Mlčoch, Lubomír OFS

„O spořivých lidech se často užívá úsloví, že peníz obrátí dvakrát v ruce než jej vydají. Ve skotském Aberdeenu, kde jsou občané dokonce pyšní na svou pověst nejlakotnějších lidí na zeměkouli, prý lidé také dvakrát obrátí peníz v ruce – než jej nevyydají“

(Ze skotských anekdot).

 

 

 

 

 

 

 

 

„Kdybychom nalezli někde peníze, nestarejme se o ně, stejně jako o prach, po kterém šlapeme, protože je to marnost nad marnost a všechno je marnost“

(Sv. František z Assisi v Nepotvrzené řeholi).

 

 

 

 

 

 

 

 

V úvahách nad listopadovým příspěvkem do Poutníka mne oslovilo čtení vybrané pro denní modlitbu Františkovy rodiny pro svátek Jana Duns Scota – je o „dobropřejné lásce“ (caritas). A caritas-dobropřejná láska je příznačná pro sv. Markétu Skotskou (16.11): proslula zvláště svou dobročinností. Narodila se díky peripetiím historie v Uhersku, stejně jako sv. Martin,  o sedm století dříve (antická Panonie byla na území pozdějších Uher) - a ten bývá zobrazován, jak se ve své dobrodějné lásce dělí s chudákem o plášť. Naše sv. Anežka Přemyslovna a sv. Alžběta Uherská patří do naší rodiny františkánské (a do jedné širší rodiny pokrevní) a obě prosluly rovněž dobrodějnou láskou. V listopadu ovšem je velkou postavou sv. Karel Boromejský - a ten projevoval dobrodějnou lásku v míře heroické...    

   Skotsko sv. Markéty zesnulé v Edinburku a Skotsko Jana Duns Scota je nám ekonomům známo především jako země otce zakladatele naší disciplíny Adama Smitha (učil morální filosofii v Glasgow a v Edinburku). Jeho „Bohatství národů“ zahájilo éru moderní politické ekonomie a od oné poslední čtvrtiny 18. století vzrostlo bohatství naší evropské (a s vyvezeným skotským a anglickým puritanismem i americké) civilizace nesmírně. Smith, jak známo, postavil svou disciplínu na sebe-zájmu (self-interest) jednotlivce a na „neviditelné ruce trhu“; člověk prahnoucí po zisku a obracející peníz v ruce vytvořil nesmírné bohatství – a nesmírnou majetkovou nerovnost. Zdá se, že „neviditelná ruka trhu“ zafungovala, a že cupiditas zrodila bohatství (vyvolených) národů. Kam se mezitím poděla „dobrodějná láska“- caritas – již tak pečlivě – jak bývalo ve scholastické filosofii zvykem – rozebírá Smithův rodák a františkán Jan Duns? My Češi si můžeme připomenout ještě třetího Skota z doby císaře Rudolfa II.: Scottus  se tady v Praze snažil „dobropřejnost“ císařovu vůči alchymii proměnit na zlato.   

 

 

 

 

    Politická ekonomie nahradila jako věda alchymii jako pavědu a předvedla, že k penězům lze přijít i na trhu: prací, šetrností, námahou, odříkáním, staráním se o sebe sama. Dělba práce ve společnosti, kooperace-spolupráce vedly k ohromnému růstu produktivity práce, a šetrnost (kromě hrabivosti) akumulovala kapitál, a bohatství rostlo. Čas byl peníze, a peníze měly „úrodnou povahu“ - plodily další peníze. „Neviditelná ruka trhu“ musela být od počátku doplňována viditelnou a pevnou rukou soudní moci: trestající rámě spravedlnosti tak mělo „sebe-zájem“ a chtivost po penězích a majetku udržet v mezích pravidel. Adam Smith se ukázal být dobrým prorokem pokud jde o růst bohatství národů. Jeho vlastní země – Británie - jako malá ostrovní země získala o století později celosvětové koloniální bohatství, a vystěhovalci z jeho rodné země dokázali v „Novém světě“ za další století vybudovat nejbohatší říši dnešního světa. Smith se však ukázal být horším prorokem, pokud jde o jeho víru v před-zjednanou harmonii, již měl trh jaksi automaticky zajišťovat. Velké sociální a třídní nerovnosti plodily konflikty a války, a přes ohromný růst bohatství jsme měli chudé stále mezi námi...  

