Generální kapitula menších bratří františkánů

Od obrazu k symbolu

 

16. Neexistuje žádná pochybnost o tom, že naše generace se řídí více obrazem než slovem. Jsme zaplaveni přílivem obrazů, které si dělají nárok na naši pozornost a přivádějí nás k rozhodnutím ještě dříve než přemýšlíme. Kultura obrazů zesiluje fenomén touhy mít ihned vše, co chceme.  Odpoutaní od minulosti a podmanění požadavky přítomnosti prožíváme subjektivní relativizaci hodnot. Náš život je stále ovlivňován společenskými médii. A ještě více: dokonce nejintimnější oblasti našeho života jsou materiálem pro veřejnou podívanou a konzum. Média jsou úzce spjata se silami trhu. Mezi jiným žijí z toho, že stále komentují násilné konflikty.  Rozšiřují obraz reality, která je cyklem nepřetržité frustrace.           

 

 

 

 

 

17.  Na druhé straně roste vědomí, že kultura obrazů vede k ustrnutí představivosti, k redukci člověka na konzumenta obrazů. Proto existuje stále více alternativních nabídek vzdělávání podněcujících duchovní a kreativní schopnosti člověka a podporujících jeho vlohy tak, aby se sám stal tvůrcem symbolů. Lze pozorovat, jak se v naší společnosti objevují trendy vedoucí až k jazyku symbolů (poezie, rity, ikony, tanec, hudba, gesta), které tímto hlubokým způsobem napomáhají navazovat kontakt s osobní pravdou a s transcendencí.

 

 

 

 

 

18. V  společnosti se stále hlasitěji ozývá volání po etice médií, aby nehledala jen lidskou bídu, ale  poskytovala skutečné obrazy spravedlnosti, míru a ochrany stvoření, a tak přispívala k naději globálního rozsahu a významu.

 

 

 

 

 

19. Realita znovu potvrzuje, že pšenice a plevel vždy vyrůstají spolu (srov. Mt 13, 24-30). Tím naléhavější je proto evangelní schopnost rozlišovaní, kterou dostává naše cesta osobního a institucionálního jednání svou orientaci. Krizi víry, která vycházela z této reality, považujeme za čas milosti - kairós -, který nás vybízí, abychom znovu prožívali svou zkušenost víry v souladu s výzvami doby naplněné krizemi. Je to příležitost otestovat si Credo,  ve svém závazku k míru a spáse uchopí celého člověka. Etickou krizi považujeme také za čas milosti, ve kterém se může rozvinout nová etika života, etika solidarity, která překonavá rozpolcení harmonií  a integrací, idejemi i  skutky, modlitbou a akcí, slovem a nasazením, vírou a životem, snahou srdce po víře a naději, což  nachází svůj výraz ve viditelných formách - v akcích, ritech a strukturách.

 

 

 

 

 

           

 

 

 

 

 

Odpověď menších bratří

 

20. Během kapituly jsme spolu hovořili různými jazyky. Interpretovali jsme texty často z rozdílných předpokladů a poznávali jsme ve svém vlastním životě mnoho prvků, které ve společnosti kritizujeme. Trápí nás každodenní násilí a bída všedního života ve všech částech světa. My sami máme také účast na úzkostech a obavách našich bližních. Společenské zlomy, o kterých jsme hovořili, jsou přítomny také mezi námi a v osobním životě bratří, s kterými žijeme. Snažíme se sladit svou víru se svým životem. Panuje mezi námi napětí, když máme rozhodnout, jak v našem světě plném  stálých změn sladit realitu celosvětového společenství se strukturami v řádu tradičně existujícími. Jsme si vědomi, že je stále znovu zapotřebí vytvářet atmosféru větší důvěry, aby mezi námi sílila jednota. Nosíme dokonce znamení Tau. Život menšího bratra je životem stalého obrácení.

