František a eucharistie - 2

Beneš, Petr Regalát OFM

2. Eucharistie ve víře Františka

Eucharistická spiritualita sv. Františka byla studována mnoha autory a z různých pohledů. Jedná se o druhý stůl, vedle stolu Božího slova. Kristus jej připravuje lidem během staletí v privilegovaném prostoru své spásné přítomnosti, kterou je jeho církev. Nejprve uvedeme rysy Františkova vidění eucharistie, jak je většinou zdůrazňovali různí autoři, pak se budeme snažit vybrat z nich ten nejoriginálnější, ne vždy dobře vyzdvižený, který může a má být viděn jako rozšíření jeho základní zkušenosti tajemství Ježíše Krista chudého a pokorného.

Studovat eucharistickou spiritualitu světce z Assisi znamená ukázat ne tak prvky nějaké nauky, jako složky prožívané zkušenosti toho, co pro Františka podle slov jednoho jeho laického životopisce bylo jeho „dobrem duše“ (L. Salvatorelli). Také P. Sabatier dobře zdůraznil důležitost, kterou František přisuzoval eucharistii. Píše příznačně: pro něj „církev, kněz, eucharistie, Bible jsou různé aspekty Boží moci. Bible je dějinami eucharistie a ta je symbolem uskutečnění Božího díla v lidstvu“.

Zatím je vhodné začlenit jeho eucharistickou zkušenost do kontextu křesťanství jeho doby. V tom ohledu píše N. Nguyen van Khang: „Zatímco kněží a věřící měli tendenci ztrácet ze zřetele obětní charakter mše a opouštěli přijímání, František z Assisi, který se vždy nechal vést evangeliem a učením církve, nám nabízí její obraz velmi rozdílný“, jež můžeme vykreslit s jasností, když budeme věnovat pozornost jeho vitálnímu vstřebávání eucharistického tajemství.

 

 

 

Jeho chápání víry mu dovoluje vnímat především eucharistii jako pokračování zjevujícího Vtělení. To je jeho vidění eucharistie. Zde je velmi důležitý text 1. Napomenutí, kde František ukazuje toto své chápání eucharistie. Syn věčného Boha, který se jednoho dne svým narozením a svým životem v dějinách nabídl v Duchu pohledu víry člověka jako zjevení tváře neviditelného Otce, je i nyní přítomen mezi lidmi a nadále se nabízí jejich pohledu víry jako zjevovatel Otce v eucharistických způsobách chleba a vína (srov. Adm 1,10-12). Světec zvláště uvádí: „A jako se svatým apoštolům zjevil v pravém těle, tak se nyní ukazuje nám v proměněném chlebě“ (Adm 1,19) V eucharistii František očima víry (v Duchu, duchovně) vidí tělesně, i když jiným způsobem než učedníci, zjevující přítomnost Nejvyššího ve svém Synu. V eucharistii vidí Ježíše zjevujícího Otce, který každý den v jistém smyslu opakuje událost zjevujícího sestoupení, které kdysi uskutečnil, když sestoupil z náruči Otcovy do lůna Panny Marie (srov. Adm 1,16).

Toto vidění eucharistie jako zjevující přítomnosti, kterou Ježíš představuje sebe a tím zároveň Otce, se často objevuje ve Františkových spisech. Zvláště si poslechněme, co píše ve svém Listě klerikům: „Na tomto světě totiž nemáme a tělesně nevidíme z Nejvyššího nic než tělo a krev, jména a slova, skrze která jsme byli stvořeni a vykoupeni ze smrti k životu“ (EpCler 3). Ke slovům jsou přidány tělo a krev, ba dokonce je předcházejí. Ještě silněji to píše v Závěti: „Z Nejvyššího Božího Syna na tomto světě nevidím tělesně nic jiného než nejsvětější tělo a krev, které pouze oni (kněží) proměňují a pouze oni jimi slouží druhým“ (1Test 12). Tento pohled na eucharistii tvoří základní rozměr jeho duchovní asimilace svátosti oltářní. Píše o tom van Khang: „Kristus je podstatně Zjevovatel, který vede člověka k Otci. Není nám však dáno jako kdysi v člověku Ježíši Kristu, ale v eucharistii. František se na tuto svátost proto dívá jako na pokračování zjevujícího Vtělení.“ „Jako Boží Syn byl zjevovatelem Otce pro apoštoly, stejně je jím eucharistie pro nás dnes.“

