Carballo, José Rodríguez OFM

Pán ať vám dá svůj pokoj!

Také letos jsme dorazili k Porciunkule, která je, jak říká Tomáš z Celana, místem, jež Františkovi „bylo nad jiná místa milé“ (2Cel 18 – FP 604). Důvodem Františkovy lásky je to, že tady se setkal s láskou a pochopil, co to znamená milovat. Zde totiž slyšel ono slovo evangelia, které navždy změnilo jeho život: „Ježíš jim řekl: Nic si neberte na cestu, ani hůl, ani mošnu, ani chléb, ani peníze, ani dvoje šaty. Když přijdete do některého domu, zůstávejte tam a odtamtud se vydávejte na cestu“ (Lk 9,3-4). František měl rád to slovo, které slyšel v tomto kostelíku, až tak, že na něm vybudoval celou svou existenci, neboť pochopil, že v něm mohl jeho život nalézt smysl.

Aby dal smysl svému životu, František zkusil vydat se na cestu už předtím, když šel se svými spoluobčany do války proti Perugii, když se vypravil do Apulie bojovat mezi vojáky Waltera z Brienne. Musel si však pokaždé sám obstarat všechno potřebné, a vždy měl neúspěch. Na tomto místě se však k němu obrací nové slovo, které ho vyvádí z míry: kdo následuje Krista, kdo se vydává na cestu, aby hlásal Boží království, nemá mít o nic starosti, protože Pán se sám postará o všechno: „To je to, co chci, co hledám a co chci z celého srdce dělat!“ (1Cel 22 – FP 356), to byla podle životopisce Františkova okamžitá a nadšená odpověď, a od té chvíle bez váhání uskutečňoval to, co slyšel.

Vědomí stálé přítomnosti Boha, jenž se o nás s láskou stará, jenž nám velkodušně dává všechno, co bychom od něj mohli na cestě potřebovat, je to, co ve Františkovi dává zrodit se potřebě přecházet hned od vyslechnutého slova k životu. František cítí v těchto slovech všechnu Boží vášeň pro člověka. Nasloucháním evangeliu se František učí poznávat Ježíše a jeho lásku k lidstvu. František se cítí obklopen Boží láskou, láskou, které se mu neustále dostává, kdykoli naslouchá evangeliu a slaví svátosti, „neboť na tomto světě vidím svýma očima z nejvyššího Božího Syna jenom jeho nejsvětější tělo a krev“ (Odkaz 3 – FP 113). Porciunkula je proto místem, kde František učinil ten největší objev, jaký může každý muž nebo žena udělat: setkání se zmrtvýchvstalým Ježíšem může změnit smysl naší existence a otevřít naše staré a zemdlelé lidství v lidství nové. Především, jakkoli můžeme být vzdáleni od Boha, osvobozují nás od strachu, neboť Bůh se přiblížil a dívá se na nás s láskou, stará se, aby nám dal všechno to, co potřebujeme, abychom prošli cestou, která leží před námi. To je Františkova důvěra, to je jeho síla. Od této chvíle František už nebude mít strach čelit životu a všemu, co vyžaduje, neboť ví, že už není sám. Zde se Otec milosrdenství, jak ho ráda nazývala svatá Klára, sklonil ke svému služebníku Františkovi, přiblížil se mu, vzal ho za ruku. Objevit Boží lásku znamenalo tenkrát pro Františka objevit i jeho nekonečné milosrdenství.

Porciunkula však není jen místem, kde František objevuje milosrdnou lásku Boha, je také místem, na němž prožívá první zkušenost bratrského života. Zde František přijímá ty, kdo s ním chtěli sdílet život, který nastoupil, zde přijímá k poslušnosti mladou Kláru Offreducci. Odtud vycházejí první misijní cesty Františka a jeho druhů po Umbrii, když lidé, kteří je ještě neznali, pokládali je za darebáky a zahrnovali je urážkami, avšak potom, „když viděli, jak jsou bratři i při svých útrapách plní nadšení, jak pečlivě trvají na modlitbách a nepřijímají peněz, ani je nenosí, a jak se milují bratrskou láskou“, poznávali, že jsou praví učedníci Páně, a jako je dříve zahrnovali urážkami, potom „je prosili za odpuštění“, a bratři opět  „ze srdce jim odpouštěli  se slovy: Pán vám buď milostivý!“ (Leg3dr – FP 1445). Život bratrského společenství, jak jej prožívali první bratři, se uskutečňoval velmi konkrétními gesty, která se projevovala nabídkou odpuštění pro všechny. Neexistuje bratrská láska, která by nebyla i láskou odpouštějící. Tato láska, kterou František poznal v evangeliu, tato láska Boha milosrdenství, byla láskou, jakou se on a jeho bratři snažili žít mezi sebou, a byla tím, co bratři přinášeli jako dar lidem: „Pán vám buď milostivý!“ Zdá se nám, že tu zaznívá sloka Sluneční písně: „Ať tě chválí, Pane, ti, kdo odpouštějí pro tvou lásku a snášejí nemoci a soužení (FP 263). Při této podívané, říká Legenda tří druhů, z níž je čerpána tato epizoda, „někteří prosili, aby je přijali mezi sebe … tak přijali několik nových členů a ve stanovený čas se vrátili k Panně Marii z Porciunkuly“ (Leg3dr 41 – FP 1445).

