Peruffo, Ambrogio OFM

 Inženýr stavitel Aristid Leonori postavil svůj život směrem k nebi.

 Duchaplný „stavitel chrámů“ vybudoval v sobě samém obdivuhodný chrám, vyzdobený vzácnými kameny víry, dobročinnosti a horlivosti pro službu a slávu Pánu.

 Usměvavá dobrota a serafínská poníženost, která prostupuje jeho životem a proniká celé jeho bytí, vynášejí ho vzhůru nad vrcholy jeho chrámů a zvonic, roztroušených po třech světadílech, štíhlých v nekonečné modré obloze jako hymna, jako píseň na „nejvyššího, všemocného Pána“.

 Umělec - Rodem i vírou Říman vložil do své odborné činnosti a do života vysoký smysl italské duchovní jemnosti.

 Se skvělým a houževnatým nadáním získal ve 24 letech s vynikajícími výsledky diplom stavebního inženýra.

 Začal hned svou práci, neúnavnou a plodnou, na význačných dílech křesťanského umění, a znovu potvrdil umělecký primát Itálie nad cizinou. A byl umělcem svatým, věrným ideální kráse a svému katolickému a římskému pojetí. Vynutil si obdiv více papežů, kteří ho odměnili nejvyššími poctami: byl rytířem sv. Řehoře, čestným komorníkem meče a pláště Pia X., Benedikta XV. a Pia XI.; komturem sv. Silvestra, rytířem Konstantinova řádu sv. Jiřího, a dostal zlatou medaili za zásluhy.

 Už v mladém věku se uchytil v uměleckém světě a posilnil si tak privilegované postavení v Itálii i za mořem. Jeho díla, která odzrcadlují zdatného a realistického génia, jsou rozeseta po třech kontinentech. Nelze podat jejich úplný výčet.

 Spolupracoval s hrabětem Vespignanim na velkolepé restauraci apsidy sv. Jana v Lateráně; od té doby se zasvětil stavbám kostelů, takže si zasloužil označení „stavitel chrámů“.

 V Římě postavil kostel a konvent sv. Patrika; kostel sv. Kříže ve čtvrti Flaminio na příkaz Pia X. jako památku 1600. konstantinovského výročí; kostel Služebnic Božského Srdce na Via Piave; kostel sv. Josefa na Trionfale; hospic Addolorata na Monte Celio; ústav Školských bratří na Piazza Mastai; ústav „Christian Brothers“ na Prati di Castello a na Via Marcantonio Colonna; Kolegium zahraničních misií za kostelem sv. Terezie; Polský ústav na Prati; laboratoř Dcer charity na Via Emmanuele Filiberto.

 V Pompejích stojí imponující dům Dcer vězněných, zvonice a kanonické oddělení v sanktuariu. V Ussite postavil náhrobek, jenž dnes stráží tělesné pozůstatky velkého kardinála Pietra Gasparriho. V Assisi v bazilice S. Maria degli Angeli je od něho trůn a papežský oltář.

 V Londýně daroval katolické katedrále ve Westminsteru kazatelnu; okrášlil oltáře katedrály v irském městě Armagh; obnovil katedrálu v egyptské Alexandrii; v Káhiře postavil františkánský kostel sv. Josefa Izmailského, který obdivoval sám khediv (místokrál).

 Svá největší díla zanechal v Americe: katedrálu v Buffalo; výzdobu katedrály sv. Aloise v Missouri; mauzoleum chicagských biskupů a ve Washingtonu na hoře zvané Svatý Hrob napodobil přední svatyně Svaté země. Dostalo se mu cti, že ho přijal i president Hvězdné republiky.

 Pro tuto svou nepřetržitou činnost přebrázdil oceán 34krát; dvanáctkrát pobyl déle na Východě.

 Jako neúnavný cestovatel a znalec francouzštiny, němčiny, angličtiny a arabštiny navštívil Švýcarsko, Anglii, zúčastnil se mezinárodních kongresů v Londýně, v Montrealu v Kanadě a ve Vídni.

 Byl to život dynamické, široce založené práce, imponujících pochopení a děl, která jsou novým potvrzením plodnosti a geniálnosti latinského ducha.

 Přál i humanistickým studiím. Založil časopis „Vox Urbis“ latinsky redigovaný pro velkorysejší šíření ideového a uměleckého dědictví křesťanského Říma ve světě.

