Holota, Benedikt OFM

Nesdílí snad eucharistie osud největších skutečností a největších slov? Právem je považujeme za největší, právem se jich často dovoláváme, ale právě proto, že je máme tak často na očích a v ústech, stávají se všedními i ty největší skutečnosti, představy a slova. To už cítil i sv. Augustin, když volal:

 

Jen zevšednit mi nedej, Bože, jen zevšednit mi nedej!“

 

 

 

Máme-li prožívat úžas nad eucharistií, musíme se především podívat na to, jaké je o ní naše vědomí.

 

 

 

Jedni v ní spatřují božský pokrm, výživu duše, posilu, nejsilnější prostředek duchovního života, božskou útěchu a sílu.

Jiní zase vidí v eucharistii toužený cíl a střed svých tichých adorací.

A ještě jiní skutečně zpřítomňovanou Kristovu oběť.

 

 

 

To všechno Ježíš Kristus v eucharistii je:

oběť, pokrm, jednota společenství v Kristu.

Tak čteme v Písmu:

 

 

 

 

„Toto je mé tělo, které se za vás vydává“ (Lk 22,19).

 

 

 

 

„Toto je kalich mé krve, která se prolévá za vás a za všechny na odpuštění hříchů“ (srov. Mt 26,28).

 

 

 

 

„Mé tělo je skutečný pokrm a má krev je skutečný nápoj“ (Jan 6,55).

 

 

 

 

„Když nebudete jíst tělo Syna člověka a pít jeho krev, nebudete mít v sobě život“ (Jan 6,53).

 

 

 

 

„Kdo jí mne, bude žít ze mne“ (Jan 6,57).

 

 

 

 

 

 

 

 

Při vypjatém vědomí všech těchto Kristových slov snad někdy nastane v duši i úžas. úžas z vesmírné dimenze eucharistie. Konsekrační slova se netýkají jenom chleba a vína, kněze a společenství, také celého stvoření:

„Hle – všechno tvořím nové“ (Zj 21,5).

 

 

 

 

Konsekrace se týká i toho nejvzdálenějšího atomu na okraji vesmíru. úžas z eucharistie v nás vzchází z pravého uvědomění eucharistické plnosti. Nejen z toho, co eucharistie je, nýbrž z toho, co všechno eucharistie je. Teprve z tohoto pohledu na eucharistii snad vznikne úžas.

 

 

 

Plnost eucharistie

 

 

 

Co v ní všechno je přítomné, ne co bylo nebo někdy bude. Čím ona je vždycky.

 

 

 

K pochopení plnosti eucharistie je třeba zajít až do hlubiny před stvořením, pokud si to vůbec můžeme představit – kdy nebylo nic než Bůh. On a jeho plnost. Plnost absolutní existence, absolutního vědomí a absolutního chtění.

Vědomí Boží o sobě – Boží sebevědomí – byla Myšlenka na počátku, kterou měl Bůh sám o sobě.

 

„Na počátku bylo Slovo a to Slovo bylo u Boha

a to Slovo byl Bůh“ (Jan 1,1).

 

 

 

 

Plnost Božího chtění je v božské vůli, která je láskou Boha k sobě samému. Vědomí a láska věčného Boha je jeho život. A v tomto vědomí, v této věčné Myšlence, ještě nevyslovené, byla obsažena – už existovala – plnost eucharistie.

 

 

 

Moudrost ve Starém zákoně se aplikuje o Panně Marii stejně dobře jako o eucharistii, protože v eucharistii je přítomen věčný Bůh, existující před stvořením. Je v ní.

To je náš chabý lidský pohled do minulosti eucharistie.

 

 

 

Když Bůh vyslovil z plnosti svého vědomí svou Myšlenku, dal jí existenci ve stvoření. Tu ukončil a korunoval tím, že sám do něho vstoupil a završil vtělením. Věčný Bůh přijal lidskou přirozenost.

 

 

 

Vtělení nejen bylo – nastalo. Vtělení trvá v eucharistii.

Je přítomné v oslaveném Kristu i v eucharistii.

Eucharistie je plnost celého vtělení.

Když nám Pán dával tento dar, sebe sama, řekl:

 

 

 

 

„Kdo jí mne, bude žít ze mne“ (Jan 6.57).    

