Co máme dělat, bratři? (Sk 2,37)

Šváček, Augustin OFMCap.

Eucharistie tvoří církev také kontemplací

 

 

 

 

 

 

 

 

Svátosti a život modlitby nejsou dvě odlišné a alternativní „cesty“ k posvěcení, nýbrž jsou vnitřně spjaty a jsou na sobě navzájem závislé. Základem všeho je jistě svátostný život. Jsou to právě „tajemství“(= svátosti), která nás přivádějí do bezprostředního a objektivního styku se spásou, uskutečněnou Bohem v Ježíši Kristu jednou provždy. Ale sama o sobě tato tajemství nestačí, aby nás vedla dál na duchovní cestě. Svátostný život musí být doprovázen životem vnitřním neboli kontemplací. Kontemplace je totiž prostředek, kterým „přijímáme“ – v silném smyslu – tajemství. Je to prostředek, který jim dává vnitřní náplň a nás otvírá pro jejich působení.

Kontemplace je tedy povinná cesta, aby se přešlo od přijetí Krista ve mši svaté k následování Krista v životě. Proto jako se mluví o všeobecném povolání ke svatosti všech pokřtěných, tak se má mluvit o všeobecném povolání všech pokřtěných ke kontemplaci. „Prvenství kontemplace“ před činností samo o sobě neznamená, že „kontemplace“ je víc než pěstování ctností a činný život, ale že předchází před ním, že je jeho pramenem, zvláště máme-li na mysli jistý typ kontemplativního života, otevřený všem a možný pro všechny.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

1. Ustavičná vzpomínka na Krista

Je velká příbuznost mezi eucharistií a vtělením. „Při vtělení,“ píše sv. Augustin, „počala Maria Slovo dřív myslí než tělem.“ Dodává: „Dokonce by jí bývalo nebylo nic platné, že nosí Krista ve svém lůně, kdyby ho byla nenosila láskou i ve svém srdci.“

Maria byla tedy po vtělení plná Ježíše nejen tělesným způsobem, ale i v duchu. Byla plna Ježíše, protože myslela na Ježíše, čekala na Ježíše (a jak na něho čekala!), milovala Ježíše. Jako každá žena, která „čeká“ děťátko, ale v míře ještě dokonalejší, byla všecka usebraná. Její oči hleděly víc do nitra než navenek, protože uvnitř byl její poklad, uvnitř nosila sladké tajemství, které ji plnilo němým úžasem. Maria - stojí v Lukášově evangeliu - však to všechno uchovávala v srdci a rozvažovala o tom. V tom se nám jeví jako nejdokonalejší vzor toho, co míníme eucharistickou kontemplací: takto má vypadat křesťan, který právě přijal Ježíše v eucharistii. Také on má přijmout Ježíše ve své mysli, když ho přijal ve svém těle („Počít“ znamená přijmout do sebe). A přijmout Krista v mysli znamená konkrétně myslet na něho, mít pohled upřený na něho, pamatovat na něho. Právě toto je klíčovým slovem naší dnešní meditace: pamatovat na Ježíše, vzpomínat na něho.

Když Ježíš ustanovoval eucharistii, posvětil toto slovo. Řekl: To konejte na mou památku. Památka má dvojí rozměr: jeden se týká Boha a druhý člověka. Můžeme tedy mluvit o smyslu teologickém a o smyslu antropologickém. V teologickém smyslu záleží památka v tom, že připomínáme Ježíše Otci, že vyznáváme Otce, aby si vzpomněl na to, co Ježíš pro nás vykonal, a z lásky k němu, aby nám odpustil a prokázal nám dobrodiní. Jinými slovy, připomínáme Ježíše Otci, aby si Otec vzpomněl na nás. Ve smyslu antropologickém neboli existenčním záleží eucharistická památka v tom, že připomínáme Ježíše ne už Otci, ale sobě samým, vzpomínáme na něho.

