Slotwiński, Tadeusz OFM

 Narodil se na zámku Ansouis ve francouzské Provenci kolem roku 1285. Jeho otec Ermangao byl hrabětem z Ariana v Neapolském království. Matka  Lauduna z Albe u Roquemartine byla žena velké zbožnosti a srdečného milosrdenství k ubohým a opuštěným. Elzearius byl prvorozený syn. Po křtu ho matka zvláštním způsobem obětovala Bohu: chtěla, aby raději zemřel, než by měl Boha urazit. Elzear dostal solidní vychování u svého strýce Viléma ze Sabran, opata slavného benediktinského kláštera sv. Viktora. Jako 19letý byl zasnouben s Delfínou ze Signy, o rok starší; o několik let později se vzali.

 Elzearius po smrti otce zdědil spolu s mnoha jinými šlechtickými tituly také titul hraběte z Ariana. Vydal se proto do Itálie a ujal se držení hrabství. Při jeho spravování projevil své zvláštní schopnosti a ctnosti. Proslavil se rovněž jako výborný jezdec a rytíř; proto jej obyvatelé hrabství i sám neapolský král měli rádi. Láskou, dobrotou a mírností si zakrátko získal srdce poddaných. Zbožné a tesknící Delfíně psal: „Navštěvuj často Ježíše v Nejsv. svátosti a měj na paměti, že přebývám v jeho nejsvětějším Srdci. Tam mě určitě najdeš.“

 Elzearius horlivě dodržoval a zachovával přikázání Boží i církevní a vyžadoval to i od svých poddaných. Přitom nezanedbával povinnosti svého stavu: byl statečný a odvážný v době války, moudrý a spravedlivý v míru. Roku 1312, když byl Řím obsazen vojsky císaře Jindřicha VII. Lucemburského, pověřil ho král Robert z Anjou velením žoldnéřů, kteří šli na pomoc papeži a přinutili císaře opustit Řím.

 Po téměř pěti letech pobytu v Itálii se Elzearius vrátil do Provence. Tento návrat byl příčinou velké radosti jak pro jeho manželku Delfínu, tak i pro všechen lid v okolí. V této době oba manželé s radostí přijali hábit III. řádu sv. Františka z rukou o. Jana Juliana z Riez. Zavázali se žít panenským životem složením doživotního slibu čistoty. Každý den se modlili terciářské oficium a rozmnožovali díla milosrdenství a kajícnosti. Své srdce, jazyk i ruce Elezarius zcela odevzdal chudým, a proto si také získal přídomek „obránce chudých“. Přes svou dobrotu a lásku měl mnoho nepřátel, které dráždila svatost jeho života.

 Celým životem se připravoval na příchod sestry smrti. Bůh ho navštívil těžkou a nebezpečnou nemocí, která ho dovedla k skonání v pouhých 38 letech. Když umíral, řekl: „Všechno jsem šťastně překonal a vykonal, a nyní se zcela odevzdávám Boží vůli.“ Dne 27. září 1323 v Paříži vykonal celoživotní zpověď před slavným teologem o. Františkem Maironem, přijal tělo Páně na cestu do věčnosti (viatikum) a skonal. Byl pochován v Apt. Dne 15. dubna 1369 ho svatořečil Urban V. Dne 26. listopadu 1358 zemřela jeho žena Delfína a byla pohřbena vedle něho. Inocenc XII. ji 24. července 1694 prohlásil za blahoslavenou.

 Svatého Elzearia očarovala Kristova slova z horského kázání: „Neshromažďujte si poklady na zemi, kde je kazí mol a rez a kam se zloději prokopávají a kradou. Shromažďujte si však poklady v nebi, kde je ani mol, ani rez nekazí a kam se zloději nemohou prokopat a krást. Vždyť kde je tvůj poklad, tam bude i tvé srdce“ (Mt 6,19-21). Náš světec objevil ve svém životě pravdu, že Bůh miluje člověka. On vždy doufal v Ježíšova slova a uchoval je ve svém srdci a paměti. Kristus přece řekl: „Neboť tak Bůh miloval svět, že dal svého jednorozeného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný. Bůh přece neposlal svého Syna na svět, aby svět odsoudil, ale aby svět byl skrze něho spasen. Kdo v něho věří, není souzen“ (Jan 3,16-18).

 Základem celého náboženského života je prožít pravdu, že Bůh mě má rád. Jenom tehdy je možné milovat Boha z celého srdce, z celé duše a ze všech sil, prožije-li člověk předtím pravdu, že Bůh ho miluje. Bůh mě má rád. Bůh je do mne zamilován. V Božích očích musím představovat neobyčejně velkou hodnotu. I kdybych se topil v hříších, i kdyby na mě vylili špínu celého světa, Bůh mě miluje. Miluje mě takového, jaký v této chvíli jsem. Miluje a chce spasit. Chce mé dobro, štěstí, neboť taková je podstata opravdové lásky.

 Sv. František, sv. Klára i sv. Elzearius objevili a prožili tuto pravdu do hloubi. Prožili tajemství Krista a skutečnost, že Bůh poslal na zem Ježíše, aby nás skrze něho spasil. Ve vtělení Božího Syna mohu poznat toho, jenž mě miluje, mohu pocítit, jak mě má rád. Skrze Ježíše mohu poznat Boha, jeho dobrotu, milosrdenství, spravedlnost, jeho moc a moudrost, a především jeho nekonečnou lásku. Ježíš, vtělený Bůh, stává se největším pokladem světa. Kristus představuje klíč k pochopení smyslu světa, smyslu dějin lidstva, smyslu našeho vlastního života, smyslu utrpení a smyslu smrti. On je velký Poklad, který je na dosah mojí ruky.