 Kněžské srdce - Přes svou obdivuhodnou činnost, která ho poháněla z jednoho světadílu do druhého, pustil se s náruživostí opravdové kněžské duše i do budování živých chrámů Ducha svatého v duších. Zřekl se hnízda vlastní rodiny, aby splétal jiná hnízda, jiné rodiny, jiné domy.

 Byl mladý, šestadvacetiletý inženýr.

 Když se jednoho deštivého a řezavého prosincového večera vracel domů, narazil na otrhané a bosé děcko, bičované zimou a hladem, který mu mimovolně natahoval ruce.

 „Kam jdeš spát?“ – „Nemám domov.“

 „A kde trávíš noc?“ – „V Koloseu.“

 Tak jako onen malý „uličník“, tak byli mnozí jiní chlapci opuštění a strhováni svody a nebezpečími ulice. Zableskla se mu myšlenka na noční útulek, který by shromažďoval takové ubohé a bloudící bytůstky. Myšlenka se hned stala hotovým skutkem. Od duchaplného dobrého inženýra najednou povstal „útulek sv. Filipa“ na Via delle Marmorelle, ze sýpky, přizpůsobené na jednoduché usměvavé pokojíky, jako pod otcovskou střechou. Obývali jej chlapci od 3 do 14 let, kteří, když se trochu upravili a dostali několik rad, pomodlili se a trávili pokojně a bezstarostně noc pod mateřskými křídly Boží Prozřetelnosti.

 Takto se Leonori postaral o ochranu maličkých přes noc.

 A přes den?

 Nuže, založil „Hospic sv. Filipa“ na Vicolo Orbitelli, obklopený zahrádkou, se školami a obuvnickou a zámečnickou dílnou pro své chovance. Inženýr byl správcem, duší tohoto díla katolického a společenského vykoupení. To byl pomník charity, a současně martyrium jeho srdce.

 Statečný ve zkouškách - Roku 1907 zadul po celé Itálii vítr sektářských a antiklerikálních krutostí. Na Kapitolu násilím vládl Ernest Nathan.

 Po 25 letech nepřetržitého charitativního působení hospic uzavřeli a jeho velkodušného správce, oběť špinavé kampaně pomluv, pohnali před soud. Leonori měl tehdy po svém boku strážníka, jenž ho všude provázel, i do kostela. Pokojně povzbuzoval svou sestru, která se tím cítila pokořená: „Bohu díky, takhle se i ten chudák dostane na mši svatou!“

 V této velmi bolestné zkoušce podržel si dobrý inženýr překvapující jasnost ducha, posilovanou Svatým otcem Piem X., jenž se s ním modlil a trpěl.

 Také jeho přítel Salvadori s ním spolucítil v jeho bolesti a posiloval ho slovy: „Nenech se sklíčit! Prvým svědectvím tvé pravdy musí být tvoje pevnost, a tu ti nikdo nemůže vyrvat, když důvěřuješ v Boha. Nepochybuj, že dobročinnost, kterou tak mnozí užívali, způsobí, že On tě chrání jako zřítelnici svých očí a urychlí den tvého osvobození.“

 A zasvitla hodina vykoupení, v níž se zatřpytila nevinnost tohoto Božího člověka potvrzená poctami a všeobecnou oddaností. Mons. Della Chiesa, pozdější papež Benedikt XV. a jeho spolubratr ve sv. Františkovi, prohlásil po osvobozujícím rozsudku: „Mučednictví končí vždy palmou, a palma vítězství, dosažená rytířem Leonorim, je hodná básně.“

 Papež Pius XI. mu udělil zvláštní audienci, v níž se potěšil se svým drahým inženýrem příkladného, dokonalého podřízení se Boží vůli, a postěžoval si na uzavření hospice: „Milý inženýrku,“ řekl mu, „dnes nás naši nepřátelé chtějí uvést do situace, abychom přestali konat charitu!“

 Za této tvrdé zkoušky složil Aristid Modlitbu za udělení shodné vůle s Boží vůlí, která plně odhaluje jeho ducha a vysoký stupeň duchovnosti nevinného mučedníka:

 „...Když uprostřed těch, kteří nás obkličují,

 padají na nás slova chvalořeči,

 Ty dej, abychom pozdvihli oči k nebi

 a s čistými city hleděli na Boha

 a k němu vznášeli hymny chvály a díků.

