Kubíček, Inocenc OFM

Želiv po útěku Bárty a Maráška

 

 

 

 

 

Také Marášek měl podobný osud při útěku jako Bárta. Musel jít pěšky, nějaký čas to vydržel, ale pak se mu opět zhoršila choroba, byl také chycen a tentokrát ho odvezli do Uherského Hradiště, kde byly dost tvrdé podmínky, byl vyšetřován a on se opět hájil jenom tím, že kvůli zdravotnímu stavu tam nemohl vydržet, protože sice už měli svého doktora, ale neměl pro něho léky. Dostal asi půl roku, které si odseděl, a pustili ho a šel potom do Moravské Třebové, kde předtím působil, byl tam zaměstnaný v různých továrnách a v lékárně a už potom zatčen nikdy nebyl.

V Želivě to bylo po tomto útěku Bárty a Maráška tvrdší pro všechny a nejvíc to odnesl chudinka Bělohlávek, kterému nevěřili, že o útěku spolubydlících nic nevěděl. Dali ho do šatlavy, kterou vytvořili z jedné komory, a když se vrátil, říkal, že ho dost týrali, dokonce mu bili ocelovým pravítkem paty, aby měl baštonády, jak říkají Turci. K tomu chci doplnit, že když jsem se v roce 1959 dostal z Leopoldova do Valdic, sešel jsem se tam s Dr. Suchomelem, provinciálem řádu redemptoristů, který mi řekl jeden detail ze svého vyšetřování. Udal totiž do protokolu, že Bělohlávek byl při výslechu týrán a oni mu tvrdili, že to není možné, že se to nesmí, a on na tom trval. „Tak budete mít konfrontaci s velitelem Želiva,“ mu řekli. Při konfrontaci velitel Želiva Lojza Pokorný už seděl v místnosti, tak řekli Dr. Suchomelovi, aby zopakoval to, co řekl do protokolu, a on zopakoval, že byl Bělohlávek po útěku Maráška s Bártou bit a že ho týrali v kanceláři na velitelství. Když to vypověděl, obrátili se na Lojzu: „Soudruhu, co ty na to?“ a on povídal: „No, mix dostal pořádný,“ a bylo po konfrontaci. Lojza byl primitiv, ale alespoň čestně přiznal pravdu.

Pak se to v Želivu na čas trochu uklidnilo a pokračovali jsme v pracích. Byla tam velice krásná knihovna, o níž se dodnes neví, jak skončila. Sál byl vyzdobený olejomalbami a freskami. Ti, co tam byli první, museli pracovat při likvidaci knihovny. Říkali, že přistavili nákladní auto a z oken nastavili desky a po nich se knihy bez rozdílu šoupaly do aut, která knihy odvážela. Regály asi rozřezali, protože se také nezachovaly, zbyly tam jenom židle. Tam jsme se shromažďovali, když nám chtěli něco ohlásit. Tam se odehrálo velké zatýkání 15. května 1952, ale předtím jsme tam museli vyslechnout celý prosincový proces s biskupy, při němž byl odsouzen Opasek a biskup Zela, to bylo v prosinci r. 1950, a potom babický proces v r. 1951. Bylo to velmi nepříjemné. Dostávali jsme noviny Rudé právo, takže jsme si o tom mohli přečíst, celé to působilo tísnivě, samozřejmě se vědělo, že ty církevní procesy byly sehrané a o Babicích dodnes nebylo zveřejněné, jak to skutečně bylo. My jsme ten sál využili k tomu, že jsme tam v neděli konali bohoslužebné shromáždění. Připravil se tam jeden stolek jako oltář. Byli tam s námi dva opati, benediktinský opat z Rajhradu Pokorný a opat ze Starého Brna augustinián Švanda, kteří byli ochotni nám sloužit slavnou mši.  Bratři dokonce vyrobili berlu a mitru, a tak jsme měli na velké svátky několikrát slavnou mši svatou i se zpěvem. Vytvořili jsme mužský sbor, který řídil jeden dobrý sbormistr a hudební skladatel, a tak jsme se snažili trochu si život zpříjemnit. Jinak se bohoslužby konaly ve dvou malých kapličkách, ve kterých byly tři oltáříky, takže v každé mohli sloužit tři najednou. Někteří starouškové chodili již od čtyř hodin ráno, nemohli dospat, aby si odsloužili mši svatou. Ještě jedna malá kaplička byla v konventu. Jinak jsme sloužili podle mexických fakult u postelí každý na svém stolečku. Já jsem si dokonce nechal přivézt malý hluboký kalíšek, byl mosazný, kulpa byla stříbrná a byl pozlacený, posvětil mi ho sám pan biskup Matoušek u svatého Vojtěcha, než mi ho přivezli. Takhle jsme si pomáhali. Mezi sebou jsme se snášeli dobře, byli jsme na jedné lodi, takže nějaké konfliktní situace nenastaly. Teprve později jsme se dostali do styku i s diecézními kněžími, a to už pak byla jiná situace.

