Beneš, Petr Regalát OFM

Ozřejmení aspektů eucharistické spirituality Františka z Assisi je užitečné, ba nezbytné k pochopení jejich základních složek. Avšak zřejmě bychom neměli u toho zůstat. Je třeba udělat další krok a formulovat tuto otázku: není zde ještě další jiný aspekt, který je třeba brát v úvahu, a který nestojí vedle těch už uvedených, ale je v nich přítomný a charakterizuje originálním způsobem Františkovu eucharistickou spiritualitu? Věříme, že je, a myslíme, že může být vyjádřen takto: František v eucharistickém tajemství vidí, zakouší, ukazuje a doporučuje, že dokáže vnímat časové pokračování oběti pokorné, chudé, kenotické lásky, kterou Bůh zjevil tím, že poslal na svět svého Syna: v jeho narození v chudobě a v jeho pokořující se a vše dávající smrti na kříži, která vyústila do stavu oslaveného života vzkříšením, jež neruší předchozí způsob kenotické existence, ale naopak ho potvrzuje a zesiluje. Rozvineme teď obsah tohoto tvrzení.

Pravdou je, že eucharistické tajemství se zjevuje očím a srdci Františka jako časové pokračování výkupného Vtělení. Avšak přesněji: Vtělení, kde se zjevuje pokora, chudoba, minorita, obnažení, které Boží láska v Synu přijala, aby komunikovala s lidmi, aby s nimi navázala vztah života. Ty nejosobnější, nejoriginálnější, nejvlastnější důrazy v textech, kde se mluví o eucharistii, dokumentují toto jeho hluboké pochopení eucharistického tajemství. Pozorná četba to bez obtíží zpozoruje.

Zatím si můžeme všimnout, že pro Františka je eucharistie tajemstvím Kristovy přítomnosti v běhu času slavené církví jako chudým Božím lidem, komunitou kajícníků, jejichž jediným pravým bohatstvím je Bůh, jeho láska, jeho příslib věčného života. Služebníci takového vznešeného tajemství jsou prostí lidé, často také ignoranti, hříšníci. Nejvyšší se v ní snižuje, ba vystavuje se riziku, že se vydá do jejich nečistých rukou, na pospas jejich hříšné inklinaci (srov. EpCler 8).

Pak, a to František výslovně zdůraznil, eucharistické tajemství je místem, kde se Nejvyšší každý den pokořuje z lásky. Uveďme ty nejpříznačnější Františkovy texty na toto téma.

Poté co František mluví o zjevení, v kterém Ježíš pokračuje v odhalování sebe a Otce v běhu času, dodává toto upřesnění: „Každý den se pokořuje, jako když z královského trůnu sestoupil do lůna Panny; každý den k nám přichází  sám v pokoře… a tím způsobem je Pán stále přítomen se svými věrnými, tak jako říká: Hle, já jsem s vámi až do konce světa“ (Adm 1,16-17.22).

O tom, jak vidí, prožívá a radí vidět a prožívat Ježíšovo tajemství v eucharistii, bratřím sděluje: „Slyšte, moji bratři, jestliže blažená Panna Maria je tak uctívaná, což je správné, protože ho nosila ve svém nejsvětějším lůně; jestliže se blažený Křtitel zachvěl radostí a neodvážil se dotknout svaté hlavy Pána; je-li uctíván hrob, ve kterém kratičký čas ležel, jak svatý, spravedlivý a důstojný musí být pak ten, kdo se dotýká rukama, srdcem a ústy přijímá a jiným k přijímání podává Pána, který už nepřichází jako kdysi, aby zemřel, ale bude žít navěky a je oslaven… Celé lidstvo ať se chvěje, celá země ať se třese a nebe ať jásá, když na oltáři je v rukou kněze Kristus, Syn živého Boha.

 

 

 

 

Jak podivuhodná velikost a udivující snížení! Jak vznešená pokora! Jak pokorná vznešenost, že Pán vesmíru, Bůh a Boží Syn tak se ponižuje, že se pro naši spásu ukrývá pod nepatrnou způsobou chleba! Hleďte, bratři, na Boží pokoru a před ním si vylévejte srdce! Pokořte se také vy, protože on vás povýší. Nic ze sebe si nenechávejte pro sebe, aby vás celé přijal, když se vám cele dává“ (EpCap 2,26-29.33-37).

Když František ve Chválách Nejvyššího Boha říká: „Ty jsi láska a milování…, ty jsi pokora“ (LaudDei 1,6), ukazuje, že chodil do školy Slova, které se učinilo chudým a pokorným z lásky (srov. zvl. 1EpFid 1,4-5) a že každý den znovu vidí tělesně v pokoře jeho slov a eucharistického tajemství jak jako svátost jeho přítomnosti, tak jako památku/připomínku oné radikální lásky, která ho přivedla k tomu, že se úplně vyprázdnil od sebe sama, aby se vložil do rukou Otce proto, aby k němu přivedl a usmířil s ním v lásce všechny lidi (srov. 1EpFid1,11.12; Pater 13).

Toto jeho každodenní rozjímání o nejhlubším smyslu Kristova tajemství zvěčnělého v eucharistii ho vede také k tomu, že dává smysl a jasnější obrysy stylu života, který si zvolil on sám i jeho následovníci. To je jasně vidět z uvedených textů: když „menší bratr“ obdivuje Boží pokoru, neboli úžasnou blahosklonnost jeho lásky, která se snižuje, pokořuje, zcela se vzdává své vznešenosti a velikosti, aby se celá dala člověku (srov. 2EpFid 2,37), má odpovědět na tuto blahosklonnost tím, že otevře srdce před Bohem a pokoří se, neboli vyprázdní se s nejradikálnější chudobou a „nic si neponechá pro sebe“ (srov. Tamtéž).

