Šváček, Augustin OFMCap.

 

 

 

 

Eucharistie - skutečná přítomnost Pána

(„Zde je někdo víc než Šalomoun“)

 

 

 

 

Poznali jsme z minulých úvah, že eucharistie tvoří církev:

 

 

 

 

- proměněním (Kristus se obětuje a my s ním),

 

 

 

 

- sv. přijímáním (účastí na těle a krvi Kristově),

 

 

 

 

- prostřednictvím kontemplace,

 

 

 

 

- napodobováním (umýváním nohou, službou).

 

 

 

 

Křesťanské tajemství - říká sv. Tomáš - má vždycky trojí rozměr: je to památka na minulost, je to přítomnost milosti a očekávání věčného dovršení. Proto nazývá eucharistii „svatou hostinou, v níž se požívá Kristus, slaví se památka jeho umučení (minulost), mysl se plní milostí (přítomnost) a dává se nám záruka budoucí slávy“.

 

 

 

 

Můžeme ještě uvažovat o eucharistii jako o skutečné přítomnosti Pána v církvi a o eucharistii jako o čekání na jeho návrat.

 

 

 

 

 

 

 

 

1. „Hle, Boží stan mezi lidmi“

 

 

 

 

Jednoho letního dne jsem sloužil mši svatou v malém klauzurovaném klášteře - říká P. Cantalamessa. Četl se úryvek z evangelia svatého Matouše. Nikdy nezapomenu, jak na mne zapůsobila tato Ježíšova slova: Nyní je zde přece někdo víc než Jonáš! Nyní je zde přece někdo víc než Šalomoun! Bylo mi, jako bych je slyšel v té chvíli poprvé. Pochopil jsem, že ta dvě příslovce „nyní“ a „zde“ znamenají opravdu nyní a zde, to je v tomto okamžiku a na tomto místě, nejen v době, kdy byl Ježíš na zemi, před mnoha stoletími. Zachvěl jsem se tak, že mě to vytrhlo z mé tuposti. Tady, přede mnou, byl tedy někdo víc než Jonáš, někdo víc než Šalomoun, víc než Abrahám, víc než Mojžíš. Byl tu živý, pravý Boží Syn! Pochopil jsem, co znamenají slova: „Hle, já jsem s vámi po všechny dny.“

 

 

 

 

Biblický Bůh je „Bůh s námi“, Bůh přítomný, ne nějaké božstvo nepřístupné, kterého „se netýkají lidské záležitosti“, jakým byl bůh filosofů. Proto nalézá v eucharistii místo pro své plné konečné zjevení. Eucharistie je pravý hořící keř, v němž zjevuje Bůh své jméno: Jahve, to znamená podle svého ryzího smyslu v Exodu 3,14: „Ten, který je, který je přítomný.“

 

 

 

 

Izaiáš pokračuje ve stejné linii, když mluví o dítěti, které bude nazváno „Emmanuel“, to je „Bůh s námi“. Konečně dojde k události, která naplňuje všechna tato zaslíbení: Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi. My jsme  slyšeli, viděli, nazírali na Slovo života, dotýkali se ho (píše 1Jan 1,1), a poslední krok činí ustanovení eucharistie: „Vezměte, jezte.“                      

 

 

 

 

Eucharistie je poslední stupínek dlouhé cesty Božího „sestupování“: stvoření, zjevení, vtělení, eucharistie. Liturgie svátku těla a krve Páně právem použila pro eucharistii Mojžíšova slova: Což se najde jiný velký národ, jemuž jsou jeho bohové tak blízko, jako je nám Hospodin?  Před svatostánkem můžeme opakovat se vší pravdivostí slova Apokalypsy: „Hle, Boží stan mezi lidmi!“

 

 

 

 

 

 

 

 

2. „Co je dobré, toho se držte“

 

 

 

 

Jak přistoupit k tajemství tak vznešenému a tak nepřístupnému? Ihned nám přicházejí na mysl nekonečné teorie a diskuse, jaké se o tom vedly (nebo ještě někde vedou), rozpory mezi katolíky a protestanty, mezi latiníky a pravoslavnými.

