Pospíšil, Ctirad Václav OFM

 Křesťan, který popírá existenci a působení zlého ducha, by si měl uvědomit, že odmítá jednu ze základních pravd zjevení. Nechci hovořit o víře, protože víra představuje nejen to, že o Bohu vím, ale především to, že k němu s důvěrou lnu, což se zlého ducha určitě netýká. Evangelium o zlém duchu hovoří velmi často a zpravuje nás také o tom, že Ježíš s ním svedl nelehký zápas o naši záchranu. Pokud by zlý duch neexistoval a pokud by neexistovala vážná hrozba nespasení, od čeho by nás Ježíš vlastně zachránil, od čeho by nás osvobodil? Proč by potom apoštol Pavel tvrdil, že vedeme zápas se zlými duchovními mocnostmi (srov. Ef 6, 12)? Rozhodně nejde o nějaké strašení, ale pokud existuje určitá hrozba, je třeba na ni upozorňovat. František mezi tím, co mají bratři v kázání lidem připomínat, zmiňuje také skutečnost věčného zavržení.

 

 

 

 

V poslední době jsme svědky toho, že se nejen v církvi začíná hovořit o problematice posedlosti lidí zlým duchem mnohem více, než tomu bylo před několika lety. Tiskem dokonce proběhla zpráva, že na papežské Lateránské univerzitě bylo otevřeno specializované studium pro kněze, kteří se chtějí věnovat službě osvobozování od působení zlého ducha, tedy službě exorcisty. Také na našich knižních pultech se objevují překlady knih především italských kněží, kteří na základě biskupského pověření již dlouhá léta vykonávají službu osvobozování postižených z moci zlého ducha nebo od soužení jím působeného.

 

 

 

 

            Když přede mne otec Fatka, ředitel Karmelitánského nakladatelství, letos v květnu položil knihu světoznámého odborníka otce Gabriele Amortha, Exorcisté a psychiatři s žádostí, abych ji přeložil, odpověděl jsem na jeho výzvu po určitém váhání kladně. Není nesnadné uhodnout, že otázka, zda se má člověk postižený určitými problémy nebo poruchami obrátit na psychiatra, nebo exorcistu, představuje základní praktický problém, před nímž stojí nejen exorcista, ale občas i obyčejný kněz.

 

 

 

 

            V první řadě je třeba si uvědomit, že existuje poměrně pestrá škála působení zlého ducha. Nejobvyklejší rovinou je pokušení, s nímž mají zkušenosti všichni lidé, i když danou záležitost třeba neinterpretují podle křesťanských myšlenkových schémat. Druhým stupněm je soužení, které může mít psychickou i fyzickou podobu. Nejintenzivnější formou působení zlého ducha je posedlost, což znamená, že dotyčný je v určitých okamžicích pod přímým vlivem zlého ducha. Tento stav může být zcela nezaviněný, a proto dotyčný – pokud je toho schopen – má chodit ke svátostem. Toto postižení samo o sobě není hříchem. Je známo, že nejeden svatý byl zlým duchem soužen, někteří dokonce museli zakusit i určité stupně posedlosti, z nichž byli vysvobozeni. Podle otce Amortha se vystavují určitému nebezpečí všichni, kdo se vydávají na pole magie, okultismu, spiritismu a především satanismu. V takových případech se jedná o postižení zaviněné. Stále ale platí, že postižení samo není hříchem, hřích mu však může předcházet. Nemylme se, lidé i dnes chtějí úspěch, majetek, požitek za každou cenu, a proto určitým způsobem uzavírají smlouvu se zlým duchem. Tihle lidé ale nakonec spláčí nad výdělkem, protože dělají nejhorší možný obchod, zlý duch totiž chce zničit Boží obraz, chtějí člověka vzdálit od Hospodina a nakonec ho naprosto rozložit.

