Slotwiński, Tadeusz OFM

 Narodila se 1271 jako šesté dítě aragonského krále Petra II. a Konstancie, dcery sicilského krále; byla vnučkou císaře Fridricha II. Na křtu dostala jméno své tety Alžběty Durynské, svatořečené papežem Řehořem IX. r. 1235. Většinu svého života strávila v Portugalsku, proto byla nazvána Alžbětou Portugalskou.

 Ve věku 12 let byla provdána za portugalského krále Dionýsia (Dinise). Nejdříve se konaly 1283 slavné zásnuby, a potom odcestovala ze Španělska na královský dvůr do Bragy v severním Portugalsku. Teprve o několik let později byla svatba. Vedla tam život zasvěcený zbožnosti a dílům milosrdenství. Roku 1290 se jí narodila jako první dítě Konstancie a o 13 měsíců později následník trůnu Alfons. Od té doby plynul její život ve stálých starostech, zármutcích a bolestech. Ty jí působil především muž, jenž vedl nevázaný, ba přímo prostopášný život. Dionýsius byl hýřil a typický dobrodruh. Alžběta všechno snášela s hrdinskou trpělivostí. Věnovala se modlitbám, skutkům milosrdenství a výchově dětí. Nestěžovala si na situaci a vychovávala i děti pocházející od králových milostnic.

 Poněvadž Dionýsius měl několik synů, cítil se prvorozený syn Alžběty Alfons ohrožen. Z obavy, aby král některého syna narozeného z cizoložství nejmenoval svým nástupcem, vypověděl otci válku. Alžběta dělala všechno, aby zabránila krveprolití. Rozhněvaný král ji poručil uvěznit, neboť ji podezříval, že je proti němu. Naštěstí si to král rozmyslel, když zjistil, kolik úsilí Alžběta vynaložila, aby syn ustoupil od občanské války. V době obležení Coimbry Alfonsem se osobně vydala na válečné pole a dokázala znesvářené smířit. Totéž se jí podařilo dosáhnout pod hradbami Lisabonu. Proto ji nazývali „andělem míru“. Své mírové poslání plnila Alžběta nadále: dvakrát zasahovala ve sporech Dionýsia s bratrem a s Ferdinandem Kastilským.

 Lehkomyslný život uvrhl krále do nevyléčitelné choroby. Alžběta u něho neustále bděla. Zemřel v jejím náručí r. 1325 pln lítosti, zaopatřen svatými svátostmi. Po smrti muže se zabývala ošetřováním nemocných, starých a opuštěných. Vstoupila do III. řádu sv. Františka a věnovala se modlitbě a kajícím skutkům. Pěšky vykonala pouť do Compostelly. Usadila se při klášteře klarisek v Coimbře. Když se dozvěděla, že vypukla válka mezi jejím synem a vnukem, kastilským králem, co nejrychleji přispěchala za Alfonsem pobývajícím v Estremozu. Tam zakončila svůj život 4. července 1336 v náručí syna a snachy, vzývajíc Nejsvětější Matku. Urban VIII. ji svatořečil 25. května 1625.

 Svatá Alžběta je patronkou Portugalska, Coimbry, Estremozu a Saragosy. Kromě toho je vzývána v době války. Je rovněž patronkou mnoha ženských sdružení. Ikonografie ji představuje v knížecím oděvu s hlavou zahalenou nebo s korunou, někdy drží korunu v ruce. Často také rozdává almužnu. Alžběta, „anděl míru“, udělala mnoho, aby v její rodině i království lidé žili duchem odpuštění a smíření. Vůdčí myšlenkou jejího života bylo odpouštění, které ji naučil sám Ježíš. Když byl přibíjen na kříž, modlil se: „Otče, odpusť jim, vždyť nevědí, co činí“ (Lk 23,34). To jsou nejhrdinštější slova, jaká kdy byla na zemi vyslovena. Kati ho týrali, drásali mu tělo, on však říkal: „Otče, odpusť jim!" Nejen že jim odpustil, ale ještě je omlouval. Takovým jednáním nám Ježíš zanechal skvělý příklad odpouštění, a zasloužil i pro nás milost odpustku. Dal nám novou sílu a schopnost vycházející ne z přirozenosti, ale z víry. Kristus se neomezuje na to, aby ukázal cestu dokonalosti, ale dává i sílu projít jí. Nejenom nám doporučuje něco udělat, ale dělá to spolu s námi.

 Proto mohl sv. Pavel říci: „Pán vám odpustil, proto (odpouštějte) i vy“ (Kol 3,13). Byl překonán zákon odplaty: oko za oko, zub za zub. Neplatí už zásada: „Co ti někdo udělal, udělej ty jemu,“ ale: „Co ti udělal Bůh, dělej ty druhému.“ V tom jde křesťanské odpuštění mnohem dál i než zásada boje bez násilí či nevraživosti.

 Odpouštění neplyne z přirozeného zákona anebo lidského ustanovení, ale z evangelia. My křesťané se musíme více starat, abychom odpouštěli, než abychom je vyžadovali od druhých. Musíme dokázat, že odpuštění a smíření je nejúčinnější metoda jak ukončit všechny konflikty. Je účinnější než každá pomsta a odveta, neboť přerušuje řetěz nenávisti a násilí, místo abychom k němu přidávali nové články.