 

 

 

 

Ale úžasné dílo koná Duch svatý v naší době mezi všemi křesťany. Nutí nás, abychom se káli, že jsme ztenčili nejvyšší záruku lásky a jednoty, kterou nám náš Pán zanechal, na privilegovaný předmět našich hádek. Způsob, jak se dostat na cestu eucharistického ekumenismu, je vzájemné uznání, křesťanská agapé, to znamená sdílení. Musíme začít dělat syntézu, musíme probírat a prosívat velké křesťanské tradice, abychom podrželi z každé z nich „to, co je dobré,“ jak nás vybízí apoštol (srov. 1Sol 5,21). Když to tak dáme dohromady, pak to, co je od Boha, zůstane, a co je od člověka, odpadne.

 

 

 

 

V pohledu latinské teologie je nesporným středem eucharistického dění, z něhož pramení Kristova skutečná přítomnost, okamžik proměnění. Po proměnění je zde Kristovo tělo. Kristus je přítomen pod způsobami chleba a vína „svou podstatou“, to znamená podle své hluboké skutečnosti, která je smyslům neviditelná, a ne podle způsob chleba a vína, které trvají dál. „Zrakem, hmatem, chutí tebe nevnímám, jenom slovu tvému víru přikládám,“ zpívá sv. Tomáš v hymnu Adoro te devote.

 

 

 

 

Východní liturgie vždycky přičítaly uskutečnění Kristovy reálné přítomnosti na oltáři zvláštnímu zásahu Ducha svatého. Jak víme, dokonce považovaly za přesný okamžik, kdy začíná být Kristus přítomen na oltáři, epiklezi (vzývání Ducha sv.) a nikoli konsekraci. Ale není třeba oddělovat, a ještě méně stavět do protikladu slova Ježíšova (Toto je mé tělo) a slova epikleze (Ať Duch svatý posvětí také tyto dary, aby se staly tělem a krví našeho Pána, Ježíše Krista). Při Ježíšově příchodu na oltář se děje totéž, co při jeho konečném příchodu ve slávě: Duch a Nevěsta (církev) volají k Ježíši: Přijď! (Zj 22,17) A on přichází.

 

 

 

 

Latinská tradice zdůraznila, „kdo“ je přítomen v eucharistii. Tradice pravoslavná „kdo způsobuje“ tuto přítomnost. Protestantská teologie zdůrazňuje „v kom“ působí tato přítomnost. Jinými slovy, za jakých podmínek svátost skutečně působí v tom, kdo ji přijme, a co naznačuje.Tyto podmínky jsou různé, ale dají se shrnout do jednoho slova: víra. Víra „nedělá“ svátost, nýbrž ji „přijímá“. Jenom Kristovo slovo, které opakuje církev a kterému dává účinnost Duch svatý, vytváří svátost. Ale k čemu by byla takto vytvořená svátost, kdyby nebyla „přijata“? O vtělení prohlásil sv. Augustin: „Co mi prospěje, že se Kristus narodil kdysi z Panny Marie v Betlémě, jestliže se nenarodí také vírou v mém srdci?“ Totéž musíme říci i o eucharistii. Co mi prospěje, že je Kristus přítomen skutečně na oltáři, není-li přítomen pro mně? Jeho přítomnost mi není k ničemu, kdybych neměl víru, leda k odsouzení. „Běda tobě, Chorazine, běda tobě, Kafarnaum!“

 

 

 

 

Stručný a rychlý pohled, jaký jsme vrhli na bohatství rozličných křesťanských tradic, nám dal dostatečně zahlédnout, jaký nesmírný dar se otevírá církvi, když se různá křesťanská vyznání rozhodnou „zespolečnit“ svá duchovní dobra, jak učinili první křesťané, o nichž bylo řečeno, že „měli všechno společné“.

