Bl. Odorik – poutník po východních krajích – 3

Liščák, Vladimír

Co Odorika v Číně zajímalo

 

Odorikův cestopis není přirozeně vědecká práce, přesto můžeme vysledovat určité metody, jimiž se autor řídil. Přispěl nesmírně, spolu s knihami Giovanniho da Pian del Carpine, Viléma Rubruka, Marka Pola a tzv. Mandevilly, k poznání Asie v Evropě. Odorikovy texty pouze jako celek mohou podat představu o jeho vidění Asie. Bohužel jeho cestopis není příliš dlouhý, vzhledem k jeho značným zkušenostem. Někdy při čtení máme dojem, že se jedná o první koncept, který měl být dokončen později, avšak zdá se, že mu v tom smrt zabránila.

Odorik sbíral informace přímým pozorováním, ale také prostřednictvím rozhovorů a dotazů. Důsledně se snažil rozlišovat mezi tím, co viděl přímo, a tím, o čem se dozvěděl „z druhé ruky“. Mnohokrát se odvolává nikoli na to, co viděl, ale na to, co mu bylo řečeno, zaznamenává zdroje, ale ne vždy. Jelikož byl středověkým člověkem udiveným mimořádnými rozměry asijské civilizace, snadno uvěřil příběhům o neobvyklých událostech. Pro příští editory bylo i důležité vyšperkovat text, aby přitáhli zvědavost svých potencionálních čtenářů. Například v Ramusiově verzi ze 16. století se v jedné kapitole uvádí, že Odorik prý viděl koně se šesti nohama, pštrosy se dvěma hlavami, lidi pouze s jediným okem, trpaslíky a obra vysokého 20 stop, siamská dvojčata bez rukou a další pikantnosti.

Neunikla mu ani rozmanitost jídla: zaznamenal kromě jiného používání vína (rýžového, které se nazývalo podle rukopisů bigin, bigni, bigivi apod., jménem zřejmě turkického původu). Popisuje zejména pěstování pepře, rebarbory, bambusu, ságové palmy a výrobu hedvábí (nejlepšího na světě). Zaznamenává rovněž, že se jedli hadi (věc běžná v různých zemích, avšak nikoli v Evropě): „I zde [ve městě Cans-kalan, tj. Kantonu] jsou plazi větší než kdekoli na světě. Mnohé z nich domorodci chytají a požívají jako velkou pochoutku. Tito hadové dosti příjemně voní a tvoří krmi tak oblíbenou, že kdyby někdo uspořádal hostinu a opomněl při ní podávat hady, mělo by se za to, že se mnoho nevyznamenal. Krátce řečeno má toto město vel­kou hojnost všemožných druhů potravin“ (Bratr Oldřich, Čech, z Furlánska. Popis východních krajů světa, s. 33).

Velká města, nesmírné množství lidí a hojnost potravin – to jsou tři obrazy Číny dominující v Odorikově zprávě. Při popisu obyvatel se však spíše omezuje na obecná konstatování pohostinnosti a vlídnosti Číňanů, zběžně se zmiňuje, že jsou mezi nimi obchodníci a řemeslníci. Najdeme zde i první zmínku v evropské literatuře o dlouhých nehtech čínských mužů a podvazovaných nohách čínských žen. Zvyk podvazovat nohy (tzv. „zlaté lilie“, san cchun ťin-lien, doslova: „zlaté lotosy [o délce] tří palců“) je v Číně zaznamenán již z období dynastie Sung (960 – 1279). Původně tento znak ženské „krásy“ (ve skutečnosti zmrzačení nohy) byl rozšířen na císařském dvoře, v průběhu mongolské vlády se rozšířil do všech vrstev společnosti. Zanikl teprve s pádem mandžuské dynastie Čching počátkem 20. století.