Po mnoho století pronášel kněz po proměnění jako první slovo: „Proto na památku požehnané smrti, slavného vzkříšení a nanebevstoupení tvého Syna, našeho Pána Ježíše Krista, obětujeme, Bože, ke tvé slávě my, tvoji služebníci…“ Musíme znovu zhodnotit nesmírný duchovní potenciál obsažený v této vzpomínce na Ježíše. Vzpomínka na Ježíše musí být naší radostí a naší silou při tomto pozemském putování. „Vzpomínko sladká, Ježíši, slast srdcím skýtáš nejvyšší,“ zpívá starobylý hymnus odvozovaný od sv. Bernarda. Musíme umět říkat Ježíši to, co říkal Izaiáš Bohu ve Starém zákoně: Naše duše touží po tvém jménu, chce si připomínat tebe. Vzpomínat znamená myslet s láskou.

Duchovním plodem eucharistie není nic jiného než ustavičná vzpomínka na Ježíše. Při takové ustavičné vzpomínce se Bůh usadí v duši a učiní ji svým chrámem. Podle sv. Basila neměl Ježíš při ustanovení eucharistie na zřeteli nic jiného, než „abychom požíváním jeho těla a pitím jeho krve vzpomínali  stále na něho, který za nás zemřel a vstal z mrtvých“. Tito otcové však zdůrazňují jedno: aby kontemplace tajemství opravdu přetvořila naše srdce, musí být „ustavičná“. Musíme toužit, abychom dospěli do bodu, kdy se nám vzpomínka na Ježíše bude vtírat a všechny naše myšlenky jí budou „přetékat“ jako plástve medem. Toto není nemožné ani to není mimo normální dosah křesťanů. Mnoho duší, i takových, které žijí ve světě, má o tom zkušenost, alespoň po určitá období. Dá se to usnadnit, zejména na začátku, opakujeme-li v duchu nebo šeptem jedno slovo, jakoby prodloužené vzývání jména Ježíš. účinnost tohoto tak jednoduchého prostředku je téměř neuvěřitelná. Je to proto, že jméno „Ježíš“ není pouze „jméno“, ale je v něm uzavřeno tajemství a moc Kristovy osoby. Vzývání jména Ježíš slouží především k tomu, že se zlikvidují hned v zárodku myšlenky pýchy, samolibosti, hněvu, myšlenky nečisté, a že místo toho posílí myšlenky dobré. Opakování jména Ježíš poslouží k přetržení nitky špatné nebo neužitečné myšlenky a pozvolna nám vnukne „smýšlení, jaké měl Ježíš Kristus“.

 

 

 

 

 

2. Adorace před Nejsvětějším

Dosud jsem se snažil objasnit všeobecný princip eucharistické kontemplace a místo, jaké má ona zaujímat na cestě ke svatosti. Nyní bych chtěl naznačit také, jaké může mít formy a jaké prostředky k jejímu pěstování máme k dispozici.

První formou eucharistické kontemplace je bohoslužba slova při mši svaté. Pokaždé upozorňuje na určité hledisko dějin spásy a na určitý bod Ježíšova života. Tímto způsobem přidává částečně určitý nový obsah tomu, co konáme na jeho památku. Bohoslužba slova vrhá světlo na eucharistii a pomáhá vniknout do bezedných hlubin oslavovaného tajemství. Uveďme konkrétní příklad: 29. neděli cyklu B liturgického roku. Jako 1. čtení nalézáme Iz 53,2n: „Opovržen, opuštěný od lidí, muž bolesti, znalý utrpení...“ (v českém misálu je toto čtení na Velký pátek, o 29. neděli jen verše 10-11). 2. čtení, Žid 4,14-16, nám říká: „Máme vynikajícího velekněze...“ Konečně je úryvek z evangelia sv. Marka 10,35-45: „Můžete pít kalich, který já piji?... Vždyť ani Syn člověka nepřišel, aby si nechal sloužit...“ Kolik obzorů otvírá pro eucharistickou adoraci každé z těchto slov! Stůl slova připravuje stůl chleba. Vzbuzuje touhu, zvětšuje radost z Krista. Toto se přihodilo i při oné neobyčejné liturgii, kterou prožili emauzští učedníci. Při výkladu Písma začalo hořet jejich srdce. Když byli takto připravení, byli pak schopni poznat „Pána při lámání chleba“.

