Pospíšil, Ctirad Václav OFM

Každý český františkán dobře ví o tom, že Jan Kapistránský na svých apoštolských cestách dospěl až do našich zemí, kde v patnáctém století položil základ několika konventů menších bratří. V Kapistránových životopisech se dozvídáme také o jeho korespondenci s hlavou českých utrakvistů, knězem Janem Rokycanou, který bývá vykreslen v ne právě přívětivých barvách. Kdo do zmíněných dopisů nahlédl, ví, že Jan Kapistrán svého protivníka nečastoval právě vybíravým slovníkem.

 

 

 

 

Jan Rokycana byl na Pražské univerzitě žákem Jana Husa a Jakoubka ze Stříbra, bakalářský titul na Fakultě svobodných umění získal v pohnutém roce 1415. Tento na svou dobu velmi dobře vzdělaný muž se postupně stal vůdčí postavou umírněného husitství a v roce 1435 byl zvolen za pražského arcibiskupa, leč biskupem z titulu svěcení se nikdy nestal. Husitství představovalo politicky a především názorově velmi složitý jev. Musíme si uvědomit, že vedle radikálních skupin jako táborité či sirotci existovaly také skupiny umírněné, které usilovaly o reformu církve, ale ve skutečnosti katolickou církev opustit nechtěly. Každé hnutí musí po první řekněme charismatické fázi přejít do fáze instituční, která vyžaduje rozchod s nepřiměřeným radikalismem. Vyvrcholením tohoto procesu  byla v případě husitství pověstná bitva u Lipan, k níž došlo dne 30. května 1434. Umírnění utrakvisté společně s katolickými pány zde porazili tábority a sirotky. Tento střet byl v zásadě nevyhnutelný a jeho výsledek můžeme hodnotit jako vítězství těch sil, které chtěly zajistit další konstruktivní vývoj. Václav Strážnický z Kravař dal na svém hradě ve Velkém Meziříčí vytesat následující nápis, který charakterizuje dobový názor normálně uvažujícího člověka: „Léta Božieho 1434 v tu neděli po Božiem těle páni zemští polem porazili sirotčie i táborská polnie vojska a od té chvíle k upokojenie se jednotili.“ Sám život si vyžadoval návrat k určité normalitě a především k pořádku.

            Je známo, že reformátoři církve obecně vzato nejprve usilovali o nápravu celé církve, rozhodně nechtěli být heretiky nebo rozkolníky. Po pravdě řečeno stav církve v patnáctém století rozhodně nebyl uspokojivý. Když se svými návrhy neuspěli a když s nimi Řím jednal spíše z mocenských pozic, jejich názory se vyhrocovaly a radikalizovaly. To je normální zákonitost polemiky. Totéž pochopitelně platí i o názorových proudech, které se na reformačním úsilí podílely. Po narušení jednoty s Římem, které je velmi bolestné pro obě strany, přichází fáze ustavení nové instituce, což s sebou nese, jak jsme již konstatovali, rozchod s radikálními myšlenkovými proudy a určité nové promyšlení původních radikálnějších tezí. Jan Hus k tomu neměl čas, protože tragicky skončil na hranici dříve, než tímto zákonitým procesem mohl on a jeho myšlení projít. Lze říci, že toto domyšlení Husova odkazu provedli umírnění představitelé husitství a zejména Jan Rokycana.

            Když se Jan Rokycana stal vůdčí postavou umírněného utrakvismu, které hájilo především požadavek přijímání všech věřících pod obojí způsobou, stál před dvěma velkými a téměř nesplnitelnými úlohami. Musel neustále usilovat o sjednocení konstruktivních názorových proudů v utrakvismu, což se mu v určité míře zdařilo, a to vedlo k určité konsolidaci duchovní situace v Čechách. Už tato skutečnost si zasluhuje naše uznání. Vnitřní sjednocení hnutí je totiž prvním předpokladem k tomu, aby se všichni společně mohli navrátit k míru a jednotě s mateřskou církví. Vedle toho ze všech sil usiloval o obnovu jednoty mezi českými utrakvisty a Římem. Rokycana tedy nechtěl založit nějakou novou církev, nechtěl být rozkolníkem, tím nechtěl být ani Jan Hus. Z hlediska dnešní katolické teologie a eklesiologie můžeme říci, že Rokycana v zásadě usiloval o uznání vcelku legitimních českých specifik v rámci univerzální církve.

Katolicismus patnáctého století byl totiž v západní a střední Evropě ve znamení určité církevní uniformity, která nedovolovala místním církvím rozvíjet jejich vlastní specifika. Uvedená přílišná „římskost“ a necitlivé implantování středomořských modelů myšlení a vnímání víry se také v šestnáctém století stalo jednou z příčin velkého západního schizmatu. Řím prostě nedokázal pochopit, že renesanční doba s sebou přinesla velký rozvoj středoevropských a severoevropských národů, jejichž kulturní svébytnost volala po určité nové formě inkulturace katolicismu. Jenomže po prohrané bitvě je každý kaprál generálem a každý ví, co se mělo udělat. Bylo by však neodpustitelnou chybou, kdybychom se z nedomyšleností a omylů minulosti neuměli poučit. Správně pochopená minulost je tím pravým východiskem pro utváření současnosti a především budoucnosti.