 Sv. Pavel, jenž se na cestě do Damašku setkal na chvíli s Ježíšem a náhle objevil, že všechny poklady tohoto světa nejsou ničím v porovnání s Ním, napsal v Listu Filipanům: „V čem jsem viděl pro sebe prospěch, to považuji nyní kvůli Kristu za škodu. Ano, vůbec všecko to považuji za škodu ve srovnání s oním nesmírně cenným poznáním Krista Ježíše, svého Pána. Pro něj jsem se toho všeho zřekl a považuji to za bezcenný brak, abych mohl poznat Krista a byl s ním spojen“ (Flp 3,7-9). Taková je náboženská hodnota, ona velká naděje poznat Boha, jenž obšťastňuje člověka.

 Kristus nám říká, kdo je Bůh, a zve nás k přátelství s ním. „Vy jste moji přátelé, když děláte, co já vám ukládám. Už vás nenazývám služebníky, protože služebník neví, co dělá jeho pán. Nazval jsem vás přáteli, protože vám jsem oznámil všechno, co jsem slyšel od svého Otce“ (Jan 15,14-15). Bůh se mnou jedná jako s přítelem. Být přítelem znamená spojit vlastní život se životem druhého. Přátelství osvobozuje člověka ze samoty. Bůh nás uvádí do svých tajemství. Dává za nás život. Prvním důsledkem přátelství s Bohem je věčný život. Ježíš říká: „V domě mého Otce je mnoho příbytků“ (Jan 14,2). Přátelství nezná rozloučení. Kdokoli prožil hodnotu pravého přátelství, nepotřebuje důkazy existence věčného života. Ví, že přátelství musí existovat navěky. Avšak přátelství s Bohem není pouze věčné, ale božské. Jako věřící člověk mám dům, v němž jediným zákonem je láska: dům mého Otce.

 Druhým důsledkem přátelství s Bohem je vstoupit do společenství milujících se lidí na zemi: „Nové přikázání vám dávám: milujte se navzájem; jak jsem já miloval vás, tak se navzájem milujte vy“ (Jan 13,34). Lidi, kteří se milují, spojuje mezi sebou Bůh. Vstoupit do takového společenství lásky vytvořeného Bohem a existující už zde na zemi, to je velká radost, která je dostupná náboženskému člověku. Lidské srdce teskní po setkání ve vzájemné lásce. Snažíme se takové společenství vytvořit. Mějme na paměti, že pro nás to není možné. Takové společenství může být jen dílem Božím. Takové společenství existuje a představuje srdce Kristovy církve. Když hledáme Krista, najdeme skvělé lidi, nalezneme jeho přátele.

 Třetím důsledkem života ve spojení s Kristem je nenávist ze strany světa: „Svět k nim pojal nenávist“ (Jan 17,14). Vyznat Krista zaskočí. Člověk, jenž sahá po náboženské hodnotě, musí žít v ovzduší nenávisti, kterým jej obklopuje svět. Proč tomu tak je? Je to velké tajemství. Kristus přišel na tento svět, jenž je jeho vlastnictvím, ale vlastní ho nepoznali a nepřijali (srov. Jan 1,10-11).

 Kristus jako nejvyšší hodnota, poklad této země, byl vyvržen za město, na smetiště, kam se vylučují a kde se popravují lidé z okraje společnosti. Zdá se, že jsou dva hlavní důvody nenávisti světa k náboženským hodnotám. Prvním důvodem je nová stupnice hodnot, jakou ukazuje náboženský člověk, a druhým je závist. Náboženské hodnoty dávají štěstí, které vyzařuje na okolí. Naproti tomu zákonem tohoto světa je od počátku závist. A závist vždy směřuje k zničení štěstí druhých lidí.

 Člověk, jenž se zamiloval do Boha, prakticky vzato, nemůže dělat zlo. V křesťanství jsou náboženské hodnoty základem mravní dokonalosti. Náboženský člověk se snaží maximálně využívat čas, aby udělal co nejvíce dobra. Takový člověk má výčitky svědomí, když zanedbává dobro.

 Teprve v pravém setkání s Bohem nabývají svou vlastní hodnotu všechny náboženské úkony. Neklekám při modlitbě proto, abych odříkal slova modlitby, ale abych se setkal s Bohem. Nepřicházím do kostela proto, abych splnil povinnost, ale abych se setkal s Bohem. Nepřistupuji k zpovědi proto, aby se mi započítala, ale abych se setkal s Bohem. Člověka, jenž odhalil lesk a bohatství náboženských hodnot, není třeba zvát: přistup k oltáři. On sám přijde tak blízko, jak jenom je to možné, aby mohl po této hodnotě sáhnout.

 Pane Ježíši, jenž jsi Dobro, jediné Dobro a nejvyšší Dobro,

 tys naplnil svými dary svatého Elzearia

 a vyvýšil jsi ho nad pocty světa korunou věčnosti:

 dej, abychom i my spolupracovali na díle spásy světa.

 Jenž žiješ a vládneš na věky věků. Amen.

Tadeusz Slotwinski OFM

 Swiety Elzear z Sabran

 - w trosce o wartošci religijne

 Glos sw. Franciszka 4/2004

z polštiny přeložil Radim Jáchym OFM