 

 

 

Ale František prožívá a vidí eucharistii i jako památku výkupného utrpení.

a) Eucharistie je výkupná oběť Nové smlouvy

b) Eucharistie je památkou Kristovy lásky

c) Eucharistie je symbolem bratrské lásky

Pro světce eucharistie, nebo - když užijeme jazyk jeho samého, v němž se toto slovo nikdy neobjevuje - tedy lépe „Pánovo tělo a krev“, „tělo a krev Nové smlouvy“, je „pravou obětí“, která aktualizuje jedinou oběť Nové smlouvy pro spásu lidí všech časů. Tato myšlenka se hezky objevuje v tomto důležitém úryvku: „A vůlí Otce bylo, aby jeho požehnaný a oslavený Syn, daný a narozený pro nás, obětoval krvavě sám sebe jako oběť a jako …. na oltáři kříže, ne pro sebe, pro něhož všechno bylo stvořeno, ale pro naše hříchy, a zanechal nám příklad, abychom šli v jeho šlépějích. A chce, abychom byli všichni spaseni skrze něho a abychom ho přijímali s ryzím srdcem a čistým tělem“ (2EpFid 11-14).

Spásná eucharistická oběť je znamením Otcovy lásky k nám, ale současně je také památkou Ježíšovy lásky k nám. Památkou ve smyslu živé, osobní účasti na lásce, kterou Kristus živil k Otci pro naši spásu, tedy i pro nás, ve svém spásném utrpení a smrti. Tento rys je dobře vyjádřen slovy komentáře k modlitbě Otče náš: „Dej nám vezdejší chléb: totiž svého milovaného Syna, našeho Pána Ježíše Krista, dej nám dnes: abychom si připomínali, uctívali a chápali lásku, kterou k nám choval, a všechno to, co pro nás mluvil, vykonal a vytrpěl“ (Pater 13). Van Khang si v tom dobře všímá: „Každodenní chléb, o který žádá František Otce a jeho milovaného Syna. Žádá o to, aby připomněl (in memoriam), chápal (intelligentia) a uctíval (reverentia) lásku tohoto Syna, která je vyjádřena v jeho slovech, v jeho skutcích, v jeho utrpení: každodenní chléb eucharistie je pro Františka památkou Pánovy lásky, prokazované v celém jeho pozemském životě, jejímž vrcholem byl kříž.“

Nakonec je třeba připomenout i další rozměr jeho zkušenosti s eucharistií: symbol bratrské lásky. To se objevuje:

-          v předpisu, který dává František o slavení jediné mše za den v bratrském společenství: „Dále napomínám a povzbuzuji v Pánu, aby tam, kde se bratři zdržují, byla sloužena jen jedna mše denně, a to jak ji slaví svatá církev. Kdyby tam bylo víc kněží, ať se ostatní kněží pro nezištnou lásku spokojí s tím, že budou přítomni na mši jiného kněze. Vždyť Pán Ježíš Kristus naplňuje ty, kdo slouží mši, i ostatní, kteří jsou toho hodni.“[1]

 

 

 

 

-         Druhým gestem, které nám pomáhá chápat, jak František viděl eucharistii ve smyslu bratrské lásky, je jeho zopakování gesta z Poslední večeře, jak to udělal před svou smrtí. Celano píše, že dva nebo tři dny před svou smrtí, když viděl, že bratři hořce pláčou, vyžádal si chléb, rozlámal ho, dal z něj každému kousek. Pak požádal, aby mu přečetli úryvek Janova evangelia, který o tom pojednává.[2] Můžeme říct, že pro Františka, tak přesvědčeného o ústředním místě eucharistie v životě víry, žádná jiná skutečnost nemůže více než tajemství eucharistie znamenat a zpevňovat bratrský život.