V osobní, originální eucharistické spiritualitě světce z Assisi tak vidíme v nejjasnější podobě jeho zkušenost s tajemstvím Krista, Boha a církve, a současně chápání jeho povolání i povolání františkánské rodiny jako originálního, specifického stylu života uvnitř církve a příznačnou nabídku lidského svědectví ve společnosti. Eucharistický život pro Františka není jednou z mnoha forem křesťanské a františkánské zbožnosti, ale je „uskutečněním Božího díla“ v každodenním životě „menšího bratra“. Je to realita, s kterou může a má upevňovat smysl svého specifického stylu života a v jeho duchu zjišťovat, poznávat základní obsahy víry, kterou je povolán dosvědčovat v církvi a v lůně společnosti, do které ho Pán posílá.

 

 

 

4. Slavení Vánoc v Grecciu jako reakce na hnutí katarů?

 

V Napomenutí 1 si lze všimnout vazby, kterou vidí František mezi eucharistií a vtělením: „Hle, každodenně se ponižuje, jako kdysi z královského trůnu přišel do lůna Panny, tak každodenně přichází k nám v pokorné podobě. Každý den sestupuje v rukách kněze z Otcovy náruče na oltář.“ Františka oslovuje Boží pokora, která jedinečně spojuje vtělení a eucharistii. A právě toto spojení mezi vtělením a eucharistií je základem slavné události Vánoc v Grecciu. Celano to popisuje ve Vita prima 84-87. František zde říká: „Chci vykonat na památku tohoto Dítěte, které se narodilo v Betlémě, a chtěl bych vlastníma očima vidět hořkou nouzi, kterou už jako dítě muselo snášet, když leželo v jeslích, u nichž stál vůl a osel, a když leželo na seně.“[1]

Jak vlastně vypadal Františkův betlém u Greccia? Odpověď není tak samozřejmá, jak se na první pohled zdá. Františkovi nešlo o to udělat betlém, jak jsme zvyklí, se sochami osob. Rekonstruuje prostředí jeskyně s jeslemi, volem a oslem, ale necítí potřebu soch, protože na jeslích se slaví eucharistie.[2] František zde zřejmě navazuje na tradici obvyklou v jeho době: „V souladu se staletou tradicí se ve 13. století ukazoval novorozený Kristus ne v krmítku, ale na vyvýšeném oltáři, s lampou zavěšenou nad jeho hlavou. Zdá se, že scéna se odehrává v kostele, a ne ve stáji. A to proto, podle teologů-umělců, Kristus se měl zjevit, už od svého narození, v podobě oběti. Lze proto pochopit úzkou spojitost, kterou František vidí mezi žlabem a oltářem, mezi Ježíšem kdysi v Betlémě a dnes v eucharistii.“[3] Podle Vaianiho je evidentní, že v Grecciu svátost Kristova těla a krve zaujímá místo, které v našich betlémech má Ježíškova postavička. Eucharistie je zpřítomnění vtělení, a František tak může „vidět tělesnýma očima“ Ježíše v eucharistii.[4]

To potvrzuje i Roberto Beretta ve své knize Svatý František a legenda o jeslích. Snaží se dokázat hypotézu, že celá událost měla svůj podtext v problému katarů, kteří možná v Grecciu mohli mít svou živnou půdu. Vánoce jsou svátky vtělení, proto se mají podle Františka vyznačovat ne zdrženlivostí od masa (a kataři byli přísnými vegetariány; tento problém je cítit v debatě mezi bratry, jestli jíst maso, když Boží hod připadl na pátek),[5] ale připomínáním Kristovy chudoby. A to bylo možné právě při eucharistické liturgii, která je toho obvyklým, ale zároveň i mimořádným výrazem.[6] „Právě to je jeho [Františkův] způsob boje proti katarům a jiným bludařům, kteří popírali jak skutečnost těla u Krista, Mariina syna, a reálnou přítomnost v eucharistii.“[7]

Van Hulst rozebírá opakované spojování jeslí a oltáře ve středověkých duchovních a liturgických textech. Cisterciácký opat Aelredus z Rielvaux ve 12. století píše: „Jesle v Betlémě, oltář v kostele. Nemáme žádné tak velké a zřejmé znamení Kristova narození jako jeho tělo a krev, které každodenně přijímáme na svatém oltáři. A toho, který se kdysi narodil z Panny, vidíme každodenně obětovaného pro nás. Proto, bratři, pospěšme rychle k jeslím Pána.“ Guerricus z Igny ve vánoční promluvě říká: „Bratři, i vy dnes najdete dítě, zavinuté do plének a položené v jeslích oltáře.“ Petr z Blois, téměř Františkův současník, uvádí velmi podobně: „Bratři, i když nejste pastýři, dnes uvidíte našeho malého, jehož mnoho králů a mnoho proroků chtělo vidět, uvidíte ho položeného do jeslí oltáře, ne ve zjevení slávy, ale zavinutého do plének.“[8]

Pro některé autory jsou právě „eucharistické jesle“ tou skutečnou originalitou události v Grecciu. „Ježíš-svátost, živý a pravý, přítomný ve znamení chleba a vína, sestoupil osobně na oltář-žlab.“ Právě tato myšlenka je ostatně velmi jasně vyjádřena v 1. Napomenutí, viz výše.

Petr Regalát Beneš OFM