Karol de F.

Pro vnímání bohatství křesťanské liturgie je prospěšné proniknout k počátku slavení eucharistie, jímž je sederová večeře – to je ona rituální hostina, kterou slavil Ježíš se svými učedníky jako pravověrný Žid v předvečer svého umučení. Pořádek slavení popisuje knížka s názvem haggada, podle které postupují i mesiánští Židé.

 Je dobré mít na paměti, že judaismus tvoří živou náboženskou komunitu a že Izrael jako „náš starší bratr ve víře“ (Jan Pavel II., římská synagoga r. 1986) není daleko od nebeského království. K tomu nás nabádá také deklarace Druhého vatikánského koncilu Nostra aetate,4: „Církev nemůže zapomenout, … že se živí z kořenů té ušlechtilé olivy, do které byly vštěpené ratolesti olivy plané, to je pohané. … Když tedy křesťané a Židé mají tak velké společné duchovní dědictví, tento svatý církevní sněm chce napomáhat a doporučovat jejich vzájemné poznání a obapolnou úctu, což je možné docílit především biblickým a teologickým studiem a bratrským dialogem.

Pesach slaví Židé jako svátek svobody. V Talmudu se píše, že každý Žid má slavit Pesach a představit si, že on sám byl vyvedený z otroctví Egypta. Jako Pán vysvobodil Izrael ze zajetí, tak podobně vysvobozuje všechny lidi z otroctví hříchu. Křesťané slaví Velkou noc a tím i každou mši svatou jako zpřítomnění vykupitelské oběti. Tuto svobodu nám vydobyl Kristus svou smrtí a slavným zmrtvýchvstáním (srov. Gal 5,1).

 

 

 

 

 

 

 

 

Nekvašený chléb

Týden před svátkem židovské rodiny odstraní veškerý kvas, protože v čase svátku Nekvašených chlebů se v domácnosti nesmí nacházet nic, co v sobě obsahuje kvas. Také každý člověk by měl vyvinout úsilí a prozkoumat své vlastní nitro ve světle Ducha Božího a vyčistit je od vnějších i vnitřních překážek vůči Bohu, sobě a bližnímu.

Kvas označuje hřích. Maces je chléb bez kvasu, který se v křesťanské bohoslužbě proměněním stává tělem Kristovým a Kristus je čistý, bez hříchu. Bůh vyzývá svůj lid k očistě a obrácení. Podobně také na začátku mše svaté v úkonu kajícnosti vyznáváme své nepravosti a oddělujeme se od hříchu, abychom s čistým srdcem slavili svatá tajemství. Na to poukazuje také apoštol Pavel: „Odstraňte starý kvas, aby se z vás stalo nové těsto. Jste totiž jako nekvašený chléb. Vždyť náš velikonoční beránek – Kristus – je už obětován. Proto slavme svátky ne se starým kvasem, ani s kvasem, který znamená špatnost a nešlechetnost, ale s nekvašenými chleby, to  znamená s upřímností a životem podle pravdy“ (1Kor 5,7.8).

 

Beránek

Beránek se přinášel do jeruzalémského chrámu jako velikonoční oběť za ušetření prvorozených Izraele. „To je obětování paschy pro Pána. On v Egyptě pominul domy synů Izraele. Když udeřil na Egypt, naše domy vysvobodil“ (Ex 12,27). Dokud existoval chrám, nekvašený chléb se jedl spolu s beránkem. Proto se mnohé  předpisy ohledně beránka vztahují také na chléb. Hebrejština nezná pojem pro tělo, ale používá termín maso. Také proměněná hostie uchovávaná v Lancianě obsahuje tkanivo srdcového svalu, tedy toho orgánu, který symbolizuje střed osobnosti člověka. Ježíš s probodeným srdcem se stal tím Beránkem, který na svém těle nese hříchy světa. 

 

 

 

Lámání chleba

Nejzáhadnější věc na svátečním stole se nazývá macatoš. Je to lněný ubrousek, v kterém je zabalený macot – tři na sobě položené kousky macesu. Vedoucí sederu bere prostřední maces a rozlomí jej na dvě části. Jednu část zabalí do plátna a odloží ji stranou, druhou dá zpět do macatoš. Na závěr se první kousek přináší a rozděluje mezi přítomné jako zákusek, aby v ústech zůstala chuť Pesachu. Tento přinesený kousek se nazývá afikoman (z řečtiny: „ten, který přichází“).

Podle mesiánského výkladu tři kousky macesu symbolizují trojjediného Boha a prostřední maces Božího Syna. V případě afikomanu jde o nejzjevnější obraz smrti a vzkříšení Pána. Proto také prvotní křesťané označovali slavení eucharistie jako lámání chleba. Skvrny a díry v macesu připomínají jizvy po umučení a rány po ukřižování. Prostřední maces je přelomený. Podobně také Ježíš byl na kříži smrtelně zraněný a jeho život násilně ukončený, jako když se něco křehkého zlomí. Afikoman je potom zabalený a ukrytý. Ježíšovo tělo po smrti sňali, zabalili do plátna a uložili do hrobu. Později se však afikoman přináší, dělí a požívá. Ježíš vstává z mrtvých, zjevuje se učedníkům a dává sebe samého za pokrm.

V průběhu sederu se nad macesy vzývají dvě požehnání, čímž se tento chléb stává vskutku osobitně posvátným. Nejdříve: „Toto je chléb bídy, který jedli naši předkové v Egyptě. Kdo má hlad, ať přijde a jí ho s námi. Kdo je ubohý, ať přijde a slaví s námi Pesach. Tento rok tady a budoucí rok v zemi Jisrael. Tento rok ještě jako otroci, na budoucí rok jako svobodní lidé.“ A později: „Buď požehnaný, Věčný, náš Bože, Králi světa, který ze země vyvádíš chléb.“ Hlava rodiny naláme maces a rozdělí ho. Je to zřejmě chvíle, kdy Ježíš vyslovil slova proměnění: „Vezměte a jezte z něho všichni. Toto je moje tělo, které se za vás vydává.“

Jak vidno, bohoslužba eucharistie nás Boží moudrostí vede k tomu, abychom pochopili, do jaké míry je církev spjatá s Izraelem a jak se spolupodílejí na tajemství spásy. „Když církev … zkoumá své vlastní tajemství, objevuje pouto, které ji spojuje s židovským národem“ (Katechismus katolické církve 856).

Karol de F

Správy zo života Provincie Nejsvätejšieho Spasiteĺa, březen 2005