 

 

 

 

V dané souvislosti mne velmi zaujal jeden postřeh otce Amortha, který konstatuje, že tytéž vnější příznaky mohou mít diametrálně odlišné příčiny. To znamená, že navenek stejně vyhlížející onemocnění nebo postižení může být přirozenou chorobou, ale také důsledkem působení zlého ducha. Jak se to rozliší? Otec Amorth hovoří o podezřelých příznacích, jimiž je například naprostá bezradnost lékařů, protože běžné léčebné postupy nevedou ke kýženému cíli a někdy dokonce mívají zcela opačné účinky, než by se dalo očekávat. Dalším takovým příznakem může být to, že u postiženého se vyskytuje zcela nevysvětlitelný odpor vůči všemu, co je spojeno s posvátnem. Jedná se přitom často o zbožné osoby, které třeba nemohou vyslovit modlitbu, pokaždé, když vstoupí do kostela, cítí silnou nevolnost nebo neodolatelné nutkání křičet a chovat se nepřístojně nebo rouhavě. Mohu dosvědčit, že s jedním podobným případem jsem se setkal i v našem prostředí. Bohužel jsem nevěděl, co bych pro dotyčného člověka mohl udělat, a tak jsem ho poslal za jedním knězem, jehož jsem považoval za kompetentní osobu. Někdy se mohou vyskytovat nevysvětlitelné a záhadné události.

 

 

 

 

            Nyní je třeba zmínit to nejdůležitější objasnění, které celá kniha obsahuje. Otec Amorth hovoří o tom, že používá tak zvaný diagnostický exorcismus. Pro ujasnění je třeba podotknout, že exorcismus (vymítání zlého ducha) je v zásadě modlitbou, která obsahuje přímé nařízení zlému duchu, pronesené ve jménu Ježíše Krista a jeho církve, aby dotyčného člověka opustil a přestal ho soužit. Takové nařízení ale smí vyslovit pouze kněz vybavený výslovným pověřením od biskupa. Nikdo jiný by se do takového podnikání neměl pouštět, protože by se mu to nemuselo vyplatit. Nuže tedy, když otec Amorth pronese nad dotyčným člověkem, v jehož případě se vyskytují určité podezřelé příznaky, onen diagnostický exorcismus, sleduje v jeho průběhu a několik dní poté reakce ze strany postiženého. Jestliže se tyto reakce neobjevují, znamená to, že v pozadí soužení či poruch rozhodně nestojí zlý duch, a proto daný případ spadá kompletně do kompetence lékařů nebo psychiatrů. Objeví-li se zmíněné reakce, je to známka působení zlého ducha, a pak případ spadá do kompetence exorcisty, protože lékař ani psychiatr by zde podle zkušenosti otce Amortha v zásadě nic nezmohl. Příčina zakoušených problémů totiž neleží v oblasti přirozeného řádu, nýbrž mimo ni. Je tedy patrné, že exorcista a psychiatr mají odlišná pole působnost, takže by nemělo docházet k tomu, že by jeden zasahoval do kompetence toho druhého.

 

 

 

 

            Dlužno podotknout, že běžný člověk toho moc neví o oblasti parapsychologie a paranormálních jevů. Jestliže se v nějakém případě vyskytují nevysvětlitelné jevy a události, ještě to nemusí znamenat, že v pozadí toho všeho by musel být zlý duch. K rozlišení by měl sloužit právě onen diagnostický exorcismus a to, jak na něj bude dotyčný člověk reagovat.

 

 

 

 

            Otec Amorth nás také upozorňuje, že vedle exorcismu, tedy modlitby s přímým příkazem zlému duchu, aby od svého škodlivého počínání upustil, výrazně pomáhá také tak zvaná modlitba za osvobození. Ta spočívá ve vzývání Boží pomoci, v prosbě o přímluvu Panny Marie a svatých, případně v prosbě o přispění dobrých andělů. Takovou modlitbu může konat každý věřící nebo také celá komunita. Pomáhá pochopitelně úsilí o opravdový křesťanský život, odvrat od hříchu, častá svatá zpověď a soukromé opakování odřeknutí se zlého ducha, které jsme vykonali ve křtu a které také každoročně opakujeme při velikonoční vigilii. Měli bychom se také vzájemně jedni za druhé modlit.