 Křesťanské odpuštění nevylučuje, že můžeme v určitých situacích odhalit viníka a odevzdat ho do rukou spravedlnosti. Křesťanské odpuštění nebránilo vdovám a sirotkům některých obětí násilí či mafie dožadovat se tvrdošíjně pravdy a spravedlnosti v souvislosti se smrtí jejich mužů a otců.

 Nejsou však jen velká odpuštění týkající se tragických případů; jsou i každodenní odpouštění: v manželském životě, v práci, mezi kolegy, příbuznými, známými. Zde je třeba připomenout určitou věc, k níž docházelo v manželském životě sv. Alžběty a krále Dionýsia. On jí byl nevěrný. Alžběta mu odpustila a vychovávala jeho děti. Tak postupovala sv. Alžběta. Co dělat, když někdo zjistí, že byl manželem podváděn? Odpustit - anebo se rozejít? To je věc velmi choulostivá a zde nelze vnucovat nějaký zákon zvenčí. Každý musí sám poznat, co má udělat. Něco však lze doporučit. Známe případy, v nichž podvedená osoba našla ve své lásce k druhému a díky pomoci plynoucí z modlitby sílu odpustit manželovi, jenž udělal chybu a upřímně toho litoval. Tehdy se potvrdil Ježíšův výrok: „Komu se více odpouští, více miluje“ (srov. Lk 7,42-43.47).

 Mnozí říkají: chtěl bych odpustit, ale nedokážu to. Nemohu zapomenout, když vidím tu osobu, všechno  ve mně vře. To je normální, že přirozenost reaguje svým způsobem. Nejdůležitější není to, co cítíš, ale to, co chceš. Chceš-li odpustit, toužíš-li po tom, už jsi odpustil. Sílu k odpuštění musíš čerpat ne ze sebe, neboť ji nemáš, ale od Krista.

 Musíme však dávat pozor, abychom neupadli do nástrah. I při odpouštění totiž existuje riziko. Spočívá ve vytvoření mentality, že stále mám co odpouštět druhým: nebezpečí pokládat se za věřitele odpouštění, avšak nikdy ne za dlužníka. Zamyslíme-li se dobře, pak často, když chceme říci: „Odpouštím ti“, změníme postoj i slova a řekneme tomu, kdo stojí před námi: „Odpusť mi!“ Povšimneme si, že i ten druhý nám má co odpouštět. Důležitější je tedy prosit o odpuštění než odpouštět.

 Ježíš shrnul své učení o odpouštění do několika slov, která vložil do modlitby „Otče náš“, abychom je měli stále na paměti: „Odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme našim viníkům.“ Snažme se odpouštět těm, kteří nás urazili, protože jinak, když budeme opakovat tato slova, budeme vyslovovat rozsudek sami nad sebou.

 Odpouštět, protože Bůh nám odpustil, a aby nám Bůh mohl stále odpouštět. To však nesmí být jediným důvodem odpouštění. Proto Ježíš připojil další, hlubší a nezištnou motivaci: „Buďte milosrdní, jako je milosrdný váš Otec“ (Lk 6,36). Milosrdenství nám pomáhá pochopit bratra, zvláště když nás bezdůvodně uráží, a odpustit mu. Připomíná nám, jací jsme (když máme špatnou náladu, pak jsme uštěpační a agresivní vůči druhým), pomáhá nám mít bdělejší srdce a být velkomyslnější. Milosrdenství je pocit, jenž se skládá z lítosti a soucitu rodících se v lidském srdci vůči lidské bídě. Milosrdenství přísluší člověku. Rovněž Bůh je k nám „milosrdný a milostivý, shovívavý a nadmíru dobrotivý“ z téhož důvodu, neboť „on ví, z čeho jsme utvořeni, má v paměti, že jsme jen prach, a dni člověka jsou jako tráva“ (Žalm 103,8.14-15).

 Sv. Pavel vztáhl toto evangelní poselství na konkrétní životní situace a zvláště na rodinný život: „Projevujte navenek milosrdné srdce, dobrotu, pokoru, mírnost a trpělivost; snášejte se navzájem a odpouštějte, má-li kdo něco proti druhému“ (Kol 3,12-13). V rodinném životě je zvláště třeba zdůrazňovat odpouštění. Aby organismus byl zdravý, je třeba vydechovat z plic kysličník uhličitý a vdechovat kyslík. Aby manželství mohlo být trvalé a zdravé, odpouštět je třeba právě tak jako milovat. Je-li odpuštění upřímné, pak obnovuje a posiluje lásku.

 Bože milosrdenství a míru, ty odpuštěním a smilováním nejvíce projevuješ svou všemohoucnost. Ty, jenž jsi udělil sv. Alžbětě Portugalské podivuhodný dar odpouštění a smíření, uděl nám, abychom také byli nástroji tvého pokoje, a tím si zasloužili nazývat se tvými dětmi. Skrze Krista, našeho Pána. Amen.

Tadeusz Slotwinski OFM

 Swieta Elžbieta Portugalska - aniol pokoju i przebaczeni

 Glos sw. Franciszka 3/2003

z polštiny přeložil Radim Jáchym OFM