 

 

 

3. Konkrétní projevy Františkovy eucharistické víry

 

 

 

 

Tyto hluboké aspekty jeho vidění eucharistie jsou základem projevů jeho víry ve svátost těla a krve Páně:

 

 

 

·        její časté přijímání („považoval za vážné znamení pohrdání nebýt každý den na mši, i když jediné, jestliže to čas dovoloval. Často a s velikou zbožností přijímal, takže dělal zbožnými také druhé“ – 2Cel 201);

Je zřejmé, že Celanovo slovo „často“ je třeba chápat v kontextu doby. Může znamenat na jedné straně každodenní přijímání, na druhé straně přijímání 3-4x za rok. Víme, že „vážnost teologů a kazatelů se odráží v praxi přijímání, jak ji zachovávaly řeholní řády, třetí řády a svatí“. Tak sv. Alžběta ze Schönau (†1165) přijímala pouze o svátcích; sv. Hildegarda (†1179) jednou za měsíc; podle zvyků Citeaux bratři konvrši přijímali 7x za rok, ale opat mohl povolit častější přijímání.[3] Víme však, že bratr Jiljí (†1262), jeden z prvních druhů sv. Františka, přijímal každou neděli a o hlavních svátcích. S K. Esserem se tedy můžeme ptát, jestli to bylo také praxí sv. Františka a jeho druhů.[4]

Na druhé straně obě řehole neříkají nic o tom, jak často mají bratři přijímat. František tak chtěl jistě ponechat svým bratřím plnou svobodu svědomí. To mu však nebrání, aby bratry i věřící vytrvale nezval k přistupování k eucharistickému stolu. Má na to pravděpodobně vliv i předpis IV. lateránského koncilu (1215), který reagoval na eucharistickou krizi doby, o roční zpovědi a velikonočním svatém přijímání. František proto nabádá například kustody menších bratří, aby ve svém kázání lidem připomínali, aby přijímali Pánovo tělo a krev: „A při každém svém kázání napomínejte lid ke kajícímu životu, a že nikdo nemůže být spasen, nepřijímá-li nejsvětější tělo a krev Páně.[5]Listu všem věřícím zase píše: „Máme také knězi vyznávat všechny naše hříchy a přijímat od něj tělo a krev našeho Pána Ježíše Krista“.[6] Takových vybídnutí u něj najdeme hned několik. Ve stejném listě např. píše: „Ti, kdo nežijí v pokání a nepřijímají tělo a krev našeho Pána Ježíše Krista… jsou slepí.[7]

 

 

 

·        jeho živá víra v Kristovu přítomnost v kostelích, z toho plynoucí jeho úcta k nim jako k posvátným místům a k jejich zařízení.

a) To je možné vyvodit z jeho modlitby „Klaníme se ti, Pane Ježíši Kriste, tady i ve všech tvých kostelích na celém světě…“, kterou najdeme v jeho Závěti. František už od své konverze intuitivně cítil úzký vztah mezi eucharistií a křížem. Aby vyjádřil svou úctu Kristu, který křížem spasil lidi, modlil se tuto modlitbu. Je obrácená ke kříži, nebo k eucharistii? Je pravda, že Celano a Legenda tří druhů píšou, že bratři se modlili tuto modlitbu, „když viděli nějaký kříž nebo obraz kříže na podlaze, na zdi, na kmeni stromu nebo na plotech podél cest“.[8]

Přestože je zde vážná námitka, že eucharistie ve svatostáncích se tehdy běžně v kostelích neuchovávala a také modlitba ve skutečnosti zní „ke všem tvým kostelům“, přece jen jsou zde znaky, že František měl na mysli i eucharistii. Vždyť podle tvrzení Františka samého byla Nejsvětější svátost v jeho době uchovávána i v kostelích na venkově, nezřídka „nedůstojným způsobem[9] atd..

b) Návštěva kostelů a úcta k bohoslužebným věcem, nádobám apod. František v Závěti píše: „Velmi rádi jsme zůstávali v kostelích[10] (nepřesný, i když sympatický překlad ve Františkových pramenech: „A velmi rádi jsme přebývali při chudičkých a opuštěných kostelích“). Opakovaně vybízí všechny věřící, aby „navštěvovali často kostely“.[11] To je zajímavé a cenné svědectví Františkovi víry, když si uvědomíme, že návštěvy Nejsvětější svátosti byla ve 13. stol. neznámou praxí. Do té doby lidé chodili do kostela se modlit nebo uctívat mučedníky. Jeden z prvních příkladů najdeme až v životopise Marie z Oignie (†1213). úctu ke kostelům a k bohoslužebným věcem lze najít v jeho spisech a životopisech na více místech a nebudeme se tím dále zabývat.

