Holota, Benedikt OFM

Není pochyby, že eucharistie je naprosto bezpečné útočiště dokonale skrytého života. Tak to říká sv. Augustin. Není také pochyby, že svatá eucharistie jako božská skutečnost obsahuje:

1. Přítomnou plnost Boholidství, tj.: vtělení, ukřižování a zmrtvýchvstání našeho Pána Ježíše Krista.
2. Je pravou zpřítomněnou obětí věčného Kněze Ježíše Krista, do které vkládáme jako obětní dar sebe sama se vším, co jsme, co máme, konáme a trpíme. Pán nás přijímá ve své oběti a tvoří ze sebe a z nás jedinou oběť věčnému Bohu.
3. Tuto svou oběť nám dává ve svatém přijímání a tím z nás tvoří své skutečné tělo, takže eucharistie je nejdokonalejším bytostním poutem jednoty mezi námi navzájem.

 

 

 

To je suchá zjednodušená teologická struktura, která napovídá několik úkonů vůle z naší strany.

úkonem vůle musíme ze své strany vykonat vložení sebe samých do darů chleba a vína při jejich podávání, proměně a přijímání. Tedy osvědčit obětní smýšlení: dávat se. Při přijímání se otevřít a nechat se jaksi přijmout, „absorbovat“ Kristem – ne naopak. Vydávat se z moci naplněného kněžství.

My kněží církve se realizujeme: dáváním se, přijímáním, vydáváním se.

Toto pojetí máme a musíme při eucharistii vykonat a hluboce prožít ve zbožnosti, víře a lásce.

Třeba se do eucharistie vžívat. Kdykoli svědomitě slavíme eucharistii, kdykoli se jí vědomě účastníme, otevírá se  v naší duši skutečný rozměr té neobsažitelné lásky, v níž je obsaženo všechno, co Bůh pro nás lidi učinil a co stále činí.

Eucharistie je nezničitelným znamením. V ní nejen lásku poznáváme, ale sami začínáme milovat. V nás samých se rodí živá odpověď lásky.

 

 

 

Měli bychom mluvit o slavení a zacházení s eucharistií. Kdyby byla slavena jednou měsíčně, jaká by to byla sláva! Když se ale slaví dovoleně až čtyřikrát za neděli, nebo nedovoleně až sedmkrát – je velké nebezpečí, že zevšední. Potom pouhá adorační slavnost je vzácnější než eucharistie, než samo svaté přijímání. Proto někteří biskupové na Západě stanovili jako mezní hranici tři mše svaté za den. Zdůvodňují to jako ochranu proti zevšednění.

Nenechat si eucharistii zevšednět.

Mít za eucharistii vděčnost.

Mít z eucharistie radost.

 

 

 

Není to podstatné, ale je v tom mnoho dobra, když se člověk umí do eucharistie vžít a nechá se osvěžit její pravdivou krásou, i když ji slouží vícekrát za den. Nebo to alespoň vědět – vzpomenout si.

Jak nesmírná je duchovní výživnost eucharistie. Kolik dává síly, útěchy, sladkosti ducha, něžnosti… Ty zamilované řeči o eucharistii sv. Terezie, Marie M. Alacoque…

Jak je ten bílý kotouč krásný oproti jinému tvaru…

Jestliže Boží přicházení k člověku je ve svátostech tak kouzelné, jak teprve muselo být nádherné před pádem… Jak úžasný to musel být způsob komunikace Boží lásky s člověkem.

 

 

 

Božský život, proudící z Božího bytí do lidstva vtělením, nezůstává pouze v přirozené lidské podobě Ježíše Krista. Rozlévá se z něho dále do eucharistie, aby z ní vlil nový život do jednotlivých lidských bytostí.

Ten život přichází i ke mně bez mého vědomí. Jeho příchod nemusí nutně projít mým vědomím. (Křest nemluvňat.) V eucharistii jsem si vědom, že přijímám svátost, ale moje vědomí nevnímá přicházení Božího Syna. Vím z víry, že Ho přijímám, ale experimentálně  nepostihuji:

      -    vnitřní obnovení Kristovým životem

-         nevýslovnou Boží lásku a přítomnost, která mě s ním spojuje: „Kdo mě miluje, bude  zachovávat mé slovo a můj Otec ho bude milovat a přijdeme k němu a učiníme si u něho příbytek“ (Jan 14,23)

 

 

 

 

 

