Vetralli, Tecle OFM

 Až do nedávna, když jsem se vracel do sebe ve chvílích soustředění a uvažování, opakoval jsem si často v sobě: „Ježíši, miluji tě!“ Teď prosím Pána za odpuštění za tuto modlitbu, protože jsem si uvědomil, že to byla a je - lež. Láska je něco jiného než to, co zakouším a projevuji ve vztahu k Bohu a k bližnímu. Uvědomil jsem si to velice prostým způsobem: stačí podívat se na Něj a na to, co v Něm znamenalo milovat: od Betléma až na Kalvárii.

 Toto uvědomění bylo pro mne příležitostí objevit tolik lží v mém a v našem životě. Často v dobré víře vydáváme svá přesvědčení za „pravdu“ a neuvědoměle, když předkládáme pravdu, snažíme se označit svůj život za svědectví a kanál této pravdy. Není snadné překonat pokušení ztotožnit se s pravdou, kterou pronášíme.

 Jsme zvyklí „odít se“ pravdou a s tímto oděním formulujeme plány, šíříme prohlášení, podáváme svědectví. Avšak, aspoň co se mne týká, toto „odění“ pravdou, kterou jsem si navlékl, ve skutečnosti neříká nic o mně samém: prostřednictvím svých slov a svých znamení se pokouším předložit svou osobu, předkládám klam. Jsem nepravdivý, pokouším-li se představit sebe jako chudého člověka pouhou skutečností, že mluvím správným a přesvědčivým způsobem o chudobě. Uvědomil jsem si, že takto se neodíváme pravdou, neboť ta nemůže pokrýt a označit naši osobu.

 Ježíš se vyjadřuje jinými obrazy a jinou terminologií než je naše: pravda má „proniknout“ dovnitř, „zůstat“, přetvořit, a tak prosvítat navenek. „Kdo jedná podle pravdy, jde ke světlu, aby se ukázalo, že jeho skutky jsou vykonány v Bohu“ (Jan 3, 21). Jan nás učí, že ten, kdo si osvojuje Ježíšovo zjevení, dospívá postupně k víře, která ho vede k plnému spojení s Bohem. A to je pravdivý člověk, jenž „dělá“ pravdu.

 To mi dává pochopit, že jen když „já“ se ztratím, zazáří pravda. Učí mne tomu apoštol Jan, když mi ohlašuje vtělení Božího Syna: v tomto tajemství, v chudobě těla vidím zářit ne nějakou lidskou velikost, ale slávu a pravdu jednorozeného Božího Syna, jenž je celý „milost a pravda“ (Jan 1,14). A jen takto může být, neboť pouze Ježíš může říci: „Já jsem pravda“ (Jan 14,6). My dostáváme a projevujeme dar pravdy v té míře, v jaké vstupujeme do společenství s ním, a ne když mluvíme o něm.

 Pravda je dar, jenž přetváří můj život, a ne nějaká věc, kterou mohu uchvátit svou myslí a stavět na odiv před druhými. Největší urážku, kterou mohu projevit vůči pravdě, je chtít představovat ji svojí osobou. To by znamenalo uloupit a zmocnit se onoho „já“, o němž Ježíš říká: „Já jsem pravda.“

 Ve světle těchto myšlenek jsem zkoumal, jako při zpytování svědomí, mnohé postoje, k nimž jsem zavázán v souvislosti se vztahy s druhými: nejdříve pak představu o svědectví: o kom zamýšlím vydávat svědectví? koho chci představovat? je to opravdové svědectví, anebo prosté vyjádření, či, ještě hůř, domněnka?

 Proto, když se podívám do zrcadla života a slov Ježíše, jenž říká: „Proto mě Otec miluje, že dávám svůj život ... sám od sebe“ (Jan 19, 17-18), chápu, co znamená milovat, a cítím, že neříkám pravdu, když tvrdím, že i já miluji: láska je něco jiného a mnohem většího než to, co já žiji. Je natolik velká, že překryje i tento můj stav rozpornosti a klamu, a navíc mi dává tolik radostné důvěry a jasu.

 Uzavírám tedy sám se sebou: pravda je lží, kdykoli s ní chci představit sebe samého.

Tecle Vetralli, šéfredaktor

 

 

 

 

 

VITA MINORUM 5/2004

 

 

 

 

 

z italštiny přeložil Radim Jáchym OFM