Kubíček, Inocenc OFM

Zatýkání

 

 

 

 

Ani v onen čtvrtek 15. června jsme netušili, že nastanou nějaké změny. Vyšli jsme po snídani do svých pracovišť, já jsem dělal elektrikáře, měl montérky a zástěru a kombinačky jsem měl v kapse na prsou. Šel jsem do práce jako každý jiný den, a najednou se ozvalo poplachové zvonění. Vraceli jsme se tedy zpátky, to už ve starém konventu u schodů seděl u stolku jeden příslušník a řekl nám: „Všichni se shromážděte ve velké místnosti, v bývalé knihovně.“ Bylo nás tam asi sto padesát. Pak připochodovali členové StB spolu s našimi strážci, kteří vešli do místnosti, uniformovaní příslušníci zůstali venku. Řekli nám: „Máme u vás nějaký úkol, který je třeba vyřešit. Jistě víte, co se stalo před rokem v Babicích. Musíme proto udělat nějaká opatření, aby se věci neopakovaly. Přečtu vždy tři lidi, ti půjdou směrem ke kapli a tam zůstanou stát a čekat.“ Četli první tři, druhé tři, a asi při páté trojici četli Tobolu ve trojici těsně přede mnou. Hned nato jsem přišel na řadu já jako třetí, tak jsem vykročil a šel jsem směrem ke kapli. Ty přede mnou poslali do kaple, ale mne zarazili, řekli mi, abych předpažil, nasadili mi na ruce pouta a na oči kožené brýle. V té chvíli mi bylo dost nepříjemně, ale čekal jsem, co se bude dít. Začali mě prohledávat, nahmatali něco kovového, ale to byly kombinačky, které mi vzali. Asi před měsícem přezdili jednu chodbu z kvadratury a dali tam dveře, a teď jsem pochopil, proč to udělali. Ty dveře otevřeli, strčili mě dovnitř, postavili ke zdi a ještě hlavou trochu ťukli o zeď. Za chvíli tam přibyli další, nevím přesně, kolik zatčených tam mohlo být, ale vím, že jsem stál vedle Toboly, protože on zakašlal a já hned poznal, že je to on, ale nesměl jsem se ani pohnout ani mluvit, museli jsme stát v pozoru. Takto začalo zatýkání. Pak přišel jeden za mnou, otočil mě a beze slova vedl na koridor, prošli jsme tak celým okruhem opatství. Vůbec nic jsem neviděl. Ale protože jsem to tam měl celé prochozené, věděl jsem přesně, kde jsem tehdy byl, chtěli mě však asi trochu zmást. Pak nás všechny uvedli do Lojzovy kanceláře, něco si potichu říkali a pak mě táhli zase zpět do konventu a nakonec do světnice, kde jsme byli ubytováni. Otevřeli mi, šoupli dovnitř a Lojza řekl, abych si sundal brýle. Odemkli mi pouta, sundal jsem si brýle a viděl jsem, že jsem v naší světnici, v níž už stálo osm jihlavských esenbáků, a Lojza mi řekl: „Oblečte si to své roucho!“ Musel jsem sundat zástěru a oblékl jsem přes montérky hábit, který tam visel ve skříni, a kapuci, a zase mi dali pouta a vedli ven, prošli jsme celým opatstvím až k vrátnici a tam mě posadili do auta, zase se zavázanýma očima.

 

 

 

Jihlava

 

 

 

 

Byl tam už pro nás přistaven malý autobus, někteří v něm už seděli, asi dva nebo tři v řadě a já jsem nevěděl, že proti mně sedí esenbák, který nás hlídal. Byl jsem hodně zvědavý, kolik se asi hodin, a protože jsem škvírou kožených brýlí dole trochu viděl, tak jsem si trochu odhrnul hábit, abych zahlédl hodinky, ale esenbák proti mně si toho všiml a hned mi utáhl pouta tak, abych se nemohl hýbat. Dost mě dřely kůži. Chtěl jsem odhadnout časem, kam nás asi vezou, tak jsem se začal modlit růženec. Pomodlil jsem se tři růžence, to trvalo asi tři čtvrtě hodiny. Předpokládal jsem proto, že jsme v Jihlavě. Tam nás uvedli dovnitř a esenbák, který mě vedl, dostal příkaz, aby mi odemkl pouta, ale jemu to šlo těžko. „Tak mu usekni ruku, vždyť to nevadí, to můžeš!“ Oddechl jsem si, když se mu podařilo pouta odemknout. Vedli mě dál s klapkami na očích po chodbě do nějaké místnosti, bylo asi poledne, protože jsme slyšeli, jak rozvážejí obědy. Posadili nás na stoličky bez opěradel a tam jsme čekali. Tam jsem dostal poslední zmínku života patera Ambrože: protože myslel, že tam nikdo není, a asi tam skutečně nebyl někdo z hlídačů, tak zapískal a já jsem poznal, že to byl Ambrož.