 

 

 

 

            V dané souvislosti se mi vybavuje jedna vzpomínka na dobu komunistického pronásledování. V první polovině osmdesátých let minulého století byla naše provincie postižena soustředěným tlakem ze strany socialistické „veřejné“ i „tajné bezpečnosti“. Tento tlak se projevoval domovními prohlídkami, uvalením vyšetřovací vazby na některé bratry a sestry, mnohahodinovými výslechy, nabídkami ke spolupráci, výhrůžkami, zabavováním věcí, sledováním… Žít pod tímto tlakem nebylo právě snadné. Po smrti otce Jana Bárty se naším představeným v Liberci stal otec Radim, který nám jednoho dne nařídil, abychom se společně každý den modlili známý exorcismus Lva XIII., v němž se věřící dožadují zásahu ze strany archanděla Michaela. Dnes vím, že to byla v zásadě modlitba za osvobození, která v tehdejší situaci jistě měla své opodstatnění.

 

 

 

 

            Vraťme se ale k informacím obsaženým v knize otce Amortha. Nalezneme zde kromě jiného také jakési stručné dějiny exorcismů v katolické církvi od evangelijních dob až po dnešek. Zaujal mne tu především jeden postřeh: Tam, kde se udělovaly exorcismy, nedocházelo k nechvalně proslulým čarodějnickým procesům, protože postižení nebyli démonizováni, ale bylo na ně nahlíženo jako na nemocné, jimž je třeba přispěchat na pomoc. Rozhodně není nezajímavé, že kupříkladu ve Španělsku tamější inkvizice čarodějnické procesy výslovně zakázala. V 17. století najednou čarodějnické procesy ustaly, což mělo za následek přechod k druhému extrému: působení zlého ducha se přestala věnovat náležitá pozornost, k čemuž pak přispělo také osvícenství a scientistická mentalita devatenáctého a valné části dvacátého století.

 

 

 

 

            To všechno jsou bezesporu cenné a zajímavé informace, jenomže vydání  knihy otce Amortha v českém prostředí s sebou nese také nemalá rizika. Každý Čech, který žil delší dobu v Itálii, jistě potvrdí, že Italové jsou lidé vesměs velmi přátelští, otevření, z principu nedochvilní a poměrně značně důvěřiví, což se bohužel projevuje značným sklonem k pověrčivosti. Racionální a kritická středoevropská mentalita se v této oblasti výrazně odlišuje od mentality italské a středomořské. Když se běžnému Čechovi nebo Moravanovi přihodí něco neblahého, nebude zřejmě hned myslet na to, že ho někdo uhranul nebo že by mu byl podstrčen nějaký očarovaný předmět. Jsme prostě mnohem kritičtější, méně důvěřiví, ale také méně pověrčiví.

Jestliže Italům hrozí, že budou poněkud přehánět, nám zase hrozí, že otázky spojené s působením zlého ducha, okultismem, magií a spiritismem budeme bagatelizovat a podceňovat. Nic proti českým pohádkám, ale nezdá se vám, že v nich vystupuje až příliš dobromyslných nebo komických čertů? Vydání této podnětné knihy v českém překladu je tedy na jedné straně žádoucí, protože o daných záležitostech je třeba hovořit, na druhé straně by ale bylo chybou, kdybychom do našeho prostředí přenášeli cizí a ne vždy vyváženou italskou mentalitu, která bývá ochotna za vším vidět posedlost nebo působení zlého ducha. Dlužno podotknout, že otec Amorth se na řadě míst své knihy snaží tuto tendenci značně mírnit.