 

 

 

·        jeho živá víra v kněze jako služebníky slova, které proměňuje chléb a víno, a služebníky eucharistie samé jako svátosti spásy.

To František potvrzuje ve své Závěti: „Potom mi Pán dal takovou věrnost ke kněžím, kteří žijí podle způsobu svaté římské církve, a to pro jejich svěcení, že i kdyby mě pronásledovali, budu se k nim obracet.“ V dopisu generální kapitule: „Uvědomte si svou důstojnost, bratři kněží, a »buďte svatí, neboť on je svatý«. A jako vám dal Bůh, váš Pán, pro toto tajemství poctu nade všecky, tak i vy jej milujte, ctěte a oslavujte víc než všichni ostatn.í[12]

Ale jestliže František píše „víc než všichni“, má to i své důsledky. Srovnává to se setkáním se světcem z nebe: „Kdybych náhodou potkal z nebe přicházejícího světce a současně i chudého, prostého kněze, nejprve bych vzdal čest knězi a políbil mu ruku a pak bych se světci omluvil: Ó, měj strpení, svatý Vavřinče, neboť ruce tohoto kněze se dotýkají Slova života a mají něco lidství přesahujícího.“[13]

Tato hluboká Františkova víra v kněze inspirovaná vírou v oltářní oběť se výrazně liší od kontextu své doby. Jeden autor o tom píše: „V severní Itálii v hnutí Patarie už od 11. stol. lid, vojáci, nižší duchovní, (silní oporou římské církve), vstupovali do boje velkou horlivostí, kterou bylo někdy třeba mírnit. Opravdu, v té době lidová revolta proti nehodným duchovním propukala sama, aniž by byla vyprovokována.“[14]

Františkova eucharistická víra byla originální v míře, v níž věřící i klérus tíhli k tomu, dělat z eucharistie věc oddělenou od obecných dějin spásy, jednak proto, že v ní neviděli nic jiného než oslaveného Pána, jemuž je třeba se klanět a kontemplovat, jednak proto, že ho chápali spíš jako duchovní pokrm na cestě k individuální dokonalosti a nebrali tolik v úvahu charakter oběti i charakter účasti společenství.

Františkova víra byla však hluboce prosáklá tradičním učením, které čerpal z liturgie i z evangelií, především z Janova. František vidí eucharistii jako pokračování Vtělení, a proto v kontextu celých ději spásy.

 

 

 

Petr Regalát Beneš OFM

 

 

 

 



[1] Srov. EpCap 3,30-33: FF 222-223.

 

 

 

 

[2] Srov. 2Cel 217: 808; SpecP 88: 1786.

[3] Základním dílem na toto téma je P. Browe, Die haüfige Kommunion im Mittelalter, Münster 1938 a P. Browe, Les Saints et la pratique de la communion au moyen-age, v „Docum. Cath.“, 12 ottobre 1929, col. 555-568.

 

 

 

 

[4] Srov. Vita fratris Aegidii, in Chronica XXIV Generalium Ordinis Minorum, A.F. III, Quaracchi 1897, str. 106: „účastnil se velmi rád mše a každou neděli přijímal tělo Kristovo s obzvláštní zbožností. Podobně chtěl přijímat i o hlavních svátcích, brzy ráno vstupoval do kostela a trávil tam v modlitbě celý den, soustředěn v božských rozjímáních.“ Srov. K. Esser, Missarum sacramenta, čl. cit. v knize Temi spirituali, 249-251.

 

 

 

 

[5] EpCust, in Františkánské Prameny, Řím 1982, 61.

[6] 2EpFid 22: FF 189.

[7] Tamtéž, 63-66: FF 203.

[8] 1Cel 45; 3Comp 37: FF 1441.

[9] EpCler, v Frant. Pram., str. 51.

[10] Test 18.

[11] 2EpFid, 33: FF 193.

[12] EpCap, 23-24, FP I, 55n; FF 220.

[13] 2Cel 201.

[14] Mandonnet-Vicaire-Ladner, Saint Dominique, II. díl, Paris 1937, 184.