 

 

 

 

 

21. Jaké má místo  menší bratr v tomto historickém okamžiku a v tomto světě plném znamení a rozporů?  Jakou speciální formou svědčí o evangeliu? Jak by měl vypadat jeho specifický přínos? V průběhu kapituly jsme se pokoušeli zodpovědět otázky, které se dotýkají  nejhlubších lidských a duchovních kořenů našeho povolání. Vycházejíce ze Zprávy generálního ministra, shrnuli jsme svou reflexi o odpovědi z víry, jak koresponduje s naší dobou, do pěti bodů: Menší bratr je osobou víry, dialogu, tím, kdo je na cestě, osobou, která přináší poselství s radostí a která  žije povolání ke svatosti ve společenství. Těchto pět prvků vytváří společně symbolickou alternativu služby, kterou chceme nabízet životu církve a světa. Začněme - jak to dělal  František - svým životem z víry.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Radost víry

 

 

 

 

 

 

            „Uvažuj, člověče, k jaké důstojnosti tě povznesl Pán Bůh, když tě podle těla stvořil  k obrazu svého milovaného Syna a podle ducha utvořil k své vlastní podobě“ (Nap 5,1).

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

22. Stvořen podle obrazu a podoby Boží  táže se menší bratr po sobě samém a po svém původu: „Kdo jsi ty,  Pane? A kdo jsem já?“ (srov. Kvítky, Třetí rozjímání o vtisknutí stigmat, 5). Reflexí, dalším vzděláváním, zkušenostmi a životem v církvi objevuje menší bratr, že jeho způsob života začíná iniciativou Boží, kterou nás povolává do našeho bytí, k naší spáse a k životu v Trojjedinosti. Tato iniciativa je milostí Boží dobroty. „Sladkost Boží“ nás objímá. Ochutnáváme jeho stravu ve svém denním životě a aktualizujeme ji tím, že jsme s ním „spolumilující“ (srov. Duns Scotus, Ordin. III dist.28). Zahrnuti tímto darem lásky, posiluje nás zákon společenství zvát druhé, aby  s námi sdíleli  tuto  hlubokou lásku.  „Ó lásko, která miluješ, která nežádáš nic jiného, než abych tě miloval“ (srov. Iacopone da Todi,  Lauda, 79, 2Cel 196).

 

 

 

 

 

23. Během  kapituly  jsme vyjádřili  tuto dobrotu trinitárního Božího života dvěma biblickými obrazy:

 

 

 

 

 

a) Obraz křtu Páně, ve kterém slyší „shora“ Otcovo zalíbení: „Toto je můj milovaný Syn, v němž jsem nalezl zalíbení“ (Mt 3,17); počátek Pánova poslání je radost, „kterou má Otec v Synu a Syn v Otci, kterou je Duch“ (Timothy Radcliffe, Pokoj a radost); v Bohu je nekonečná láska.

 

 

 

 

 

b) Obraz Poslední večeře, při které Kristus, uprostřed krize svých učedníků, pohnut Duchem svatým, vyslovuje slovo lásky, doprovázené skutkem lásky: Umývá učedníkům nohy (Jan 13,1-20)  a dává jim část svého vlastního života: „Toto je mé tělo, které se za vás vydává. To konejte na mou památku“ (Lk 22,19).

 

 

 

 

 

V obou obrazech se setkáváme s radostí  víry, která se proměňuje v dar: skromný služebník je schopen trpět a nést kříž - aby jiní měli život -, a tím dává své lásce nejvyšší vyjádření. „Bratři, pozorujme všichni dobrého Pastýře, který podstoupil utrpení kříže, aby zachránil své ovce“ (Napomenutí 6,1; Jan 10,11).

 

 

 

 

 