 

 

 

 

 

Odorik byl rovněž prvním Evropanem, který popsal rybolov pomocí kormoránů (Phalacrocorax carbo sinensis, kormorán velký) v jižní Číně. Velmi přesně popisuje tuto praxi dosud živou v některých oblastech jižně od Jang-c’-ťiangu: „…a viděl jsem, že v jeho člunech na bidlech ptáci-potápěči jsou přivázáni, jimž onen muž potom provázkem krk ovázal, aby potápějíce se do vody a lovíce, ulovené ryby nemohli snísti. Pak do jednoho člunu tři veliké kádě postavil, jednu doprostřed, a na každý konec lodice po jedné. Toto učiniv, odvázal ptáky-potápěče od bidel a ptáci nořivše se pod hladinu vody ryby chytali a sami je přinášeli a dávali do kádí. A za necelou hodinu všechny tři kádě byly plné ryb. Poté muž sňal provázek s krku potápek a dovolil jim znova se ponořiti do vody, aby se napásly ryb; když byli nasyceni, ptáci se sami vrátili a on je znova přivázal k bidlům, kde byli předtím. A já jsem z ryb takto ulovených jedl“ (Bratr Oldřich, Čech, z Furlánska. Popis východních krajů světa, s. 34).

 

 

 

 

 

Všimněme si, že zatímco popis Číny odpovídá více skutečnosti, kterou částečně známe z jiných pramenů, texty týkající se Indie a jihovýchodní Asie jsou nejasnější a často přikrášleny legendou. Není snadné nalézt vysvětlení pro tuto nejednotnost – snad že se Odorik spoléhal v některých oblastech, jimiž procházel, na informace „z druhé ruky“ a nemohl je sám ověřit. Nepochybně některé z jeho textů byly následně modifikovány a je těžké je posuzovat bez kritického vydání.

 

 

 

 

 

Legendy vložené do Odorikova cestopisu zkreslily poznání skutečné Asie. Není vždy lehké poznat, zda se jedná o čiré výmysly, či spíše o jakousi verzi skutečnosti, která však byla Odorikovi nepochopitelná. Jistě si pro své čtenáře nechtěl vymýšlet legendy. Ostatně na konci cestopisu autor zdůrazňuje, že informace psal na příkaz svého nadřízeného otce Guidotta a že může dosvědčit, že to, co napsal, viděl na vlastní oči nebo slyšel od lidí hodných víry. Přál si navrátit se zpět do Asie, která ho okouzlila a přitahovala. Čína byla v centru jeho zájmu a obdivu; někteří komentátoři zastávají názor, že cílem jeho knihy bylo podnítit lidi k návštěvě Číny, aby mohli obdivovat divy, jež nelze spatřit jinde.

 

 

 

 

 

Cestopis je zajímavý z geografického hlediska, protože cesta napříč kontinentem je popsána přesně, a to platí jak pro perské oblasti, tak pro Čínu. Můžeme předpokládat, že Odorik pořizoval poznámky během zastávek na své cestě. Víme, že Čína byla v té době na evropských mapách nejasně označena jako „Horní Indie“ a na některých se dokonce ani neobjevovala. Přesněji zobrazovaná východní a jihovýchodní Asie se začala objevovat na mapách v Evropě až ve druhé polovině 14. století.

 

 

 

 

 

Na zpáteční cestě

Víme téměř jistě, že v letech 1325 – 1327 byl Odorik v Pekingu („zůstal jsem v tomto městě plné tři roky“). V polovině roku 1328 však musel být již na zpáteční cestě, protože se nezmiňuje ani o smrti chána a císaře Jesün-Temüra (vládl 1323 – 1328), který zemřel v srpnu/září (7. měsíc čínského kalendáře) 1328, ani o smrti Giovanniho da Montecorvino, k níž došlo téhož roku.

O Odorikově zpáteční cestě existuje vůbec málo informací. Je jisté, že putoval po souši, po Hedvábné cestě. Trasa byla, pokud se budeme řídit interpretacemi odborníků týkajícími se epizod o „hrozném údolí“ a o „Starci z hory“, pravděpodobně následující: oblastmi kolem severního ohybu Žluté řeky, přes provincie Šen-si a Kan-su po Hedvábné cestě do dnešního Sin-ťiangu, odtud jižní cestou kolem pouště Taklamakan do Kašgaru a dále přes Pamír, Persii a odtud buď k Černému moři nebo do některého středomořského přístavu (snad tehdejší Saint-Jean-d’Acre, dnešní Akko v Izraeli).