V jedné věci s otcem Amorthem přece jenom nemohu úplně souhlasit. Ve své knize totiž zastává stanovisko, že posedlost není podmíněna kulturním prostředím postiženého člověka. Je však velmi dobře známo, že každý nemocný  svou chorobu nějak interpretuje, což platí především o obtížích psychického rázu. Toto hodnocení a tato interpretace ale výrazně závisí na prostředí, vlivech a kultuře, v níž dotyčný žije. Jestliže se někdo domnívá, že je posedlý nebo soužený zlým duchem, neznamená to, že tomu tak je. Toto konstatování pochopitelně platí i naopak. Zde se také nachází nemalý problém: nehovořit o těchto smutných a temných záležitostech nebo je vyloženě přehlížet určitě není správné; když se o nich ale začne hovořit víc, než je zdrávo, okamžitě se najdou lidé, kteří se budou považovat za posedlé, uhranuté, poškozené nějakými magickými praktikami a tak dále. Italští exorcisté tvrdí, že ze sta lidí, kteří se považují za postižené působením zlého ducha, jen asi tři procenta skutečně potřebují pomoc exorcisty; zbylých 97 procent příchozích patří opravdu do péče lékaře nebo psychiatra.

I kvůli odlehčení si dovolím na tomto místě připomenout jednu vynikající humoristickou knihu, která je v českém prostředí velmi dobře známa. Jedná se o dílo: Tři muži ve člunu. Hned na počátku Jerome Klapka Jerome vypravuje, jak se hlavní hrdinové zabývali svými chorobami. Použili k tomu lékařský lexikon, který pročetli. Na závěr svého snažení pánové dospěli ke konstatování, že kromě horečky omladnic trpí všemi možnými ostatními chorobami. Cosi podobného hrozí i českému čtenáři knihy otce Amortha, což pochopitelně není chybou autora tohoto zajímavého díla, podobně jako autoři lékařského lexikonu neměli ani stín viny na absurdním závěru, k němuž dospěli hlavní hrdinové výše uvedené humoristické knihy. Ti, kdo se věnují této problematice v našich zemích, mi jistě potvrdí, že uveřejnění textů s podobnu tématikou mělo za následek, že po několika týdnech se několikanásobně zvýšil počet lidí, kteří se domnívali, že jsou posedlí zlým duchem, soužení zlým duchem nebo že vědí o někom posedlém či souženém. Je však třeba přiznat, že pokud se v některých případech skutečně jedná o působení zlého ducha, interpretace, kterou svým soužením postižený dává, zde rozhodující roli nehraje.

V našem prostředí je obvyklé důvěřovat odborníkům, a proto vyhledáváme lékaře, psychiatry, psychology, jejichž prvním úkolem je stanovit diagnózu. Určitě je to lepší postup nežli ten, který zvolili „tři muži ve člunu“. Z uvedeného důvodu se přimlouvám za to, aby se s touto knihou seznámili především ti, kdo pracují v pastoraci. Měli by po ní sáhnout také lékaři a psychiatři, což vyplývá již z titulu svazku. Knihu otce Amortha ale nemohu s čistým svědomím doporučit těm, kdo jsou náchylní k úzkostlivosti, kdo vědí o své ne zcela vyrovnané psychice a tak podobně. Nabízený svazek by totiž v podobných případech čtenáři spíše uškodil než pomohl.

Podobně jako normální člověk netráví svůj přirozený život neustálým přemýšlením o možných chorobách, nákazách a nemocech, ale snaží se dělat něco užitečného a vnímat pozitivní aspekty své existence, tak také normální křesťan nesmí svůj život redukovat na démonologii. Je ale zároveň pravdou, že se před chorobami  chráníme hygienou a prevencí. Něco podobného by mělo platit i v oblasti, jíž je věnována tato kniha. Doufejme, že čeští čtenáři z ní budou mít jen užitek. Závisí to v první řadě na nich samotných, ale také na schopnosti těch, kdo pracují v pastoraci, zaujmout k dané problematice fundovaný a zdravě vyvážený postoj.

Ctirad Václav Pospíšil OFM