 

 

 

 

 

 

 

 

3. Pocit přítomnosti

 

 

 

 

Nestačí mít přesnou, hlubokou, teologicky dokonalou představu o skutečné přítomnosti Kristově v eucharistii. Protože v biblickém smyslu „zná“ nějakou věc či osobu jenom ten, kdo má s ní zkušenost. Oheň zná doopravdy jenom ten, koho se alespoň jednou v životě dotkl plamen a kdo musel rychle uskočit, aby se nespálil.  Nejde o vjem přirozený, je to plod milosti, který působí jako náhlé přesunutí roviny, jako kvalitativní skok. Je to velmi obdobné tomu, co se dělo, když se Ježíš dával po zmrtvýchvstání někomu poznat. Bylo to něco nenadálého, co ihned úplně změnilo stav člověka. Ježíš v podobě zahradníka se zjevuje Marii Magdaleně a vysloví její jméno: Maria! A náhle jakoby se roztrhla opona: Rabbúni! To jsi ty, Mistře! Jan vykřikne: Pán je to! Emauzští učedníci: „...otevřely se jim oči a poznali ho.“

 

 

 

 

Něco podobného se stane v den, kdy křesťan, který už mnohokrát přijal Ježíše v eucharistii, konečně ho z daru milosti „pozná“ a pochopí pravdivost slov: Zde je víc než Šalomoun!

 

 

 

 

 

 

 

 

4. Naše odpověď na tajemství skutečné přítomnosti

 

 

 

 

Chudičký z Assisi – František - jihne před svátostným Ježíšem, jako zjihl v Grecciu před betlémským děťátkem. Vidí ho, jak je ponechán napospas lidem, tak bezvládný, tak pokorný: hlavně pokorný. Pro něho jde stále o téhož živého a konkrétního Ježíše, nikdy ne o teologickou abstrakci. „A budu mít úctu ke kněžím,“ psal ve své Závěti, „protože vidím na tomto světě svýma očima z nejsvětějšího Božího Syna jenom jeho nejsvětější tělo a krev, které oni přijímají a podávají druhým.“

 

 

 

 

Eucharistie je něco, zač má církev v dějinách největší odpovědnost. Kdysi v prvních stoletích křesťanství vládla tak zvaná „kázeň tajemství“. O eucharistii se nesmělo snadno a lehkovážně mluvit, a ještě méně směla být ukazována všem. Snad nastala chvíle, abychom obnovili „kázeň tajemství“. Ne formou, ale duchem. Dnes není tak velké nebezpečí, že bude eucharistie znesvěcena (i když se bohužel i toto děje). Ale je nebezpečí, že zevšední, že se zredukuje na „obyčejnou“ věc, s kterou se může zacházet úplně nenuceně a nedbale. Především kněží mají na toto všechno pamatovat, protože oni mají denně v rukou Kristovo tělo a krev, oni jsou „strážci“ pověření církví, a oni jsou nejvíc vystaveni nebezpečí návyku a mohou zapomínat, že jde o Boha a že Bohu náleží klanění. Když jde o Boha, musí být důvěrnost vždycky doprovázena uctivostí.

 

 

 

 

Ježíš pravil, že kde je náš poklad, tam bude i naše srdce. Ale naším největším pokladem na tomto světě (pokladem ukrytým v poli) je eucharistický Ježíš. Tam ať je tedy naše srdce, tam ať se vrací po nočním odpočinku, ať si udělá příbytek ve svatostánku. Je možné strávit v duchu dlouhé hodiny na kolenou před Nejsvětějším, i když pracujeme nebo cestujeme. Je velmi důležité pěstovat usebranost, být přítomen Přítomnému.

 

 

 

 

Když emauzští učedníci  „poznali“ Pána podle lámání chleba, už nedbali, že „se připozdívá“, a běželi to říci ostatním učedníkům, kteří zůstali v Jeruzalémě. Kdo opravdu poznal Pána v eucharistii, stává se samovolně apoštolem skutečné přítomnosti. Víra ústí do zkušenosti a zkušenost do svědectví. Amen

 

 

 

 

Augustin Šváček OFMCap.

 

 

 

 

(podle Eucharistie – naše posvěcení od R. Cantalamessy)