) a obchodní stanice. V blízkých horách jsou do skal tesané buddhistické jeskynní chrámy, z nichž nejstarší pocházejí z 5. století. V 10. – 13. století byla Thána hlavním městem nezávislého státu dynastie Šiláhárů z Kónkanu. Před muslimskou invazí (Tughlakovská dynastie Dillíského sultanátu) v roce 1318 zde vedle hinduistů žili i nestoriáni. Odorik zde pobýval někdy mezi lety 1322 a 1324 a zaznamenává, že se někdejší nezávislý stát stal poddaným Dillí (subjacentes Daldili).

 

 

 

 

Velkou část cestopisu pak zabírá příběh umučení čtyř františkánských misionářů a přenesení jejich kostí Odorikem z města Thána do jižní Číny. Oněmi čtyřmi mučedníky byli podle františkánské tradice Tomáš z Tolentina v Marce ankonské (Fr. Thomas de Tolentino de Marchia Anchonitana), Jakub z Padovy (Fr. Iacobus de Padua), Dimitrios z Tiflisu (dnešní Tbilisi v Gruzii) (Fr. Demetrius [de Tafelicio Georgianus]) a Petr ze Sieny (Fr. Petrus de Senis), kteří byli členy misie nám již známého dominikána Jordana ze Sévéraku. K jejich mučednické smrti údajně došlo 9. dubna 1321 a tento časový údaj může být pomůckou ke stanovení data příjezdu Odorika do Thány. Onu událost potvrzuje i bratr Jordan v dopise svým nadřízeným v Tabrízu z října 1321.

 

 

 

 

Uvedený příběh obsahují téměř všechny verze Odorikova cestopisu, některé ho však (až na krátkou zmínku o umučení čtyř františkánů) postrádají. Zdá se, že tato pasáž, která se ostatně i svým stylem od zbytku cestopisu značně odlišuje, je pozdějším dodatkem pod vlivem utvářející se hagiografické tradice.

 

 

 

 

Odorik dále putoval podél Malabárského pobřeží jihozápadní Indie na Cejlon a poté navštívil Sumatru, Jávu, Kalimantan a další ostrovy. Zatímco například Marco Polo vypráví, že v oblasti je 12 700 ostrovů, Odorik uvádí již značně nadhodnocený počet 24 000. Tento údaj obsahují všechny verze Odorikova cestopisu. Je však (zcela hypoteticky) možné, že Odorik zahrnuje i kolem 8 000 ostrovů Filipínského souostroví. V poslední době se totiž objevily náznaky, že Odorik snad navštívil některé z filipínských ostrovů a mohl tedy mít – alespoň z doslechu – jistou povědomost o množství ostrovů tohoto souostroví.

 

 

 

 

Po dalších měsících doplul Odorik se zastávkou v království Čampa na území dnešního Vietnamu do Kantonu v jižní Číně. Popis cesty do Číny (tato malá „kniha o Indii“), který tvoří více než polovinu cestopisu (27 z 51 kapitol většiny vydání), sice nemůže konkurovat Milionu Marka Pola co do množství informací, ale vyrovná se mu po stránce vypravěčské.

 

 

 

 

Pobyt v Číně

 

První Odorikovou zastávkou v Číně byl Kanton (Cens-Kalan, Censcalan apod). Hned zpočátku si musíme vyjasnit, že většina tehdejších evropských pojmenování čínských místních jmen, která zde uvádím v závorkách, vycházela z dobových arabsko-perských podob, protože s arabskými a perskými obchodníky se Evropané setkávali téměř v každém jihočínském přístavním městě. Některá jména naopak byla zkomoleninami jmen čínských.

 

 

 

 

Přes Čchüan-čou (Zayton, Zaiton apod.), Fu-čou (Fucho, Fozo apod.), Chang-čou (Cansaia, Chunsai, Cunsai apod.), Nanking (Chilenfu, Chilenfo, Chilenso apod.) a města na Císařském kanále dospěl někdy v roce 1324 nebo 1325 do Chánbalyku (Cambalech, Ghanbalau, Cabellec apod.), respektive Ta-tu (Taydo, Taydu, Caido apod.) na území dnešního Pekingu. Uvedená jména jsou na mapovém díle poprvé zaznamenána v podobě Cincalan, Zayton, Fussam, Caxum, Civitas Cambaleth magni Canis až ve slavném Katalánském atlasu Mapamondi vol dir aytant con ymage del món e de les regions que són sus la terra e de diversas maneras de gens qve en ela habitan. Tento atlas, který zhotovil mallorský Žid a dvorní dodavatel map aragonského krále Abraham Cresques někdy mezi lety 1375 a 1380, patří k nejdokonalejším středověkým mapovým dílům. Poměrně přesně jsou zmapovány Evropa a Afrika, při zobrazení Číny a Dálného východu autor zřejmě vycházel především z popisu Marka Pola.

