Šváček, Augustin OFMCap.

„Dokud on nepřijde“

 

 

 

 

 Eucharistie jako čekání na návrat Pána a záruka budoucí slávy

 

 

 

 

 

 

 

 

Je-li eucharistie památkou velikonoční oběti Pána, jestliže naší účastí na oltáři býváme naplnění „veškerým nebeským požehnáním a milostí“, pak eucharistie také předjímá nebeskou slávu. Při poslední večeři sám Pán obrátil pozornost svých učedníků na naplnění velikonoční oběti v Božím království: „Pravím vám: Od této chvíle už nikdy nebudu pít z tohoto plodu vinné révy až do toho dne, kdy z nového (plodu) budu pít s vámi v království svého Otce.“ Kdykoliv církev slaví eucharistii, připomíná tento příslib a její pohled se obrací k „tomu, který přichází“ (Zj 1,4). S nadějí očekáváme požehnaný příchod našeho Spasitele Ježíše Krista a prosíme o splnění naší naděje. Nemáme bezpečnější záruku a zřejmější znamení této veliké naděje, těchto „nových nebes a nové země", než je právě eucharistie (Katechismus kat. církve 1404).

 

 

 

 

            „Kdykoli totiž jíte tento chléb a pijete z tohoto kalicha, zvěstujete smrt Páně, dokud on nepřijde“ (1 Kor 11,26). Při každé mši svaté zaznívají tato apoštolova slova po proměnění. Voláme: „Tvou smrt zvěstujeme, tvé vzkříšení vyznáváme, na tvůj příchod čekáme, Pane Ježíši Kriste!“ Je to ozvěna onoho „Maranatha, přijď, Pane Ježíši“ (nebo „Pán přichází!“), které bývalo slyšet při slavení eucharistie v prvních dnech církve.

 

 

 

 

 

 

 

 

1. „Vzhůru srdce!“

 

 

 

 

Očekávání Pánova návratu („eschatologické napětí“) není zjev čistě subjektivní - to znamená, který by byl jen vnitřní záležitostí těch, kdo přistupují k eucharistii - ale naopak, koření přímo v hlubinách tajemství, je obsaženo v srdci mše svaté.

 

 

 

 

Toto očekávání bylo přítomné už o židovských velikonocích, třebaže bylo zde v předobrazu. Při pojídání beránka měli mít židé „přepásána bedra, opánky na nohou a hůl v ruce a měli jej sníst ve spěchu“ jako někdo, kdo je na odchodu. I název „Pascha“ se překládal jako „přechod“ nebo „vystěhování“, protože naznačoval přechod člověka z Egypta do zaslíbené země, z tohoto světa k Otci. Nyní v eucharistii je tento „chvat“, toto pobízení vpřed, duchovnější, hlubší. Samotná Ježíšova přítomnost ve svátosti probouzí v srdci očekávání a touhu po něčem jiném. Tato přítomnost je „zahalená“, je to takřka přítomnost i nepřítomnost současně. Jako při vtělení, tak i v eucharistii se Bůh zjevuje tím, že se zahaluje. Ani by to nemohl dělat jinak, sice by člověka srazil blesk jeho velebnosti. Ale právě tato jeho zahalenost plodí touhu po odhalení, po patření „bez roušky“. Pochopí to ten, kdo miluje. Dobře to pochopil ten, který napsal slova, jež zpíváme v Adoro te devote: „Kéž, o Jezu Kriste, jenž tu skrytě dlíš, srdci toužícímu žádost vyplníš, abych jak zde hledím s vírou na oltář, v nebesích tě jednou spatřil tváří v tvář!“ (doslova: „s odhalenou tváří“).