Na cestě z Chánbalyku směrem na západ Odorik prošel nejdříve územím legendárního „kněze Jana“ (Pretozoan, Pretegoani, Pretegianni, Prete Gianni, Presto Giovanni, prestre Jehan apod.). Legenda o křesťanské říši kdesi na východě byla v Evropě velmi populární již od 12. století. Samotné jméno „kněze Jana“ zřejmě vzniklo zkomolením některého z místních vladařských titulů (gürchán nebo ong-chan → syrské Júchanán → řecké Ióannés  latinské Io[h]annes). Hledání „říše kněze Jana“, kterého se účastnili misionáři vysílaní papeži i světští cestovatelé, nakonec pomohlo i v ustavení přímých kontaktů mezi Západem a mongolskou říší. Když nebyla „říše kněze Jana“ nalezena v Asii, začalo se křesťanské království ve 14. a 15. století hledat v Africe. Od poloviny 14. století se centrem hledání stala dnešní Etiopie, kde byla silná komunita křesťanů. Na území Etiopie klade „říši kněze Jana“ i již zmíněný Katalánský atlas. Ještě v 17. století byla Etiopie nazývána Regnum presbyteri Johannis (Království kněze Jana). Hledání legendární říše motivovalo i cesty Portugalců do Indie v 15. století.  

 

 

 

 

 

Odorik „říši kněze Jana“, ve shodě s Giovannim da Montecorvino, situoval na území dnešního Vnitřního Mongolska. V té době to bylo území mongolského kmene Ongutů, kteří již po staletí byli nestoriánskými křesťany. Od Čingischána (vládl 1206 – 1227) se těšili poměrně značné suverenitě a většina jejich knížat měla i křesťanská jména. Například Giwargis (Jiří), syn Ajbuky, byl pokřtěn Giovannim da Montecorvino.

 

 

 

 

 

Ze země „kněze Jana“ Odorik putoval opět po mnoho dní, až se dostal „do provincie zvané Kasan, která jest druhá nejlepší na světě a nejlépe obydlená … A všude má tolik obyvatelstva, že vyjdete-li branou některého města, už vidíte bránu města jiného(Bratr Oldřich, Čech, z Furlánska. Popis východních krajů světa, s. 46). Jméno Casan (Cassum, Kansan, Consan, Cassi, Chausi, Causen apod.) lze interpretovat jako arabsko-perské Kendžán (u Marka Pola Quengian), jak muslimové nazývali tehdejší Ťing-čao (dnešní Si-an v provinci Šen-si). To bylo v prvních dvou desetiletích mongolské vlády střídavě s dalšími městy střediskem správních jednotek, které zahrnovaly dnešní provincie Šen-si, S’-čchuan, část Kan-su a Vnitřního Mongolska. Jméno města pak bylo přeneseno na celou správní oblast. Odorik tedy pravděpodobně procházel územím dnešního Šen-si a možná i jižní částí Kan-su.

Byl Odorik v Tibetu?

Odorik sice věnuje Tibetu celou kapitolu a zmiňuje se i o Lhase, ale zřejmě to byla informace z druhé ruky (alespoň pokud jde o Lhasu). Jeho Tibet (Tibot, Tibon, Tibor, Tybet, Tybek, Riboth apod.) ležel pravděpodobně severněji od území, které tímto jménem označujeme dnes. To by nás však nemělo překvapit, uvědomíme-li si, že hranice Tibetu se nejednou výrazně posouvaly. V mongolské době zahrnoval i části dnešních provincií Čching-chaj, Kan-su a S’-čchuan. Odorik zřejmě převzal oficiální topografickou terminologii Mongolské říše a Tibet, který s největší pravděpodobností osobně poznal, označoval oblast kolem jezera Kokonur.

Ani Odorikem popisované zvyky neobjasňují, zda v dnešním Tibetu skutečně byl, nebo zda projížděl severněji položenou částí. V obou se mohl setkat s tibetskými lamy: „V onom městě sídlí Lo Abassi, což je papež v jejich řeči, jenž je hlavou všech modloslužebníků.“ Slovo Lo Abassi (Albassi, Labassi, la abasin, lo cibasci apod.) se totiž vysvětluje jako turkicko-mongolské bakši, buddhistický mnich, též s významem „náboženský vůdce“.

 

 

 

 

 

Přestože již počátkem minulého století byla Odorikova návštěva Tibetu zpochybňována, i nadále tak můžeme považovat Odorika za prvního Evropana v Tibetu, chápeme-li tak jeho dobové hranice.

