Novák, Antonín

Dr. Nosek františkán

Dr. Nosek byl členem 3. řádu sv. Františka. Byl duchovně veden P. Janem Ev. Urbanem OFM, který o jeho duchovním profilu podává to nejlepší svědectví. Z jeho iniciativy byla zřízena ve františkánském klášteře v Praze 1 klubovna, kde se shromažďovala katolická inteligence a řešila různé otázky ve světle víry. Je příznačné, že v sále, kde se konaly schůzky, byl nade dveřmi nápis: Si quis vult lingua aliorum rodere vitam, hanc mensam venitam noverit sese sibi, tj.: Kdo by chtěl v tomto sále zle mluvit o bližním, nemá povolen přístup. To také charakterizuje dr. Noska. Ne nenávidět, ale milovat. 

 

 

 

Závěr života – konec křížové cesty

Třikrát musel zvolat pro sebe dr. Nosek se starozákonním prorokem Jobem: Pán Bůh dal, Pán Bůh vzal, budiž jeho jméno pochváleno.

Roku 1929 umírá ve věku 35 let jeho svobodná sestra na rakovinu. V roce 1933 umírá stižen prudkou otravou jeho desetiletý synáček Fanoušek. Z planých neštovic, vřídku, přes všechnu pomoc zemřel. Časně ráno, píše dr. Novák, zvonil telefon. Tichým hlasem řekl dr. Nosek:  „František zemřel.“ Správce Nešpor byl u něho v nemocnici několik hodin před skonem. Říká: „Rozplakal jsem se nad ním. Jeho otec neplakal. Vzal mě šetrně pod paždí, vyvedl na chodbu a tam mně domlouval, že to nesmím tak lidsky posuzovat. Pán Bůh nejlépe ví, proč se to muselo stát. Mám se rmoutit, že František je v nebi? Ani plánovanou schůzi neodřekl. Nad hrobem pak, když děkoval za účast na pohřbu, všem nám přál tu milost, abychom jednou tak umírali jako jeho synáček.“

Za šestnáct měsíců poté umírá jeho manželka Anna. Když se rozstonala, postěžoval si dr. Novákovi: „Ženské včas neřekly, že objevily na prsou bulku.“ Byl to zhoubný rakovinný nádor. Sháněl léky po celém světě, i kobří jed, ale vše marně.

Dr. Nosek denně odcházel z domu, aby pracoval na podnicích, které uvedl v život. Tam venku nesmí být pociťována nemoc v jeho rodině. Večer se vracel, aby usedl u lůžka manželky. Ošetřovatelku poslal, aby si odpočinula a sám až do rána nemocné posluhoval. Jen chvílemi se v sedě zdříml. A ráno zase odcházel za svými povinnostmi. Poslední tři měsíce byly pro paní Noskovou pozvolným umíráním. Silná, statná dáma se pomalu  tělesně ztrácela. úplně bez potravy, jen denně sv. přijímání a kávovou lžičku vína. Vše snášela s odevzdaností do vůle Boží. Ohluchla, oslepla, hlava jí nepřirozeně otekla. Do deníku si napsala: „Ach, můj Františku, víš, jak jsem ti zpívávala? Ach, smutno, smutno mi, mé srdce svírá strast. Mé dítě, mé drahé robě, teď mé srdce svírá velká strast. Chtěla bych za  tebou, a tady mám tatouše a Anušu, jsem napůl u tebe, půl tady. Důstojný pán (dr. Jan Urban) říká, že tě mám stále u sebe. Tys odešel k Ježíškovi. Ach, Františku, já též se snažím k němu přijít. Líbám v pokoře nohy svého Spasitele. Chci být ničím, jen jeho svatá vůle buď. Ach, Františku, můj miláčku. Vždy byla moje vřelá snaha, abych tě dobře vychovala. Ach, to víš, někdy jsem pochybila. Prosím tě, odpusť, odpros za mne dobrého Spasitele, aby mi odpustil a dal mi po smrti s tebou se shledati, abychom ho věčně chváliti a velebiti mohli. Vidíš, Františku, já tvou smrtí jsem se naučila mnohem více milovat Pána Ježíše.“

Když zemřela, byla jako věchýtek. Správce Nešpor píše: „Po pohřbu mě vyprovázel dr. Nosek k autobusu. Ptal jsem se, jak je možné, že paní ministrová musela tolik trpět. A on měl toto vysvětlení: Fanoušek vyprosil na Pánu Bohu, aby maminka přišla rovnou do nebe, aby byla ušetřena muk očistcových, na které by se František z nebe nemohl dívat.“

Počátkem roku 1935, 3. února odpoledne, přednášel dr. Nosek na schůzi dívek SKM v Praze a odpoledne odjíždí do Plzně a odtud pěšky do Doudlevce, aby tam přednášel v kostelním spolku o postavení nové kaple. Přitom trpěl silnou chřipkou a měl již zvýšenou teplotu. Těžce se vrátil do Prahy, aby druhý den již nevstal. Jeho nemoc byla také pozvolné umírání. Patrně si byl vědom, je již nepovstane. Nemohl polykat, těžce dýchal a ani kyslíkový přístroj nepomáhal. Se správcem Nešporem, který byl kmotrem jeho dětí, se rozloučil jako otec se synem. „Žehnal mně a mé rodině a přitom mi řekl, proč mě měl rád.“ Dr. Novákovi svěřil poručnictví nad dcerkou se slovy: „Bůh je lepším vychovatelem než já.“  Pak řekl: „Já už nemohu zpět.“ Nastal obrat, že i lékař byl udiven. Slábl. Jídlo, které mu podali, jen požehnal a opět vrátil. Dal se zaopatřit. Duch pracoval do poslední chvíle. Skonal přesně ve chvíli, kdy v Palestině začínal po půlnoci Svatý týden, tj. Zelený čtvrtek. Jeho přání bylo, aby Vzkříšení slavil již se svým Spasitelem. Bůh jeho přání splnil. Nechtěl být dlouho živ, bál se bezmocnosti stáří. Pociťoval bolest, když viděl bezmocné a ubohé lidi, kteří v době životní síly byli vynikající.

Zemřel úplně chudý. Do rakve mu dal svůj františkánský hábit P. Jan Ev. Urban a dr. Ambrož své cingulum.

Když nad jeho rakví v chrámu Panny Marie Sněžné se s ním loučil jeho zpovědník dr. Urban, pravil:

„Jestliže chci svou pohřební řečí ocenit význam zesnulého křesťana Františka Noska, vím, že toho nepotřebuje. Ale chci v něm chválu vzdát Bohu, že našemu národu seslal muže, který nás všechny učil, jak máme věřit, žít a pracovat. Kéž i tato moje slova budou nám povzbuzením. Vytrvat ve službě dobré,  jak nám je vzorem v Pánu zesnulý dr. František Nosek.“

účast na rekviem v Praze a pohřbu v Poříčí nad Sázavou byla veliká.

To, co zde byla napsáno o dr. Františku Noskovi, je svědectvím života velkého člověka a křesťana.

Antonín Novák

samizdat z r. 1977