 

 

 

 

Milujícímu nestačí přítomnost skrytá a částečná. Sv. Jan z Kříže to vyjadřuje slovy: „Když na tebe ve Svátosti roztoužen hledím, pro závoj, jenž halí tě, má trýzeň vzrůstá. Vše je mi mukou, když na zemi dlím, žalem zmírám, že neumírám.“

 

 

 

 

Eucharistie neukájí žízeň po Boží přítomnosti, ale rozněcuje ji a činí ji palčivější. Tímto způsobem vyjadřuje povahu křesťanské existence na zemi. Je to privilegovaný okamžik, kdy církev zakouší, že je „poutnicí“, že je na cestě. Je to pokrm „cestujících“, svátost ustavičného exodu, svátost velikonoc, čili „přechodu“. V úvodu k mešní prefaci zaznívá od nejranějších dob církve zvolání: „Vzhůru srdce!“ Augustin k tomu dodává: „Celý život pravých křesťanů je mít vzhůru srdce. Co to znamená mít srdce vzhůru? Znamená to mít v Bohu naději. Když odpovídáme: Máme je u Pána!, počínejme si tak, aby byla naše odpověď pravdivá.“

 

 

 

 

 

 

 

 

2. Eucharistie vytváří farnost

 

 

 

 

Vytváří-li eucharistie církev, jak jsme si ukázali v předešlých meditacích, vytváří také farnost. Jak? I v Písmu sv. se mluví zeširoka o „farnosti“ a o „farářích“. Tyto výrazy jsou totiž odvozeny od řeckého slova paraoikó. A paraoikia označuje prozatímní příbytek. S touto prozatímností je spojena nejistota, nestálost. Kdo je hostem v některé obci, skutečně nepožívá všechna práva jako jiní občané. Proto znamená slovo paroikos  také cizince, na rozdíl od plnoprávného občana.

 

 

 

 

Bible definuje křesťanský život jako život „paroiků“ a „paroikie“, to znamená jako poutníků a cizinců. Proč tomu tak je? Odpověď je úplně jasná: protože jsou „ve světě“, ale nejsou „ze světa“ (srov. Jan 17,10.16); protože jejich pravá vlast je v nebi, odkud očekávají jako Spasitele Pána Ježíše Krista; protože si nezařizují na zemi trvalý příbytek, ale putují k budoucímu (Žid 13,14). V tomto smyslu, který je pravý a původní, je celá církev jen jedinou velkou „farností“.

 

 

 

 

Takto se na počátku v podstatě chápala křesťanská totožnost. Prastarý dokument - List Diognetovi - definuje křesťana jako člověka, který „má ve všem účast jako občan, ale prožívá všechno jako poutník, pro kterého je každá cizí země vlastí a každá vlast cizinou“.

 

 

 

 

Pojem farnosti je v Písmu začleněn do pojmu „diaspory“ neboli rozptýlení: „Petr, apoštol Ježíše Krista, vyvoleným žijícím v rozptýlení…“ (1Petr 1,1). Diaspora znamená rozesetí: Křesťané jsou Boží setba rozhozená po světě, aby nakonec byl celý svět jediným Božím polem, které ponese dobré plody. Není v tom nepřátelství ke světu nebo pohrdání světem. Vždyť je také Boží a Bůh „miluje svět“ a chce „svět spasit“. Je pravda, že křesťané mají být také „solí země“. Ale budou její solí, jenom neztratí-li svou „slanost“, to znamená svou odlišnost od ní, i když jsou do ní zapleteni. Budou solí, budou-li umět zasít zárodek věčnosti a nezkaženosti do tohoto našeho světa, který je celý soustředěn na věci časné a je celý prohnilý. Jiným slovy, křesťané jsou „solí země“, pokud žijí ve světě jako poutníci a cizinci. Pokud se dovedou modlit i pracovat, pokud užívají tohoto světa, jako kdyby měl zítra zaniknout, a pracují pro tento svět, jako kdyby neměl zaniknout nikdy. Z toho vzniká „paradoxní, a jak všichni říkají, podivuhodný způsob života křesťanů“ (List Diognetovi V).

 

 

 

 

 

 

 

 

Augustin Šváček OFMCap.

 

 

 

 

podle Eucharistie – naše posvěcení

 

 

 

 

od R. Cantalamessy

 

 

 

 

(příště dokončení)