Konec života a blahořečení

 

Rovněž návrat Odorikův do Itálie je zahalen tajemstvím. Podle jedněch pramenů se Odorik vylodil v roce 1329 nebo 1330 v Benátkách a ihned odejel do Pisy a odtud dále do Avignonu, sídla papeže. Podle jiných se mohl vylodit přímo v Pise, avšak vzhledem k náhlému onemocnění se rozhodl vrátit do Udine, přičemž se zastavil v Padově a Benátkách. Tam se potkal s Marchesinem da Bassano z kláštera v Padově, který zaznamenal další epizody a později je připojil k tomu, co Odorik nadiktoval v květnu 1330 v Padově Guglielmovi da Solagna. Tato konečná verze pak byla předána na papežský dvůr v Avignonu. Slezský františkán Jindřich z Kladska si zřejmě pořídil kopii, podle níž v roce 1340 provedl svou vlastní redakci Odorikova cestopisu.

V lednu 1331 Odorik přišel do kláštera konventuálů v Udine a zde 14. ledna 1331 umírá, jak zaznamenává většina rukopisů. Wadding pak dodává „v pondělí, asi o hodině deváté“ (uvedené datum skutečně odpovídá pondělí). Protože však mezi 12. a 14. stoletím docházelo k posunu hodinových údajů, nemůžeme s jistotou určit, zda se jednalo o období uprostřed odpoledne (původní časový údaj pro hora nona) nebo o poledne, kam byla nona posunuta v některých oblastech Evropy již ve 12. století.

Odorik z Pordenone nikdy nepřestal od onoho vzdáleného odpoledne (či poledne) před 675 lety, kdy zesnul v klášteře sv. Františka v Udine, fascinovat své potomky. Někdo v něm viděl spolehlivého vypravěče dlouhé cesty do Indie a Číny, následovníka Marka Pola, bystrého pozorovatele, který neopomněl zaznamenávat to, co Benátčan přeskočil. Jiní v něm viděli neúnavného misionáře, který tím, že odešel na Východ, aby získal pro katolicismus co největší počet duší nevěrců, přispěl ke zvýšení prestiže františkánského řádu. Již se asi nedozvíme, proč právě Odorikovi se dostalo té cti stát se apoštolem Číňanů, jak je jeho dnešní oficiální označení, a proč právě on byl ze svých současníků vybrán k blahořečení a svatořečení. Jisté je, že již záhy po jeho smrti se začala kolem Odorikovy osoby utvářet hagiografická tradice.

Záhy po Odorikově smrti se u jeho hrobu ve františkánském klášteře v Udine údajně začaly dít zázraky, zejména zázračná uzdravení. Na konci května 1331, tedy méně než pět měsíců po Odorikově smrti, nařídil patriarcha akvilejský Pagano della Torre přezkoumání těchto zázraků. Komisi, v jejímž čele byl Corrado di Bernareggio, komoří a hlavní administrátor města Udine, se po dvou měsících pátrání podařilo shromáždit na sedmdesát důkazů o zázracích, spjatých s Odorikem. Cílem zkoumání bylo zahájit proces jeho blahořečení. V roce 1332 však Pagano zemřel, proces Odorikova blahořečení se zpomalil a ani další zázraky nebyly zaznamenány.

Pro řadu současníků byl však Odorik svatým i bez papežského požehnání. Již pouhých sedmnáct let po Odorikově smrti se na něj odvolával švýcarský kronikář Jan Winterthurský (Johannes Vitoduranus, asi 1300 – po 1348): „Dosvědčuje to svatý Odorik…, jenž prošed všemi východními kraji…“ Již zmíněný Bartoloměj z Pisy na přelomu 14. a 15. století zaznamenává, že „v Udine je pochován svatý bratr Odorik, který … po smrti učinil mnohé zázraky, pro něž byl v Akvilejském patriarchátu kanonizován“. Odorikův cestopis byl také zařazen do Acta sanctorum (Životy svatých), jednoho z nejvýznamnějších souborů hagiografické literatury, kde jsou jeho život a skutky již opředeny rozsáhlou legendou.

Teprve v roce 1755, kdy byl kanonický proces obnoven, prohlásil papež Benedikt XIV. Odorika z Pordenone za blahoslaveného (2. července 1755). Tím však snahy o povýšení Odorika mezi světce neskončily. Od roku 1994 probíhá přípravný proces Odorikova svatořečení.

Vladimír Liščák

 

 

 

 

 

Orientální ústav AV ČR