 

 

 

 

   Po 2. světové válce se v Evropě  v jedné části rozšířil komunismus, a ten byl radikálním odmítnutím Smithova optimismu a jeho víry v trh: chtěli jsme ráj na zemi a harmonii plánovat a chudobu odstranit třídním násilím: konfiskací bohatství bohatých. Třídní nenávist měla vést   ke vzniku „nového člověka“, kterému dychtivost po penězích a majetku bude cizí (?). Bohatství mělo téct plným proudem a každému se mělo dostat podle jeho potřeb... V západní části Evropy vznikl tak zvaný „sociální stát“: ruka trhu - rozdělující bohatství příliš nerovnoměrně - byla doplněna přerozdělující rukou státu. Dnes se zdá být i tento pokus ve vážné krizi, a to přesto, že po několik desetiletí se zdálo, že bohatá a sociálně citlivá společnost nemusí být jen snem... Avšak sociální citlivost postupně stále méně připomínala dobropřejnou lásku: „studená“ ruka státu nemohla být láskou, a nakonec přestala být i „dobropřejnou“: bývala zneužita a podporovala úplnou ztrátu „sebe-zájmu“.

 

 

 

 

   Dnešní stav naší evropské civilizace charakterizuje profesor Stefano Zamagni z nejstarší evropské (a tedy i světové) univerzity v Bologni jako dichotomický: na jedné straně je neúprosný a tvrdý trh, v němž silnější potírají (a požírají) slabší, na druhé straně je stát, který chce bohatým brát a chudým dávat. Ekvivalence na trhu a kupní síla peněz má být vyrovnávána studeným přerozdělováním státních byrokratů; navíc se všude - nejen u nás - ukazuje, že tyto představitele „neviditelných rukou trhu“ a představitele moci politické vážou 

 

 

 

 

vztahy více než důvěrné, ale dobropřejné lásce příliš nepřející. V řadě zemí nakonec sociální pomoc státu směřuje jinam než k sociálně potřebným...  

 

 

 

 

   Nová škola ekonomie rodící se především na italských univerzitách má blízko ke Hnutí Fokoláre a k jeho „ekonomii společenství“. Profesor Zamagni inicioval udělení čestného doktorátu Bolognské univerzity pro Kláru Lubichovou, ale ve své argumentaci ve prospěch nové ekonomie odkazuje často až k začátkům františkánského hnutí. V našem českém prostředí můžeme poukázat na snahy JUDr. Františka Noska, které již patří prakticky do naší současnosti, a které ji o jednu generaci předběhly. Namísto principu ekvivalence – jako úhelném kameni klasické politické ekonomie - tato nová škola staví na „principu reciprocity“ či vzájemnosti. Solidární trh a solidární finance stojí na vztazích mezi lidmi, a tyto vztahy jsou určovány dobropřejnou láskou: sítě viditelných a vzájemně si pomáhajících rukou tvoří novou ekonomii společenství. Protagonisté a účastníci těchto průkopnických snah jsou si vědomi toho, že jejich ruce podané bližním jsou jen nepatrnou odpovědí na otevřenou ruku Božího milosrdenství, otevřenou nám všem. Lék na dnešní dichotomicky rozdělenou společnost moci peněz a moci politické, v níž sebe-zájem zatlačuje dobropřejnou lásku na okraj zájmu, spočívá v rozpomenutí se na to, že bližního máme milovat jako nás samotné. Ekonomie „bližního jako sebe sama“ neznamená zatracení zájmu o sebe sama, ale rozšíření zájmu o sebe samotného na zájem o bližní: kolegy na pracovišti, klienty, partnery na trhu, potřebné v místě působiště a bydliště... Jak říká Stefano Zamagni, ekonomie a štěstí jsou v paradoxním vzájemném vztahu: štěstí je jakýmsi „vedlejším produktem“ zájmu o naše bližní. A dobropřejná láska – caritas - vede k růstu bohatství, ale ne bohatství materiálních statků, ale k bohatství vzájemného obdarovávání se láskou.

 

 

 

 

     Stojíme-li dnes v celé Evropě před jakousi civilizační křižovatkou a tak trochu nevíme „jak dál“, stačí se rozpomenout na moudrost našich předků a na vzory svatých, kteří nás předešli. Ti věděli, že na pouhém sobectví - a sebe-zájem se v sobectví často vyvinul - nelze vybudovat šťastnou společnost. Ke štěstí vede jen caritas – vzájemná dobropřejná láska. Toto tajemství nebylo neznámé ani otcům - zakladatelům sociálně tržního hospodářství, zejména těm věřícím mezi nimi. Wihelm Röpke např. napsal už před půlstoletím: „Nezaslouženě máme to štěstí, že ke všemu ostatnímu, co nám tržní hospodářství přináší na hodnotách přesahujících hodnoty ekonomické, smíme očekávat ještě i vyšší produktivitu materiální povahy.“ A františkán –navíc se zkušeností toho půlstoletí vývoje v západní Evropě - musí ještě dodat: A když se ta vyšší produktivita materiální povahy dostaví, mějme se před ní na pozoru, a naložme s ní velkodušně - v duchu „dobropřejné lásky“.     

 

 

 

 

 

 

 

 

Lubomír Mlčoch OFS