Jednou formou eucharistické kontemplace je také doba věnovaná přípravě na sv. přijímání a díkůčinění po něm. Avšak nejznamenitější formou eucharistické kontemplace je tichá adorace před Nejsvětějším. Ovšem, že je možné kontemplovat Ježíše v eucharistii i na dálku, ve svatostánku své vlastní duše. Sv. František říkával: „Když nejsem na mši, klaním se Kristovu tělu v modlitbě očima mysli, stejným způsobem, jako se mu klaním při mši svaté.“ Nicméně, kontemplace ve skutečné přítomnosti Kristově před způsobami, které ho obsahují, na místě pokud možná usebraném a již takřka prosyceném jeho přítomností, přidává něco, co je pro nás velkou pomocí.

V listě o Tajemství a uctívání nejsvětější eucharistie na Zelený čtvrtek 1980 psal Svatý otec Jan Pavel II.: „Adorace Krista v této svátosti lásky má nalézat výraz v různých formách eucharistické zbožnosti: v osobní modlitbě před Nejsvětějším, v adoračních hodinách, v krátkých, dlouhých a ročních výstavech... Oživení a prohloubení eucharistické úcty jsou důkazem pravé obnovy, kterou si předsevzal koncil, a jsou jejím ústředním bodem... Ježíš na nás čeká v této svátosti lásky. Nelitujme času a setkávejme se s ním ve víryplné adoraci a kontemplaci.“ Tento požadavek byl nutný. Tradiční eucharistická zbožnost byla totiž poněkud opomenuta v horlivé liturgické reformě, která se svou povahou zabývá víc stránkou společenskou a rituální nežli osobní zbožností. Zapomínalo se na ni také kvůli přehnanému sociologismu a sekularismu, který vidí v eucharistii skoro jen stolování, nebo, jak se říká, hledisko horizontální. Odstředivý pohyb (k chudým, k politické angažovanosti, k třetímu světu atd.), kterým se vyznačovalo tolik křesťanských společenství po koncilu, potřebuje být vyvážen pohybem dostředivým, který by nás vracel do srdce společenství, do jeho středu, v němž se nalézá eucharistie. Milánský arcibiskup C. M. Martini také zdůrazňuje ve svém prvním pastýřském listu nazvaném „Kontemplativní rozměr života“ potřebu tohoto znovuobjevení. Píše: „Toto všechno (totiž formování života na základě eucharistie) vyžaduje konkrétně, abychom pěstovali vnitřní postoje, které by předcházely, doprovázely a následovaly mši svatou: naslouchání zjevenému slovu, nazírání na Ježíšova tajemství, vnímání Otcovy vůle prosvítající z Ježíšových slov, a srovnávání životního programu vycházejícího z Velikonoc a z eucharistie se stále novými duchovními situacemi, v kterých se ocitají společenství i jednotliví věřící. Proto tichá modlitba, naslouchání slovu, biblické rozjímání, osobní zamyšlení nejsou odděleny od eucharistie, nýbrž jsou s ní životně spojeny.“

Eucharistická úcta a adorace mimo mši svatou je poměrně nedávný plod křesťanské zbožnosti. Na Západě se začala rozvíjet od 11. století jako reakce na blud Berengaria z Tours, který popíral „skutečnou“ přítomnost a připouštěl jen symbolickou přítomnost Ježíšovu v eucharistii. Můžeme však říci, že od onoho data nebylo ani jediného světce, v jehož životě bychom nepozorovali rozhodující vliv eucharistické zbožnosti. Byla pramenem nesmírných duchovních energií, jakýmsi ohništěm neustále hořícím v Božím domě, u něhož se ohřívali všichni velcí synové a dcery církve.