Současná katolická eklesiologie, tedy nauka o tajemství církve, uznává, že každá místní církev má svá kulturní specifika, která je nutno vnímat pozitivně a dávat jim v církevním životě příslušný prostor. Nejsme tedy „katolíci obecní“, ale skutečně čeští a moravští katolíci, naše vlastní specifika mají v univerzální církvi své místo. Zmíněná specifika jsou dokonce vkladem do pokladnice univerzální církve, jsou jejím obohacením a rozvinutím. Tajemství Kristovy církve se tak projevuje jako jednota v rozličnosti a rozličnost v jednotě, což zase plně odpovídá tajemství Trojjediného, jenž je věčnou jednotou v rozličnosti a rozličností v jednotě. Nezapomínejme, že společenství věřících je v první řadě darem shůry, je podílem na jednotě Otce, Syna a Ducha svatého, je svátostným znamením již nyní a tady se uskutečňujícího tajemství společenství svatých, Božího království, které se projeví ve své plnosti až na konci časů.

            Vraťme se ale k Janu Rokycanovi a jeho snahám. Je tedy patrné, že tento muž usiloval právě o to, co dnes římskokatolická církev pokojně přijímá. Navíc úsilí o přijímání laiků z kalicha mělo své historické opodstatnění, protože celá církev až do jedenáctého století tuto praxi zachovávala. My starší jsme si jistě povšimli, že katolická církev se po 2. vatikánském koncilu k této praxi vrací alespoň při velkých slavnostech. Jan Rokycana by měl jistě radost z našich komunitních mší svatých, protože všichni zcela ve shodě s právním řádem katolické církve při těchto celebracích přijímáme tělo a krev Páně. Hledíme-li dnes na spektrum křesťanských církví v naší zemi, můžeme konstatovat, že myšlenkově nejblíže jsou dnes Rokycanovi a jeho snahám  právě římští katolíci, i když se právě oni na tohoto bezesporu velkého muže dívají často stále spíše „skrz prsty“. Je zajímavé, že evangeličtí křesťané dodnes vnímají Rokycanu jako člověka, který byl ještě „příliš“ katolíkem.

            Jan Kapistrán byl ve svých snahách veden právě tou vizí uniformní církve, která tehdy v západním křesťanstvu panovala. Nesmíme tedy jeho snahy v českých církevních záležitostech posuzovat nespravedlivě. Jednal na základě svého přesvědčení a podle svého nejlepšího svědomí. Bylo by ale stejnou chybou, kdybychom na Jana Rokycanu pohlíželi jako na heretika a rozkolníka. Nezapomínejme, že tento kněz podle svého nejlepšího svědomí upřímně usiloval o jednotu Kristovy církve. Z dnešního hlediska bychom mohli spor obou velkých mužů popsat jako střet dvou pohledů na tajemství církve. Jeden zastával spíše centralistické a uniformistické pojetí katolicismu, druhý usiloval o katolicismus jako jednotu v legitimní rozličnosti. Spor mezi Římem a českými umírněnými utrakvisty tedy nebyl dialogem mezi dvěma odlišnými církvemi, nýbrž vnitrocírkevním dialogem mezi univerzální a partikulární či místní církví. To ale znamená, že utrakvisté a Rokycana patří v jistém slova smyslu stále k nám.

Čas ukázal, že Rokycanova vize byla nakonec ta, která se po více než pěti stech letech v římskokatolické eklesiologii nakonec prosadila. Ono to nakonec ale nemohlo dopadnout jinak. Měli bychom se tedy tomuto muži v duchu omluvit za bývalé ne právě spravedlivé soudy. Jan Rokycana a jeho postoje se totiž ukazují být velmi inspirativní a konstruktivní nejen v oblasti katolické eklesiologie, ale také na poli ekumenismu. K jeho odkazu se u nás snaží intenzivně hlásit představitelé starokatolické a pravoslavné církve. Jenomže jedni i druzí zapomínají na skutečnost, že Jan Rokycana ze všech sil usiloval o jednotu s Petrovým nástupcem, a proto jeho odkaz patří skutečně spíše římským katolíkům. Nezapomínejme na skutečnost, že většina potomků českých utrakvistů se v šestnáctém století vracela do římskokatolické církve, protože luteránství pro ně nebylo zcela přijatelné. Doufejme, že čeští katoličtí teologové budou v příštích letech věnovat myšlenkovému odkazu Jana Rokycany více pozornosti a že i všichni katoličtí věřící budou na Jana Rokycanu pohlížet spravedlivěji než doposud, tedy jako na velkou postavu našich vlastních církevních dějin. V první řadě to ale platí o nás, kteří jsme duchovními potomky Jana Kapistrána.

            Tento nový pohled na Rokycanu navíc přispěje k tomu, že konečně překonáme pozdně obrozenecký a především masarykovský mýtus, podle něhož by měl existovat rozpor mezi českým vlastenectvím a katolicismem. Jan Pavel II. ve své poslední knize jasně dokládá, že mezi upřímným vlastenectvím a katolicismem rozpor není a být nesmí. Pokud ano, pak je někde chyba, a právě tuto chybu musíme už konečně překonat a odstranit.

 

 

 

                                                                                              Ctirad Václav Pospíšil OFM