 Když z každé strany slyšíme

 urážlivá a hanlivá slova mířící na nás,

 dej, abychom se rozpomenuli na utrpení dobrého Ježíše

 a měli radost, že jsme povoláni s ním nést kříž.

 Když nás veřejné opovržení sníží v očích lidí,

 dej, abychom v srdci pocítili

 živou rozkoš z Kristova kříže,

 v němž jediném máme nacházet čest a radost...;

 nesmíme bažit po jiné slávě

 než té, která je z kříže a lítosti,

 protože to je jediná sláva,

 která je nám povolena na tomto světě,

 chceme-li být spaseni na druhém světě vítězstvím kříže.“

 Vnitřní život - V hodině zkoušky nacházel posilu a odvahu v Nejsvětější svátosti. Vyrůstal od dětství v eucharistickém ovzduší a každý den přistupoval k sv. přijímání, v němž pokračoval i později, nakolik mu to jen bylo možné; i na svých dlouhých cestách.

 Každoročně slavíval výročí svého prvního setkání s Ježíšem. Obzvlášť slavnostně si připomenul 50. výročí prvého sv. přijímání. Uctivý ke kněžím, věrně oddaný papeži, podporoval kněžská a řeholní povolání. Staral se rovněž o vyučování katechismu, aby se děti z lidu připravovaly na první sv. přijímání. Znamenitý inženýr, „kolik péče věnoval, aby přezkoušel ty malé duše, kolik starostlivosti, vždyť v onom prvním sv. přijímání se sbližovaly světy srdcí, a to v plném vědomí“.

 Byl zbožným a velmi nadšeným ctitelem Neposkvrněné Panny. Zbožně a soustředěně se každý den modlil růženec; triduem modliteb a umrtvování světil svátky Matky Boží, jež mu osvěcovala jakoby svou záštitou jeho pěknou a usměvavou tvář, jako sobě oddaného dítěte.

 Jeho františkánství - Jako třicetiletý vstoupil do Třetího řádu sv. Františka v S. Maria degli Angeli v Assisi a přidružil se potom k terciářské obci na Aracoeli v Římě. Duše, od přirozenosti františkánská, žila serafínské ideály a serafínského ducha. Povaha jasná, přívětivá, celá jeho osobnost vyzařovala dobrotivost a úsměv otevřenosti téměř dětské. Jakou radost pociťoval, když prožíval svátek sv. Františka, a poslední den v roce s františkány na Aracoeli!

 Měl rád výlety do hor, šťastný, že může vyzpívat svůj hymnus do vesmíru.

 Miloval i hudbu. Hrál na housle, klavír a okarínu, šťastný, že může obveselovat a veselit se, když se může oddávat chvílím serafínského veselí.

 Třebaže byl důstojnou osobností, oblékal se bez přepychu a strojenosti. Odpoutával své srdce od bohatství, plýtval a uštědřoval všem. Misijní podniky, vysloužilí dělníci, sirotci, kláštery a řeholní konventy, všichni ubožáci nacházeli v Leonorim velkodušného a ušlechtilého dobrodince, vždy ochotného pomáhat a bořit nouzi a bídu.

 „Nechci nářky...“ - Usmíval se vždy, i v dlouhé a bolestné nemoci, která ho přivedla do hrobu. Nějakých patnáct let, z nichž šest prožil v nehybnosti, trpěl, modlil se, klaněl se Bohu a dobře činil. Říkával všem: „Jsem spokojený, že se mi tak vede, protože je to Boží vůle; modlete se za mou odevzdanost!“

 Mezitím co chystal projekt pro chrám v afrických misiích, stav se zhoršoval. Několik dní potom, tentýž den, kdy se znovuzrodil v křestní vodě, 10. července 1928, obrátilo se mučednictví 72letého františkánského terciáře v úsměv světla a pokoje v Bohu.

 V téže chvíli jeho neteř, daleko od Říma, viděla, jak se upřímně přiznala, strýčka Aristida, jenž ji těšil: „Nechci nářky, protože se mám tolik dobře!“

 Jeho uctívaná tělesná schránka odpočívá nyní v kapitulním chrámu na Aracoeli.

 Jeho náhrobek je oltářem.

 Ambrogio Peruffo OFM

 Terciári d\'oggi

 

 

 

 

 

ze slovenského překladu

 

 

 

 

 

 Terciári dneška, Prešov 1946

 

 

 

 

 

přeložil Radim Jáchym OFM