Snad je správné, vidíme-li v tomto poměrně pozdním rozvoji eucharistické úcty mimo mši svatou pokyn, abychom ponechali v této věci jistou svobodu různým křesťanským vyznáním (srov. Max Thurian, Tajemství eucharistie. První ekumenický krok, Řím 1982). Tato eucharistická zbožnost je dar Ducha katolické církvi a ona ji má vděčně pěstovat i za jiné křesťany, ale nemá ji vnucovat i jim. Každý velký duchovní proud v křesťanství měl své zvláštní charisma, které je jeho přínosem k bohatství celé církve. Pro protestanty je to úcta k Božímu slovu, pro pravoslavné uctívání ikon (a kolik jsme toho od nich v tomto ohledu získali my katolíci!). Pro katolíky je to úcta eucharistická. Každá z těchto tří cest uskutečňuje týž podstatný cíl, kterým je kontemplování Krista a jeho tajemství.

Jestliže je zvláštním darem katolické církve a tajemstvím její víry jedinečná přítomnost eucharistického Ježíše v jejím středu a úcta k němu, vidíme, jak je důležité, abychom znovu plně ocenili tento dar! Jako kdyby nyní Duch svatý pobídl církev, aby si znovu osvojila formy eucharistické zbožnosti, které se vinou návyku a ritualismu poněkud „opotřebovaly“. Ale je třeba vrátit se k nim nově, vložit i do nich větší biblickou a liturgickou citlivost, jakou křesťané mezitím získali. Jsme svědky znovuzrození hluboké potřeby eucharistické adorace a prodlévání u Mistrových nohou po vzoru Marie z Betánie (srov. Lk 10,39). Objevujeme, že se Kristovo tajemné tělo, kterým je církev, nemůže zrodit a rozvíjet jinak než kolem svého těla skutečného, kolem eucharistie.

V tomto smyslu říkám, že eucharistie tvoří církev prostřednictvím kontemplace. Prodléváme-li klidně a mlčky a pokud možná dlouho před svátostným Ježíšem, vycítíme, co si od nás přeje, naše plány ustupují plánům Kristovým, Boží světlo proniká pomalu do srdce a uzdravuje ho. Dochází k něčemu podobnému jako u stromů na jaře, totiž k procesu fotosyntézy. Z větví vyrazí zelené lístky a ty nasají z ovzduší jisté prvky, které se působením slunečního světla „zafixují“ a přemění se ve výživu rostliny. Bez těchto zelených lístečků by nemohla rostlina růst a nést plody a nepřispívala by k regeneraci kyslíku, který my dýcháme. Musíme být jako ony zelené lístky! Jsou symbolem eucharistických duší, které v pohledu na „Slunce spravedlnosti“, na Krista, „zafixovávají“ potravu, kterou je sám Duch svatý, k dobru celého velkého stromu, církve. Jinými slovy, je to něco podobného, co píše také apoštol Pavel: „My všichni s nezakrytou tváří odrážíme jako v zrcadle velebnost Páně, a tak se přetvořujeme stále víc k zářivé podobě, jakou má on. Působí to duch Páně“ (2 Kor 3,18).

Jeden současný básník vytvořil úžasný verš, který by si mohla velmi dobře přisvojit duše, jež kontempluje před eucharistií: „Ozařuji se nezměrností“ (G. Ungaretti, Vita d\'un uomo, 106 Poesie, A. Mondadori, Milano 1988)

Augustin Šváček OFMCap.

 

 

 

 

 

podle Eucharistie – naše posvěcení

 

 

 

 

 

 od R. Cantalamessy

 

 

 

 

 

(pokračování)