 

 

 

 

Zastavme se na chvíli ve městě Chang-čou, jehož popis patří k nejpůsobivějším v celém cestopise. Chang-čou, před rokem 1276, kdy bylo dobyto Bajanem, generálem chána Chubilaje (vládl 1260 – 1294, jako císař od 1279), hlavní město jihosungské říše, se stalo známým již z popisu Marka Pola. Možná Odorik tento popis znal a konfrontoval ho se skutečností. V jeho době se nazývalo Lin-an, dnešní jméno dostalo až za dynastie Ming. Evropský název Quinsay, Chinsai, Campsay, Cansaia, Casaie apod. byl odvozen od arabského al-Chansá – tento název pak zřejmě od čínského označení sing-caj, respektive sing-caj-suo, dočasné sídlo panovníka. Překlad „nebeské město“, který se v evropských cestopisech objevuje a jenž Odorik zřejmě přebírá od Marka Pola, vznikl pravděpodobně neporozuměním původnímu jménu. Podle jiného názoru měl tento překlad označovat město jako příslovečné místo požitků. Henry Yule, vydavatel rozsáhle komentovaného vydání Odorikova cestopisu (1866) předpokládá, že toto evropské jméno mohlo vzniknout z označení pro hlavní město ťing-š’ (v jihočínské výslovnosti přibližně kingsi).

 

 

 

 

 

 

 

 

„O MĚSTĚ CANSAIA NEJVĚTŠÍM NA SVĚTĚ

Odešed od velké řeky přišel jsem do města jménem Cansaia, což znamená Město nebes. Toto město jest největší na celém světě a jeho obvod činí dobrých sto mil. V městě není na dlaň plochy, která by nebyla dobře obydlena. A jest zde nejeden dům, který chová deset či dvanáct domácností. A jsou tu veliká předměstí, která mají ještě víc obyvatel než i město samo. Neboť město má dvanáct hlavních bran a od každé z nich se prostírá předměstí zdéli až osmi mil, každé větší, než jsou Benátky nebo než jest Padova. Takže můžete cestovat šest či sedm dní po takovém předměstí a nezdá se vám, že jste urazili veliký kus cesty.

Toto město jest postaveno na lagunách ve stojaté vodě jako Benátky. A má přes dvanáct tisíc mostů a na každém stojí stráže střežící město jménem Velkého Chána. A okolo tohoto města teče řeka, u níž je město vybudováno jako Ferrara u řeky Po, neboť je delší, než je široké…“ (Bratr Oldřich, Čech, z Furlánska. Popis východních krajů světa, s. 35)

 

 

 

 

 

 

 

 

Samozřejmě i obě hlavní města mongolské Číny – Chánbalyk i Ta-tu –, kde ostatně strávil asi tři roky (přibližně mezi lety 1325 a 1328), udělala na Odorika patřičný dojem. Popis je strukturován výrazně podle cestopisu Marka Pola: nejdříve popis paláce, pak chánova dvora, cest a systému komunikací a nakonec honitby a svátků. Originalita Odorikova podání však spočívá v podrobnostech informací.

 

 

 

 

 

 

 

 

„O VELKÍCH MĚSTECH KAMBALEK A TAYDO A O PALÁCI VELKÉHO CHÁNA

A z tohoto města odešed a přešed směrem východním mnoho měst a krajů dospěl jsem k onomu vznešenému městu Kambalek, starému a velmi starobylému městu země Kathaia. Tataři dobyli tohoto města a postavili jiné ve vzdálenosti půl míle. Toto město má dvanáct bran a mezi každou jest vzdálenost dvou velkých mil; také místo mezi oběma městy jest dobře obydleno a obě města mají obvod jedenácti mil. V tomto městě má své sídlo Chán a také jeden ze svých velkých paláců, jehož zdi měří dobré čtyři míle. Na kteréžto ploše jsou i jiné krásné paláce. V nejvnitřněj­ším paláci bydlí Velký Chán se svou rodinou, která jest velmi početná, an Chán má tak mnoho synů a dcer, zeťů a vnoučat; k nim přistupuje tolik žen, ministrů, tajemníků a služebnictva, že celá plocha ohraničená oněmi čtyřmi mílemi jest zabydlena…“ (Bratr Oldřich, Čech, z Furlánska. Popis východních krajů světa, s. 39)

 

 

 

 

 

 

 

 

Přestože Odorik popisuje velmi podrobně vše, co viděl, o jeho vlastní činnosti, ani o činnosti ostatních františkánů nenajdeme v cestopisu bohužel žádnou konkrétní zmínku. Odorik ostatně ani nikoho ze svých současníků či souputníků nikde nejmenuje – v jeho cestopise nenajdeme ani jméno arcibiskupa Giovanniho da Montecorvino, za jehož úřadu do Chánbalyku přišel, neuvádí ani svého společníka Jakuba z Irska, kterého jmenují až archivní materiály a Chronica XXIV Generalium ministrorum O. Min.

 

 

 

 

Jednu z mála konkrétních připomínek přítomnosti františkánů na císařském dvoře najdeme v kapitole o ceremoniálu trůnního sálu:

 

 

 

 

 

 

 

 

„Já, bratr Odorik, vrchovaté tři roky jsem pobyl v tomto Chá­nově městě a často jsem byl přítomen jejich slavnostem, neboť my Menší bratří máme u císařova dvoru vyhrazeno místo a jsme povinováni tam docházeti a udíleti mu požehnání. Chodil jsem tam s našimi Menšími bratřími, kteří tam mají klášter. A ode dvora nám posílali potraviny, že by byly stačily pro tisíc bratří…“ (Bratr Oldřich, Čech, z Furlánska. Popis východních krajů světa, s. 41)

 

 

 

 

Vladimír Liščák

Orientální ústav AV ČR

 

 

 

 

Text pod obr.: Portrét bl. Odorika na basreliéfu v kostele Panny Marie Karmelitské v italském Udine