Asi po hodině, když rozdali obědy a zase zamkli všechny kobky, nás vzali do místnosti, kde bylo fotografování z en face, z profilu, prostě několikrát. Pak nám brali otisky prstů, každý prst zvlášť a ještě celou dlaň, to bylo poprvé, co jsem se dostal do rejstříku daktyloskopických alb, a ještě druhou ruku, a zase nasadit klapky a zase venku čekat, co bude dál. Potom mě vedli do převlékárny a tam mi už sundali ty klapky a dostal jsem takzvanou halibundu, pak bleděmodrou košili a spodky, původní oblečení sebrali do zvláštního vaku a odvezli. Na boso jsem oblékl černé pantofle, na sebe ten cilin a kalhoty, byly mi strašně dlouhé. „Držte si je, stejně nebudete mít co dělat,“ tak jsem si držel ty kalhoty, aby mi nespadly. Pak mi zase dali klapky na oči a odvedli mě na cimru, ale nebyl jsem na samotce. Jak jsem potom zjistil, existovaly samotky, ale na okresní věznici jsem se dostal na světnici, a když jsem vešel dovnitř, sundal mi bachař kožené klapky a viděl jsem, že tam je jeden spolutrpitel, tak jsme se opatrně seznámili, protože jsme nedůvěřovali jeden druhému. Byl to nějaký Standa Hofman a od té doby jsem s ním nemluvil, ale když jsem jel před rokem do Budějovic navštívit patera Dvořáka, který byl se mnou taky souzen, říkal, že se s ním zná, že je z Jakubova a že je hodný.

To bylo moje první setkání s Jihlavou.

 

 

 

Hledání kontaktů

 

 

 

 

Celý týden jsem byl s tím mladíkem – bylo mu asi osmadvacet let. Když jsme našli společné známé, začali jsme si důvěřovat. Jeho rodiče měli statek a bratr jednoho našeho kněze u nich sloužil jako čeledín. V řeči jsem se dostal na patera Mikuláše Šuse a on řekl: „Já vím, pan Šus u nás sloužil, když jsem byl mladý.“ Tak jsme probírali různé věci, aby nám to uteklo, a pak ho odvedli a já jsem tam byl tři dny sám a prožíval jsem tu samotu celkem dobře, měl jsem z ní vnitřní prospěch i po stránce duchovní, ale pak se otevřely dveře a on se vrátil. Nevěděl jsem, co je, a když se ztišily kroky za dveřmi, šeptem mi povídá: „Byl jsem u soudu a dostal jsem trest, ale musím tady být dál.“ Oni s ním udělali takový pokus, že měl se dál chovat, jako by byl vyšetřovanec, a pak jsem se dověděl, že byl i u několika jiných z našeho procesu, aby od nás získali nějaké informace. Mně nemohl ten člověk nijak ublížit, protože jsem věděl, že jsme neudělali nic, co by bylo přísně zakázáno. On mi také řekl, že byl u soudu a že bude mít brzy návštěvu, a jestli chci, tak mi něco pronese ven. Bylo to lákavé, ale dost nebezpečné mu důvěřovat, ale nakonec jsem to riskl. Nebylo čím psát, ale našli jsme tam malinký špendlíček, a jediný papír tam byl toaletní papír, tak jsem jeden složený lístek vzal a opatrně do něj vypíchal latinské sdělení, co se stalo, že jsme byli zatčeni a kdo tam byl zatčený, o kom já vím. Protože jsem věděl, že v Jihlavě na faře působí náš kněz pater Metoděj Řezníček, tak jsem říkal, že bych byl rád, kdyby dostal tu zprávu.

Pokud si vzpomínám, má zpráva zněla asi takto: Na svátek Srdce Páně. Byli jsme internováni. Pak jsem jmenoval ty, o kterých jsem věděl, že jsou zavření, myslím, že jich bylo deset nebo dvanáct, a že jsme veselí a trpěliví.

