Schiopetto, Daris OFM

Ať tě chválí, můj Pane, všechno, co jsi stvořil,

 

 

 

 

Zvláště pak bratr slunce,

 

 

 

 

Neboť on je den a dává nám světlo,

 

 

 

 

Je krásný a září velkým leskem,

 

 

 

 

Vždyť je, Nejvyšší, tvým obrazem.

 

 

 

 

 

 

 

Je třeba připomenout, že toto velké svítící nebeské těleso  dávalo řád životu středověkého člověka tím, že každou činnost začínal při jeho východu a končil s jeho západem, a proto na něm velmi závisel ve své lidské existenci. Slunce je život, síla, světlo, které umožňuje stvořením kontemplovat divy, které koná jeho Pán, zakoušet krásu, zaměřit pohled na to přítomné, náhodné, a sáhnout až k obzoru budoucnosti. Díky slunci, které dává možnost zahledět se k nekonečným obzorům, může člověk plánovat, předvídat, neopírat se o pouhé užívání přítomného, ale myslet na zítřek a otevřít se tomu, aby přešel od člověka nestálého k člověku  - poutníkovi, který má cíl, kterého chce dosáhnout, ideály a hodnoty, které chce uskutečnit.  František sám nám nabízí jednu dobrou myšlenku člověka poutníka:

„Chvály Pána, které složil a které začínají: „Nejvyšší, všemohoucí, dobrý Pane“, nazval Píseň bratra slunce, které je nejkrásnější ze stvoření a nejvíc ho je možno srovnat s Bohem. Proto říkal: ,Ráno, když vyjde slunce, měl by každý člověk chválit Boha, který stvořil slunce, jehož prostřednictvím jsou naše oči přes den osvěcované.´“

Při rozjímání světla  bratra slunce objasňuje jednu charakteristiku člověka – slepotu, na kterou Otec dává lék tím nejkrásnějším ze svých stvoření. Slunce se pak stává v očích Chudičkého obrazem Krista, světla světa, díky kterému nás Otec osvěcuje (srov. 1Cel 47 – FP 405), a který na úsvitu každého nového dne opakuje: „Já jsem světlo světa; kdo mě následuje, nebude chodit ve tmách, ale bude mít světlo života“ (Jan 8,12), a také nezapomíná, že každý nový den připomíná Vtělení a Vzkříšení Krista, který překonává temnoty (Jan 1,9).

Připomínejme si, že slepota člověka je myšlenka světce, kterou dost často opakuje a která pochází z neblahé trojice – když použijeme v té době dobře známý výraz sv. Augustina – totiž těla, světa a ďábla, a v této perspektivě lépe chápeme spásný pohled na Krista-světlo. V Písni slunce představuje den, tedy období lidské aktivity, období, ve kterém člověk  plní úlohu spolupracovníka Nejvyššího. Člověk své dílo uskutečňuje pod pohledem a vedením láskyplného Otce.

Daris Schiopetto OFM

VITA MINORUM 3-4/2004