A to už se blížíme k roku 1952

 

 

 

 

 

Kontakty s venkovním světem

 

 

 

 

 

úplně izolováni od venku jsme nebyli. V zahradnické partě jsme měli sekulárního františkána Arnolda Bachana, který pomáhal faráři, křižovníku Wernerovi ve starém kostele u amazonského hřbitova. Werner nám hodně pomáhal, protože nám dělal spojku se zahradníkem Blažkem, a tak jsme měli pravidelný a bezpečný přísun dopisů a různých dokumentů. Oni nás sice podezřívali, ale nemohli na nic přijít. Ale na podzim r. 1951 najednou Blažka vyhodili z práce, ale než ho vyhodili, vzali ho jihlavští estébáci do auta a vezli ho se zavázanýma očima do lesa a tam mu slibovali hory doly, když přizná, že nám pomáhá, ale Blažek nic neprozradil. Dokonce ho postavili ke stromu a: „Když nám to neřeknete, tak vás tady odbouchnu a bude pokoj. Pamatujte, že máte rodinu,“ ale on zůstal pevný, dokonce mu snad prostřelili koleno. Tak ho propustili z práce a musel dojíždět do dolů v Ostravě. Asi čtvrt roku jsme byli bez jakéhokoliv kontaktu, ale potom se nám nabídli lidé v kuchyni. Byli to hlavně saleziáni a k nim se přidal i pan provinciál Suchomel a hlavně piarista Zdeněk Poláček, od kterého jsme se dozvěděl o Ambrožovi. Poláček přišel za mnou asi za čtvrt roku po tom, co Blažek odešel, a řekl mi, „Nebojte se, my máme bezpečnou cestu a mohli byste se na nás také připojit, jistě potřebujete nějaké spojení.“ Tak jsem to zkusil a ono to vyšlo, jenomže to už tam byla také paní kuchařka Kordovská, která zřejmě byla spolupracovnicí StB.  Sloužila tam asi čtvrt roku. Materiály jsme si předávali v hospodě, kde byla vedoucí paní Valová. Při pozdějším zatýkání ta paní byla také zatčena a dostala osmnáct let jako hlavní osoba, která materiály tam shromažďovala. Anička Švecová měla kroužek u pana biskupa Matouška, byla to medička v třetím roce studia, měla na starosti kapucíny a byla také zatčena. Pater Suchomel měl na starosti redemptoristický řád a Filoména Tvrdá měla nás františkány. Vím určitě, že estébáci měli naše materiály přefotografované, protože při jednom pozdějším výslechu vytáhli žlutý papír, na kterém měli přefotografované naše materiály – nikdy ovšem nepřiznali, jakou cestou se k nim dostávaly. Vytýkali nám kontakt s cizinou a že prý jsme byli vatikánští špioni. Když jsem byl později vyslýchán, řekl jsem jim: „Podívejte, když jsme tohle dělali, neměli by se spíše trestat ti, kteří nás měli hlídat?“

 

 

 

Klíčavská přehrada

 

 

 

 

 

Velmi nás zajímaly osudy mladých bratří, kteří zůstali v Hájku. Byli to saleziáni, jezuité, naši a kapucíni. Snažili se je přeškolit, vodili jim tam děvčata a kluky z ČSM. Když se přeškolení nezdařilo, tak je většinou nasadili na stavbu klíčavské přehrady u Kladna. Je zajímavé, že tam mezi ně byl poslán i pater Holota, takže ten ví u nich daleko více, byl na té přehradě asi dva roky, než se dostal ke svému oboru – on dělal v průmyslu. Byl tam také bratr našeho bratra Aleše Zlámala, jmenoval se Jožka. O něm vím, že se asi po roce dostal ven, vrátil se domů na Moravu, studium zakončil maturitou v Kroměříži a čekal, až se změní poměry, aby mohl pokračovat ve studiu a stát se knězem. Ale nemohl se dočkat, tak potom v Praze navštěvoval stavební průmyslovku na Smíchově, studium ukončil druhou maturitou a stal se mistrem. Později se oženil, vzal si děvče z Kojetína, děti však neměli.

 

 

 

Přemlouvání ke spolupráci

 

 

 

 

 

Začátky mé internace velmi těžce nesli mí rodiče. Hledali mě hned od začátku, ale na první setkání přijela do Želiva má sestra.  Rodiče se brali v roce 1901 a v roce 1951 měli padesáté výročí od svatby. Těšili se, že do té doby se dostanu domů, proto odložili svatbu po padesáti letech na dobu, až se budu moci dostat ven. Po roce jsem jim napsal, že puštěn nebudu, tak oslavili zlatou svatbu bez velké slávy. Tatínek mi napsal dopis a já jsem mu odpovídal. Když zemřel můj bratr Josef a likvidovali jsme jeho věci, našel jsem tam všechny svoje dopisy ze Želiva i z pozdějšího vězení, on je všechny schovával. Dokonce tam byl i jeden otcův dopis, ve kterém mi psal, že byl na církevním úřadu, a kdybych chtěl, mohl bych se dostat někam na faru. Já jsem ve svém dopisu odpověděl, a to jsem psal tím „černouškem“, že jsem rozhodnut zůstat pevně v tom, o čem rozhodují naši představení.

