Slotwiński, Tadeusz OFM

 25. Maják z La Verny

 Dne 17. září 1993 přibyl Jan Pavel II. na La Vernu, horu stigmatizace sv. Františka. Jako pečeť své pouti na La Vernu Svatý otec přednesl modlitbu, do níž vložil mnoho ze svých starostí a znepokojení, které ho provázely poslední dobou, a potom jí pověřil každého z poutníků přicházejících na vrchol, vložil ji do úst, aby otevřela srdce jeho starostem a neklidu a pomohla mu postavit se jim čelem:

 „Svatý Františku, jenž jsi na La Verně dostal stigmata, svět po tobě touží jako  po ikoně ukřižovaného Ježíše.“ Na La Verně, podobně jako v Assisi, papež se dívá na Františka jako na maják, jenž rozlévá v církvi a ve světě světlo rodící naději. Neváhá vzývat ho o pomoc a prosit o intervenci. „Pomoz nám přiblížit Krista církvi a dnešnímu světu,“ prosil před jeho hrobem. Nyní, když se dívá na stigmatizovaného, říká: „Svět po tobě teskní... potřebuje tvoje srdce otevřené k Bohu i k člověku, tvoje bosé a zraněné nohy, tvoje probodené a úpěnlivě prosící ruce.“

 Když František sestupoval z La Verny, měl doopravdy otevřené srdce, zraněné nohy, probodené dlaně, na svém těle nesl rány ukřižovaného Krista. Předtím je po mnoho let nosil vyryté do srdce planoucího láskou, neviditelné, avšak proto ne méně bolestné a extatické. Tímto způsobem uprostřed horských lesů Božím dílem a Františkovou dlaní byla nakreslena cesta „všem ukřižovaným utrpením, hladem a válkou“, zástupům zraněných žen a mužů, pokořených na těle i na duši. Od té doby nelze spočítat „ukřižované“, kteří jí prošli a nadále jdou, vedeni touhou nalézt na konci pokoj, útěchu a život. Od té doby František nepřetržitě otevírá „znovu brány naděje“.

 „Všem ukřižovaným utrpením, hladem a válkou otevři znovu brány naděje“ - tak končí modlitba vyslovená v kapli Stigmat. František otevírá brány naděje, a současně a především učí každého poutníka, jenž se k němu blíží, jak se stát bratrem a sestrou tolika „ukřižovaných“, s nimiž se setkávají na vlastní cestě, když odejdou ze svatyně.

 Podle papežova učení Chudičký je světcem „potřebným“ pro církev a svět. Papež často zdůrazňoval tři hlediska duchovní siluety světce z Assisi: vztah ke Kristu, věrnost církvi a lásku ke všem lidem a stvořením. František byl především člověkem víry v Boha, pilným učedníkem Kristovým, zbožným a věrným synem církve, bratrem lidí, a co víc - všeho stvoření.

 Jan Pavel II. vytrvale kladl důraz na aktuálnost sv. Františka, na kouzlo, kterým působí na současného člověka, na jeho prorockou úlohu, kterou plní i dnes nejen mezi křesťany, ale také mezi všemi lidmi dobré vůle. A ještě něco. Papež několikrát konstatoval, a to otevřeně, že církev a svět se nadále nemohou obejít bez Františka, nemohou ho pominout, snižovat jeho úlohu nebo dokonce zapomenout na jeho příklad dokonale evangelijního života. Ten z něj právě dělá člověka „potřebného“ a „nutného“, chceme-li nalézt - a to se týká zvláště křesťanů - správný pohled na vztah s Kristem, věrnost evangeliu, a nakonec na dialog se světem.

 Církev v současném světě stojí na svém communio sanctorum, společenství svatých. V této pravdě, v této skutečnosti zaujímá František výjimečný, udivující podíl. Dějiny církve, na konci druhého tisíciletí, píší znovu Františkovu historii - řekl papež při příležitosti Dne modliteb o mír v Evropě, který se uskutečnil v lednu 1993 v Assisi, a dodal: „František je potřebný pro církev a svět, chceme-li napsat nové kapitoly jejich dějin.“

 František je potřebný pro církev i svět, vždy jím byl, od té doby, co ho Bůh dal církvi a světu, avšak víc než jindy potřebuje ho dnes, na počátku třetího tisíciletí, neboť nikdo tak jako on nevtělil a nedosvědčil evangelní hodnoty, hodnoty solidární chudoby, všeobecného bratrství, modlitby, smíření s Bohem a s bratry, pokoj. Byl a je dokonale evangelijní, spolu se sv. Klárou, „ženou modlitby“, byl tvůrcem pokoje. Nadále přitahuje a strhuje lidi okouzlujícím ideálem „tichosti, pokory, hlubokého vědomí Boha a touhy sloužit všem“. Přitahuje je a strhuje, neboť jeho poselství, hluboce evangelijní, je stále výmluvné a bohaté na podněty; protože dokázal uskutečnit nadále aktuální „vzor lidství“, a duchovní odkaz, který zanechal, má imponující hodnotu, jež obohacuje ty, kdo z něj čerpají. Muži i ženy naší doby teskní po radosti, svobodě, pokoji, souladu a všeobecném smíření. Chudičký vtělil v čin, uskutečnil a bránil tyto hodnoty, a z tohoto důvodu celý svět nadále jde za ním. František učí a ukazuje našim časům tolik očekávanou cestu vedoucí k nové autentičnosti. „Zcela zřetelně nám podává obraz autentického člověka, jenž dokázal dosáhnout pokoj s Bohem, se sebou samým i s vesmírem.“

 Při rozvíjení své myšlenky papež rovněž objasňuje, jakým způsobem Chudičký dosáhl tak skvělou úroveň lidskou a duchovní, že se mohl stát „dokonalým“, jako křesťanský ideál a současně i udivujícím způsobem „přitažlivý“ pro všechny. V základu tohoto „úspěchu“ - a jako jeho nejhlubší důvod - spočívá vzrušující setkání s Kristem, které ho radikálně změnilo. V něm rovněž tkví důvod rozhodnutí následovat a nekompromisně jít za Kristem, rozhodnutí, které ho dovedlo ke „konání pokání“ a uvedení do života evangelia, které plně přijal. Zamilování si Krista chudého a ukřižovaného naplnilo Františkovo srdce, mysl a síly. Při uskutečňování jeho předsevzetí mu vždy pomáhala láska, a jen ta: bezmezná láska, kterou ho miloval Kristus, a láska, kterou mu František odpovídal.

 František „září v církvi svým prostým a mimořádným přilnutím k evangeliu Ježíše Krista, když se mu připodobňuje pokornou chudobou a radostí srdce, nekompromisní láskou k lidem a nadšením pro krásu všech stvoření“. Boží milost mu umožnila být podobným Kristu v chudobě a pokoře. Chudičký se naučil od Krista být tichý a pokorný srdcem. Jeho duchovní cesta se vyznačovala věrným následováním Bohočlověka Ježíše, za nímž chtěl jít bez výhrad cestou sebezříkání a úplného odevzdání. Tato cesta následování dosáhla svého vrcholu na La Verně vtisknutím stigmat.

Tadeusz Slotwinski OFM

Trwala lekcja Asyžu

Glos sw. Franciszka 10/2003

z polštiny přeložil Radim Jáchym OFM