Teď jsem byl zvědavý, kam to schováme, protože na cele byly jen dvě přišroubované stoličky u oken, u stěny dva slamníčky a na nich složené dvě deky a prostěradla, a splachovací záchod. Vzal jsem tedy balíček toaletního papíru a do něho jsem lístek opatrně vsunul. Ten balíček jsme měli položený na okně. Do večera se nic nedělo, tak jsem si říkal, že to zvládneme. Už jsme si lehli, ale najednou bylo světlo a rachot klíčů a vrazili tam čtyři bachaři a byla důkladná prohlídka, jeden do jednoho kouta, druhý do druhého kouta, oba v rouše Adamově. Stál jsem u okna u toho balíčku a odevzdal se do vůle Boží a pomoci svatého Antonína, na kterého vždycky věřím. Když přišel ke mně, říkal jsem si buď, anebo. On ten balíček vzal do ruky a prohlížel si ho ze všech stran a pak ho položil zpátky – nic nenašel. Druhý den už jsme měli pokoj, Standa lístek skutečně vzal s sebou, a když se vrátil z návštěvy, tak mi tvrdil, že to zařídil. To bylo samozřejmě umění, protože každá návštěva byla risk, byla sledovaná jedním příslušníkem. Byli jsme spolu ještě dva měsíce v jedné cele, pak měl zase jednu návštěvu a tehdy jsem se dozvěděl z toho, co mi řekl, že ta žena skutečně lístek odevzdala. Po mém návratu po šedesátém roce mi pater Řezníček na můj dotaz řekl: „Jednoho dne zazvonila nějaká žena a řekla, že má nějaký vzkaz, který by mi chtěla předat, a nechtěla nic víc mluvit, jen to, že vzkaz je pro mne a že ho dostala, když byla navštívit svého manžela ve věznici.“ Od té ženy to byla velká odvaha.

Byli jsme spolu ještě v červnu a červenci, v polovině srpna mě od něho odvedli a dostal jsem se na cimru, kde byl jeden agrárník, Václav Rakušan se jmenoval, byl specialista na pěstování brambor. Byl od Havlíčkova Brodu. Druhý byl takový vystrašený člověk, který měl mlýn někde u Dačic, už jsem zapomněl, jak se jmenoval. Co ten vypravoval, bylo hrozné. Přepadli celou rodinu, nechali tam dvě malé nedospělé děti, jeho i manželku odvezli, manželku pak asi za dva dny propustili na nějakém osamělém místě. S nimi jsem byl necelý měsíc. Potom jsem se dostal na týden na samotku a pak mě dali k Tondovi Kavkovi, s kterým jsem prožil velice plodné a pěkné čtyři měsíce a zůstali jsme přáteli i po propuštění. Byl z Posázaví a taky se zapletl do nějaké odbojové skupiny. Na příchod do jeho cely mám pěknou vzpomínku: dostávali jsme pravidelně na celý den příděl chleba – byla to čtvrtka malého bochníčku. Já jsem si vždycky nechával z denního přídělu kousek chleba na ráno, takže jsem měl ještě po snídani příděl na celý den. Když jsem vešel do cely a pozdravil jsem, Tonda zvolal: „Jé, ty máš chleba! To já už ho mám dávno v sobě a budu celý den o hladu!“ Tak jsem řekl: „Heleď, tak se rozdělíme,“ a dal jsem mu půlku. Od té doby jsme drželi krásně dohromady a prožili jsme tam krásné čtyři měsíce. Byl jsem s ním skoro až do konce ledna.

 

 

 

Výslechy

 

 

 

 