 

 

 

 

 

Tento kostelík se od počátku stal pro Františka místem, na němž láska Ježíšova a láska bratří byla prožívána jako dar milosrdenství. Není proto divu, že Františkovým posledním přáním, dříve než zemřel, bylo právě vrátit se sem, k tomu, co pokládal za střed své duchovní zkušenosti, kde „poprvé jasně poznal cestu pravdy“ (1Cel 108 – FP 507). Sem, kde Františkova poslední slova byla podle jeho životopisce ještě jednou darem odpuštění všem svým bratřím (1Cel 109 – FP 510).

Zamilován do Krista, František nás z Porciunkuly učí milovat tak, jako Kristus miloval, to znamená přiblížit se ke každému muži a každé ženě tak, že proměníme svůj život v dar odpuštění. Jen láska, která se dává a dokáže hned odpouštět, může totiž být označena za pravou lásku, a jen ten, kdo se nechal strhnout touto láskou, kdo přijal toto odpuštění, může je darovat druhým. Přijímáme Boží lásku, kterou nám Ježíš dává, když za nás umírá na kříži, přijímáme jeho odpuštění a dáváme je svým bratřím. To je to, co dnes každý má hlásat světu. To je kázání o příchodu Božího království, do kterého jsme všichni povoláni. Přijímáme odpuštění Boha, přijímáme jeho milosrdenství, které dává smysl našemu životu. Žijeme v radosti jako noví lidé, kteří nalezli pravý význam vlastní existence. Potom, tak jako první bratři, kteří žili s Františkem, i my budeme mít sílu nadále být klidní v trápeních života, horliví v modlitbě, nestarat se o peníze, dívat se na bratry a sestry s láskou.

My, kteří jsme přijali milost setkat se s Božím milosrdenstvím, nemůžeme si je nechat pro sebe, vždyť jeho milosrdenství nás převyšuje, překypuje a zaplavuje. V základu od nás nebylo požadováno nic než toto: nechat se zaplavit darem, kterým jsme byli zahrnuti, neboť už to znamená být Kristovými svědky ve světě, který, jak se zdá, dnes, tak jako včera, nezná tento dar. Každého dne se totiž zdá, že společnost, v níž žijeme, místo aby se vydala na cesty jednoty a smíření, dává přednost rozdělení a pomstě. Starost o vlastní obraz a o to, co je u nás nápadné, se stala tak důležitou, a někdy přímo znepokojující, že nám už nedovoluje vidět pravou krásu každého stvoření, které ve svém bytí vyšlo přímo z Božích rukou. Každého dne se naopak setkáváme se situacemi, v nichž, jak se snažíme uplatnit svou slabou identitu, nedělá nám výčitky potlačovat identitu toho, kdo stojí před námi, místo abychom se otevřeli, třebas s námahou, dialogu, jenž by obohatil. Jediné slovo, které může navrátit smysl takovým situacím, je odpuštění, jak nás učí Františkova zkušenost.

Na přímluvu té, která hřích nepoznala, Panny Marie Andělské, můžeme přistoupit k milosrdenství Boha-lásky, a osvobozeni „ze všech svých obav (Žl 34/33,5.7) a po odpuštění hříchů (Žl 32/31,1) můžeme vyznat s radostí: „Okuste a vizte, jak je Hospodin dobrý“ (Žl 34/33,9).

José Rodriguez Carballo OFM

generální ministr

 

 

 

 

 

homilie při příležitosti svátku Porciunkuly

 

 

 

 

 

Acta OFM II/2004