Na podzim r. 1950 k nám do Želiva přijel ministr Čepička s jedním náměstkem, tuším, že se jmenoval Dolek. To už byla založena Cyrilometodějská fakulta a oni přišli přemlouvat našeho provinciála Dr. Vyskočila, který byl předtím děkanem fakulty Univerzity Karlovy. Přišli mu říci, že se zakládá nová fakulta, a nabídli mu, aby na ni šel učit. On se zrovna chystal na svou práci – škrábání brambor v kuchyni, a oblékal si na tuto práci červené rukavice. Náměstek, který přijel s Čepičkou, se ho zeptal: „Kam jdete, pane doktore?“ „Škrábat brambory.“ „A to snad ne, podívejte, my máme možnost pro vás udělat všechno, abyste mohl zase učit. Když jste historik, můžete učit na bohoslovecké fakultě, máte přece povolení z Říma.“ „Se mnou nepočítejte,“ odpověděl mu Dr. Vyskočil, „dokud to nebude schváleno papežem, nikam nepůjdu.“ „A jak se vám daří?“ zeptal se náměstek. „Jak vidíte, jdu škrábat brambory.“ „Tak to je dnes naposled, už tam nebudete chodit,“ a zařídil u Lojzy, že měl výjimku ze všech prací a že si může napsat do knihoven o jakoukoliv literaturu a že může pracovat. On tam pak skutečně vědecky pracoval, měl rozepsanou práci o dějinách papežů a dělal si výtahy z publikace německého autora Pastora. Dva jeho svazky měl již z dřívějška přeložené, teď pracoval na překladu třetího svazku. My jsme jeho rukopisy pašovali ven před zahradníky, aby byly uloženy v bance v trezoru. Jeden svazek jeho rukopisu zůstal, jinak mu všechno při zatčení zabavili.  Také nás začali verbovat, že ti, kteří by šli na školení, by mohli odejít do duchovní správy. My jsme řekli, že dokud budou zatýkat diecézní faráře, tak my je nebudeme nahrazovat. Naši provinciálové rozhodli, že máme zůstat v opozici. To je rozzlobilo a začali připravovat zatýkání. Náš odpor byl asi hlavní důvod, protože později nám řekli, „to zatýkání jste neměli zapotřebí, kdybyste šli na fary, tak jste už mohli mít všechno za sebou.“

Ještě mám jednu vzpomínku na 3. květen. Ten den nám řekli, že v pondělí potřebují tři lidi na rozvoz umělého hnojiva po lesích nad Pelhřimovem. Byl jsem vybrán jako jeden z nich, druhý byl Jiřinka a třetí salezián Jeřábek. Vezl nás pan Šilar, to byl bratr koadjuktor neboli výpomocný kněz saleziánský. Naložili jsme umělé hnojivo a samozřejmě v budce seděl také příslušník, my jsme byli pod plachtou. Rozjeli jsme se a po cestě jsme vždycky zastavili v hájovnách, složili hnůj a vraceli se pak zpět do Želiva. Když jsme přijížděli k obci zvané Častrov, pan Šilar musel zpomalit, protože jsme jeli z kopce dolů před potoční můstek, ale jak jsme můstek přejeli, ozvala se prudká rána a auto zůstalo stát. Když jsme vylezli ven, zjistili jsme, že praskla přední osa vozu a levé kolo se vklínilo mezi karoserii, bylo, jako když kůň vykročí. Teď samozřejmě bylo starostí našeho strážného, aby mu nikdo neutekl, prosil nás, abychom to nedělali.  Byl to takový starý děda a my jsme ani neměli náladu něco dělat. Musel nás tedy opustit a my jsme tam čekali. Bylo tam hezky, všechno kvetlo, a bylo zajímavé, jak se hned kolem nás začali sbíhat lidé a když zjistili, že jsme ze Želiva, projevili velké sympatie a ptali se nás, jestli tam není s námi arcibiskup Beran. My jsme jim řekli, že u nás ne a ani nevíme, kde je. Přinesli nám něco k jídlu a konzervy. Přišel i starý pan farář a já jsem si uvědomil, že v roce 1948 nebo 49 měl v té obci první mši svatou náš novokněz, který odtud pocházel, Dominik Jirků, který dělal spojku mezi námi a velením. Ten šel mezi prvními tenkrát z Bohosudova na školení, pak byl umístěn k práci na Svatém Kopečku u Olomouce. Pozdě večer se strážný vrátil a byl šťastný, že jsme zůstali všichni tři pohromadě, a přijela posila a tak jsme šťastně dorazili zpět do Želiva. Tentokrát jsme vyšli bez zranění, to nás čekalo zanedlouho.