-         že jsem doopravdy chrámem Božím: „Nevíte, že vaše tělo je chrám Ducha svatého, který ve vás bydlí a kterého vám dal Bůh? Nevíte, že proto už nepatříte sami sobě?“ (1 Kor 6,19)

 

 

 

 

 

-         že moje skutky, pokud nejsou v rozporu s Božím zákonem, jsou spolutvořeny Kristem a mají cenu nadpřirozenou: „Čím spíše krev Kristova, který skrze věčného Ducha sám sebe přinesl Bohu jako oběť bez poskvrny, očistí nám svědomí od mrtvých skutků, abychom mohli sloužit Bohu živému“ (Žid 9,14)

-         že mám v sobě Kristův život a že jsem tedy v Kristu Ježíši Božím synem: „Všem, kdo ho přijali, dal moc stát se Božími dětmi, těm, kdo věří v jeho Jméno, kdo se zrodili ne z krve, ani ze žádosti těla, ani ze žádosti muže, nýbrž z Boha“ (Jan 1,12-13)

-         že mám v sobě věčný život, dědictví nebeského království: „Ono svědectví je toto: Bůh nám dal věčný život, a tento život je v jeho Synu. Kdo má Syna, má život, kdo nemá Syna Božího, nemá života“ (1 Jan 5,11-12)

 

 

 

Jaká je ale naše víra v eucharistii? Nese moje víra skutečně moji vlastní existenci? Unesu svou vírou eucharistii? Mám starost o svoji víru v eucharistii?

Jsou dvě víry. Ta jedna – že se musíme držet Pána Boha zuby nehty. Ta druhá – že nás Pán sám přitahuje, sám se připomíná, a přímo se vnucuje.

Třeba soustředit svůj duchovní život do jednoho bodu. Tím absolutním středem pro kněze je eucharistie. V ní máme konkretizovanou Boží lásku. V ní je konkretizované Boží milosrdenství. Třeba položit svůj střed do eucharistie. Pokojně a s důvěrou. úzkostlivost a křečovitost jsou neduchovní.

Jsou krize víry v eucharistii. Při pohledu na ten kousek chleba a trochu vína jsou někdy děsivé, že si člověk říká: „Vždyť ty vlastně nevěříš!“

Žádná emoce víry, žádný „pius credulitatis affectus“, žádný pocit víry – prázdno… „To, že toužíš věřit, že chceš věřit, že se tlačíš k víře – to už je víra! To, že říkáš: věřím, ačkoli to necítíš, že věříš. Pojmová víra ke spáse je nutná, ale stačí. Pojmovou vírou jsi už na cestě.“

 

 

 

 

 

 

 

 

Být hluboce spočinutý svým vědomím ve skutečnosti Boží blízkosti v eucharistii. Žádný mimořádný prožitek, ale nová kvalita vědomí skutečné a podstatné přítomnosti Ježíše Krista v eucharistických způsobách. Je pokrm. Je oběť. Je společenství. Stále a stále - a hned se vracet k otevřenosti nitra k Pánu a nevzdávat se jí, protože jinak se naše svědectví o síle Boží lásky bude dostávat mezi lidi jen spoře.

 

 

 

Kdo přijímá svátost eucharistie a nepřipraví náležitě vlastní srdce, spoléhá falešným způsobem na účinnost svátosti a považuje eucharistii a svátost za magické veličiny – ten Krista nepochopil.

 

 

 

Žádná svátost není k tomu, aby nahrazovala nebo i jen ulehčovala osobní uskutečňování duchovního života.

 

 

 

Ke svátosti eucharistie můžeme přistoupit jen s otevřeným srdcem. Milost z ní přijímáme tehdy, když také spolu uskutečňujeme oběť, která se tu přináší.

 

 

 

V přislíbení eucharistie (Jan 6) je koneckonců skutečnost přijímání naznačena souvislým přechodem evangelního textu o přijetí Krista ve víře – k přijetí Krista ve viditelné svátosti jako pokrmu a nápoje.

 

 

 

K pravému a plodnému přijetí těla a krve Kristovy náleží příprava a díkůčinění, i když skutečná a podstatná Kristova přítomnost ve způsobách na přípravě závislá není.

 

 

 

Tím ovšem není řečeno, že příprava a díkůčinění musí mít formu nějaké pobožnosti. Naše touha po eucharistii se může za určitých okolností docela dobře projevit bolestným mlčením čekající vnitřní prázdnoty nebo nepokojem po Bohu. 

Benedikt Holota OFM

(čerpáno z pramenů)