Mlčoch, Lubomír OFS

Věnováno památce P. Placida Pekárka a P. Salese Chytila, knězů  Kristových a synů sv. Františka.

 

 

 

 

 

 

 

 

„Pane, Králi nebe a země,... vzdáváme ti díky, neboť jsi nás stvořil skrze svého Syna, tak ze své svaté lásky, kterou sis nás zamiloval, nechal jsi narodit se ze slavné vždy Panny přeblažené svaté Marie samotného pravého Boha a pravého člověka“ (Sv.František, Nepotvrzená řehole, kap.23).

 

 

 

 

 

Je tomu už dvacet let, co mne peripetie mé vlastní životní cesty na čas vrátily – aspoň na dobu vánoční - do rodné vesnice. V Troubkách tehdy jako farní kněz sloužil P. Jan Placid Pekárek, františkán, kterému teprve později - na samotný závěr života - bylo dopřáno dostat se do společenství řádových bratří v Brně. Radost v jeho hlase, s níž při mši svaté vždy znovu v onu svatou dobu vánoční vyslovoval „Dítě se nám narodilo, Syn je nám dán“, mi zůstala jako živá vzpomínka na něj. Ta radost odkazovala až k jásavému hlasu našeho Otce sv. Františka, když se v Grecciu u živých jesliček radoval z narození svého a našeho Pána. 

 

 

 

 

 

     P. Sales Chytil OFM je pro mne spojen rovněž s dobou vánoční, jinak a trochu překvapivě. Po léta dojížděl vždy v neděli z Roztok do Prahy: zpovídat u Panny Marie Sněžné a sloužit mši svatou v  domově důchodců v Šolínově ulici na Praze 6. Jeho služba tady byla pravidelná, s jedinou výjimkou v roce: i on na Vánoce odjížděl ke své sestře. Jednu dobu adventní věnoval ve svých kázáních výkladu podobenství o návratu marnotratného syna. Bylo to úžasné: každou neděli vždy z nového pohledu – jakoby nevyčerpatelného - homilie založená na jednom jediném podobenství, které v podání P. Salese tvořilo samo jádro celé radostné zvěsti evangelia. A potom - už jaksi nad rámec této řady homilií - kázání o tom, že my lidé chodíme ve svém životě „do školy“ dvojím způsobem: nejprve – jako děti - získáváme znalosti a dovednosti a rozmnožujeme hřivny Bohem do nás vložené, a potom - na stáří - se „učíme“ ve škole života všechno to, co jsme získali, postupně vracet a odevzdávat zpátky Bohu. A toto učení se poznání, že už nezvládáme co jsme zvládali dřív, je docela náročné. V domově důchodců promluva skutečně „k věci“. Pak odjel P. Sales na Vánoce k sestře - a už se nevrátil. Pán si ho povolal k sobě v době vánoční, a pater Sales mu odevzdal „jedním dechem“ všechno to bohatství duchovní moudrosti, které předtím skrze Ducha svatého dostal. Ta časová spojitost oslavy narození dítěte, které dostalo jméno mocný Bůh, a povolání na věčnost tímto mocným Bohem, je mi vzpomínkou na P. Salese. Je to vzpomínka vděčná, neboť i já jsem měl příležitost podílet se darech  moudrosti, jež mu byly dány; v posledních letech oceňuji už i tu jeho školu učení se stáří.      

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

xxx

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Transitus sv. Františka a jeho svátek je spojen s narozením a narozeninami našich vnuků Juráška a Ondráška. Když jsem odjížděl ráno do Prahy, stáli vnoučci na prahu chalupy a očekávali událost týdne: měli přijet popeláři! A Jirka na zápraží dělal místo pro babičku - aby o to nepřišla! Jaký obrovský pokrok za ty dva roky, jaké obdarování pro nás všechny. Otec František v Povzbuzení ke chválám volá spolu se starozákonním prorokem Danielem „Dobrořečte Pánu, děti Boží“ (Dan 3,82) a každý z nás může spolu s žalmistou s vděčností v srdci uznat „v životě mé matky jsi mne utkal ... podivuhodně jsem utvořen … oddělil sis mne v mateřském nitru“ (Žalm 140, odd.13). Všechny děti chvalte Pána ! (Žalm 112/113,1) - a takové malé dítě chválí Pána ještě dříve než začne mluvit: už jen tím, že je! „Hospodin je Bůh, on nás učinil, a ne my sami sebe – a proto jsme jeho lid“ (Žalm 100, 3).

 

 

 

 

 

     Co znamená ono Pánovo „nebudete-li jako děti“, má člověk vzácnou příležitost pozorovat, promýšlet a meditovat právě na těch maličkých. Je to jejich bezmezná důvěra v matku, otce, babičku... Je to jejich radost z každé maličkosti stvoření, ale jakápak maličkost - v jejich očích nejde o žádnou maličkost, natož samozřejmost (jako pro nás velké). A proto: běží pejsek! - radost. Letí letadlo - radost. Děda jde - radost! A děda přemýšlí, čím si vlastně tu radost zasloužil, a protože žádné své zvláštní zásluhy na té jejich radosti neshledává, musí dojít k tomu, že sám mocný Bůh musel tu radost do jejich srdíček vložit. A tak se děda od vnuků učí vděčnosti.   

   Svatý náš otec František k večerním chválám v den Narození Páně a po celou dobu vánoční ukládá svým bratřím a  všem, kdo přijdou po nich, tedy i nám, abychom s anděly volali „Sláva na výsostech Pánu Bohu a na zemi pokoj lidem dobré vůle“ (Lk 2,14). Narození každého dítěte je důvodem k nesmírné vděčnosti. A což teprve narození toho nejkrásnějšího ze synů lidských! (Žalm 45,3). Jsou-li synové dědictvím od Hospodina (Žalm 127), je Syn Boží tím pravým a jediným dědictvím Hospodina pro nás všechny, ovečky Boží. A proto se na  Pannu Marii, Matku Boží vztahují slova radosti z Izaiáše „Radostí jásám v Hospodinu, má duše plesá v mém Bohu, neboť mi oblékl roucho spásy, oděl mne šatem spravedlnosti jako nevěstu ozdobenou šperky“. To malé Dítě narozené do chudoby je Mariiným rouchem spásy a šatem spravedlnosti, to je ten pravý šperk zdobící Jeho matku. Dítě Ježíš je tou drahocennou perlou, pro niž stojí za to prodat či rozdat všechno co máme, abychom ji získali. Těšme se celou dobu adventní s našimi dětmi a vnoučaty a učme se od nich radosti. Vzdávejme díky Bohu mocnému, který se pro nás stal bezmocným dítětem, aby nám v naší lidské bezmocnosti dal moc  stát se Božími dětmi.

Lubomír Mlčoch OFS