24. Tyto biblické obrazy jsme zvolili v prvé řadě proto, že v době osobních úzkostí a sociálních zlomů a v době, kdy se zdá, že naše bytí ztrácí smysl, se rozsvěcuje zjevení „shůry“ jako příchod světla uprostřed temnoty světa. Kromě toho jsou oba obrazy ve středu našeho tradičního porozumění společenství, autority a misie (srov. Napomenutí 4; 2BrF 6-13), které jsou klíčovými pojmy této kapituly. Jsou  jakoby čočkou, kterou vidíme a interpretujeme „znamení času“ a s jejich pomocí vysvětlujeme novým způsobem - uprostřed kultury netranscendentních a  prchavých obrazů - smysl své existence. V těchto významných biblických obrazech vidíme, že víra není ani nějakou formulkou ani nějakým jednoduchým rozvrhem askeze. Naše víra není určena obrazy medií, která jsou tak často plna násilí a oportunismu. Má jiný pramen: zrcadlí se v životě Ježíše, který nás zve ke vstupu do jeho vlastního  křtu, abychom tak přijali radost Otcovu a  obnovující sílu Ducha. V následování Krista jsme zváni, abychom nejen něco dávali, ale  sami se vydávali druhým (Petr 2, 21; Nepotvrzena řehole 1,1). Tím, že jsme na cestě a v dialogu, sdílíme svůj život se svými bližními a snažíme se usilovně, abychom s nimi  vytvořili alternativní kulturu znameními,  která jsou vlastní předávání radosti a vášnivé lásky  pro život. „Neponechávejte si proto nic ze svého pro sebe, aby vás přijal jako celek ten, který se vám zcela vydává“ (Dopis celému řádu 29).

 

 

 

 

 

25. Shromážděni v Porciunkule, při  modlitbě v San Damiano, po cestách města Assisi,  měli jsme možnost, jako následovníci Františka a Kláry,  vidět vlastníma očima a cítit ve vlastním srdci symbolická místa našeho života; poznávali jsme jazyk Božích znamení, kterými nás povolává, abychom byli  nositeli radosti, společenství a solidárního sdílení. Víra není jen vědění, ale též stále otevřený dialog mezi Bohem, který v dějinách hovoří k člověku, a mezi člověkem, který Bohu z dějin odpovídá.  V hlubinách svého bytí prožívá menší bratr  víru jako účast na Otcově moudrosti a radosti, o nichž svědčí veškeré tvorstvo.  Menší bratr vidí obraz Syna Božího ve svém bližním a v setkávání a společenství s různými lidmi objevuje jednotu s Duchem svatým. „Vírou vidí menší bratr, že Bůh je v každém tvoru“ (srov. Bonaventura, Itin. kap.I-II).               

 

 

 

 

 

26. V této kapitule bychom chtěli znovu posílit svá rozhodnutí, dát se vést  těmito centrálními  obrazy ve světle zásadní pravdy trinitárního života, při dalším vzdělávání, v bratrském životě  - který nám je svatý - a našem způsobu  evangelizace. Pojímáme-li tyto obrazy víry, činíme živého Boha věrohodným; činíme věrohodným, že náš život s druhými je darem pokoje a náš vlastní život radostným zpěvem, a také tehdy, omývají-li naše slzy rány těch, kteří byli zraněni nespravedlností. „Amen, amen, pravím vám:  vy budete plakat a naříkat, svět se však bude radovat. Vy budete sice zarmouceni, ale váš zármutek se obrátí v radost“ (Jan 16,20).

 

 

 

 

 

27. Nakonec bychom chtěli vyjmenovat speciální dimenze našeho života víry, které by měly být v této době  obzvláště vyzdviženy:

 

 

 

 

 

a) Život  víry je bohatství, které spolu sdílíme napříč kulturami, jazyky a národními identitami. Jsme menšími bratry,  identitou, přesahující naše povolání za laiky nebo kleriky. Tím a v tomto životě v Bohu jsme jedno (srov. Gal 3 28).

 

 

 

 

 

b) Abychom byli věrohodným znamením, musí náš život  víry zahrnovat celou osobu: ducha a srdce, naše společenství i způsob, jakým vnímáme bližního a jak ho potkáváme, objímáme a milujeme (Nepotvrzená řehole 23, 8-11).

 

 

 

 

 

c) Tento život  víry nás otvírá pro nekonečné možnosti, které Bůh lidskému rodu nabízí, a přináší  etický závazek inkarnace, když „věříme, máme už v podstatě to, v co doufáme“ a „přesvědčení o věcech, které nevidíme“ (Žid 11.1).

 

 

 

 

 

d) Jako František se musíme modlit, abychom obdrželi dar víry a otevřeli dialog s Bohem dějin: „Osvěť  temnotu mého srdce a dej mi pravou víru, pevnou naději, dokonalou lásku“ (modlitba před obrazem v San Damiano).

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

(pokračování)