 

 

 

Zde se už anticipuje krvavá kalvárská oběť. Poprvé se Kristus skutečně obětoval už v eucharistii. Teprve potom na kříži. Eucharistie je první výkon Kristovy oběti, kterou krvavě podstoupil na kříži o Velkém pátku. Slovy:

 

 

 

 

„To konejte na mou památku“ (Lk 22.19)

 

 

 

 

 

 

 

se stává eucharistie stálým zpřítomnění Kristovy obětní smrti. Vrcholem eucharistie a jejím určením je tedy být stálou přítomností a připomínkou Kristovy smrti. V eucharistii se stále děje a udržuje Kristova vykupitelská smrt.

 

 

 

Stále se děje jen jedna mše. Kristus slouží lidstvu stále jen jedinou mší, a my kněží vstupujeme do proudu tohoto duchovního dění, abychom je udržovali a předávali dál. Tato stálá oběť je dalším rysem plnosti eucharistie.

A když Kristus vzkříšením dokonal oběť za lidstvo, přijal tělo nesmrtelné, oslavené, a přijal ho svatostí božské osoby.

 

 

 

Ale jak je přítomen v eucharistii?

Tak, jak je v nebesích. Je to tentýž Kristus, táž přítomnost, táž současnost, totéž tajemství.

V eucharistii je Kristus tak, jak je v nebeské blaženosti, jak je v intimitě věčného Otce. Další rys plnosti eucharistie.

 

 

 

Eucharistie je přítomností a památkou smrti Ježíše Krista proto, aby sdílel svůj život lidstvu a plody své smrti rozléval do lidstva, do člověka – i do mne.

 

 

 

Celá plnost těchto úchvatných skutečností, soustředěná v eucharistii, se vlévá do mne při jejím přijímání a sdílí mi Kristův život. A ze mne, i z jiných, tvoří Kristovo tělo, církev.

 

 

 

Ta je tedy v eucharistii praekoncipována, předzrozena. I to je plnost eucharistie.

 

 

 

Nyní se díváme na eucharistii vcelku a vidíme její plnost od věčnosti do věčnosti. Od věčnosti božství – a potom jak vtělením se dostává lidstvu absolutnosti – spojením s Bohem v eucharistii. To je vtělení ukřižované, vzkříšené, je to on sám, vtělený Kristus, jak je ve věčnosti a jak sám sebou plodí své tělo – církev.

 

 

 

To vše je zkoncentrováno v hostii.

 

 

 

 

 

 

 

 

Třeba, aby toto poznání, až spočinu v hlubokém vnějším i vnitřním tichu – v kontemplaci – pojal a zvážil. Snad tehdy se ve mně vzbudí úžas. úžas nad takovou velikostí, úžas absolutní platnosti všeho, úžas, že se mi toto všeho dostává…

 

 

 

Snad nebude můj úžas nad eucharistií neplodný,

nýbrž vděčný, oddaný a vzájemný:

 

 

 

Ježíš Kristus se mi dává – i já se mu dávám.

On mne miluje – i já jej miluji.

On chce mou čistotu a svatost – a já mu ji chci dát.

On chce mou naprostou úctu –

A já mu ji dám v bezvýhradné adoraci.

 

 

 

Ježíši,

 

 

 

 

V hostii mi dáváš život.

 

 

 

 

Na eucharistiský dotyk odpovídám úplným vypjetím života – mého dnešního i zítřejšího života – mého osobního i se všemi mne spojujícího života.

 

 

 

 

Svaté způsoby se ve mně sice stále rozplývají, ale pokaždé mne ponechávají trochu hlouběji  ve sféře Tvé přítomnosti.

 

 

 

 

Ani v životě, ani ve smrti, ani v žádném jiném okamžiku nepřestanu v Tebe důvěřovat, jít dopředu.

 

 

 

 

Eucharistie musí zalít celý můj život.

 

 

 

 

Můj život se musí stát zásluhou Svátosti bezmezným a nepřestajným dotykem s Tebou.

 

 

 

 

Eucharistie – svátost mého života. Mého zplozeného života. Mého žitého života.

Mého opuštěného života… (Pierre Teilhard de Chardin). 

Benedikt Holota OFM

(z myšlenek Jana Ev. Urbana OFM)