Dodnes si na ně dobře pamatuji. Na první výslech mě přivedli se zavázanýma očima až do vyšetřovny. Byla v jiné budově, ale šlo se do ní po chodbách. Tam mě strčili do dveří a postavili do kouta tváří ke stolu, protože jsem cítil, že mám za zády roh světnice. Nejprve jsem se musel ohlásit: „2.0.2. hlásí příchod.“ Pak mi nějaký hlas řekl „Sundejte si to z očí.“ Spatřil jsem celkem sympatického chlapíka sedět za stolem, ale moc sympaticky se na mne nedíval. Řekl „Posaďte se,“ a já jsem uviděl, že tam v rohu ve zdi je zabudovaná stolička, tak jsem si na ni sedl. „Tak povídejte,“ a já mlčel. „Tak mluvte, přece víte, čeho jste se dopustil.“ Řekl jsem „Nevím.“ „No, nehrajte si se mnou.“ Takhle to vždycky začíná, oni vždycky chtěli s jistotou udeřit. „Podívejte se, tady na tom místě seděl farář Pařil a já jsem byl při tom, když ho věšeli. Tak si dejte pozor,“ říkal. Pak jsem musel potvrdit nacionále, ten den si nic nepsal a řekl, abych si vše ještě rozmyslil, a dal mě odvést. To bylo asi dva dny po příchodu. Pak jednou po večerce, už jsme leželi, najednou zarachotil klíč a „Oblečte se!“ Tak jsem se oblékl a šel jsem na noční výslech: „Podívejte se, my víme, že jste pracoval pro Vatikán.“ „Já jsem pro Vatikán nepracoval.“ „Nepovídejte, nelžete, my to máme zjištěné.“ A tak jsme se dostali až k tomu, že řekl: „Já na vás hodím tento psací stroj a bude pokoj.“ „No tak ho hoďte.“ „Nebuďte drzý,“ a mne to dopálilo a řekl jsem: „Víte co, tak nás oběste a bude pokoj.“ „Vy jste si život nedal, tak s ním nehazardujte.“ Při jednom dalším výslechu jsem řekl: „Vy tady o nás říkáte, jací jsme velcí zločinci. Já mám našeho pana arcibiskupa Berana velice rád, on mě učil už na bohosloví rétoriku v prvním ročníku, a vy pořád z nás děláte takové zločince. Já o něm vím, že je internovaný, má tam čtyři řeholní sestřičky, které o něho pečují, slouží jim mši svatou, a vy pořád říkáte, že je největší zločinec.“ A on: „Víte, kdo je Beran? Je to hlava vatikánské špionáže v našem státě, a bude s vámi takový proces, že se budete všichni divit.“  To bylo ještě před tím, než zemřel Stalin a Gottwald. Vyšetřovatel chtěl také vědět, kdo všechno byl v Želivě, přitom to měli lépe zjištěné než já. Chtěl také vědět, na čem jsme se umlouvali, tak jsem řekl: „Podívejte se, my jsme věděli, že jste udělali akci, která neodpovídala ani mezinárodnímu právu ani našim zákonům, tak jsme se bránili. Že jsem si s někým psal dopisy, a nešly přes cenzuru, z toho nemůžete dělat nějakou špionáž.“ Také jsem si měl vzpomenout, že už v Bohosudově jsem poslal korespondenční lístek do Říma, a to byla pravda. „A co na něm stálo?“ Tak jsem mu řekl, že jsem ho poslal členu našeho řádu, který právě končil studia v Římě, byl tam už čtvrtým rokem, koresponďák se vzkazem, aby tam zůstal a nevracel se, protože všichni jeho bratři jsou v sanatoriu.  „No vidíte, a to není špionáž?“ Ale na tohle doplatila paní Tvrdá, která ten lístek vynesla, ale ani nevěděla, co na něm bylo napsáno. Později jsem se dozvěděl, že kvůli tomu měla hrozný trest, že celý týden nemohla spát, byla dole v korekci a musela chodit sem tam sem tam jenom proto, že jim neřekla, co na tom lístku bylo napsáno. Já jsem také musel takto šlapat, ale jen jednu noc, to bylo, když doktor Trojan chtěl utéct a nějak se to proláklo. Ale vydržet to sedm dní, to bylo kruté. Jeden bachař, Tonda se jmenoval, když měl u Filomény službu, jí řekl: „ Tak už máte třetí den, tak snad už vás pustí.“  „Ne, mně říkali týden.“ „To ne, to dávají jenom chlapům.“ Vzpomínám si, že když jsem to potom u soudu musel říci, co bylo na lístku napsáno, tak nahlas vyprskla, protože pro takovou blbost musela týden chodit. Mne to mrzelo, ale nemohl jsem za to. A to byla špionáž. A také že jsme si v Bohosudově dovolili najít kontakt s biskupem Trochtou, který tenkrát byl ještě v Litoměřicích, a že jsme si vyprosili, aby nám dal směrnice, jak se máme zachovat, a on nám poslal tzv. mexické fakulty, co všechno nám je dovoleno v těchto situacích, jak máme sloužit mši, že k tomu nemusíme mít žádné mimořádné věci, jen to podstatné, a co všechno můžeme konat, že smíme zpovídat po celém území Československa, budeme-li mít k tomu příležitost – tak to byl taky veliký průšvih. Opravdu to bylo k smíchu. Teprve mnoho let po propuštění jsem se dozvěděl, jak vypadal rozsudek, i s jeho odůvodněním. Měl ho pater Dvořák, který byl v Moravských Budějovicích, a on mi ho půjčil.