Slotwiński, Tadeusz OFM

 Když čteme Spisy sv. Františka, objevujeme, kým byl pro něho Ježíš Kristus: byl Bohem, Božím Synem, Božím Slovem, Nejvyšší Moudrostí, rovný Otci, syn Marie. Ježíšovo božství zdůrazňoval ve svém vztahu k eucharistii, evangeliu a dílu spásy. Avšak něčím velice příznačným pro Františkovu duchovnost bylo objevování Kristova lidství a jeho uctívání tajemství Ježíšova vtělení a vítězství, soucit s Kristem ukřižovaným, úcta k eucharistickému Ježíši, což ho dále vedlo k úsilí stát se mu podobným.

 Vtělení Božího Syna bylo pro Chudičkého znamením nevýslovné a nepředstavitelné lásky Boha k člověku. Aby nás vykoupil, přijal Ježíš lidskou přirozenost. Od momentu Vtělení všechno, co vytváří lidskou přirozenost, bylo posvěceno, a tím povýšeno k nebývalé důstojnosti. Ježíš prošel všemi fázemi lidského vývoje, a tím je posvětil. Stal se nám podobným ve všem kromě hříchu. Ježíšovo vtělení bylo pro Františka znamením velké chudoby a pokory Boha. Kristus oloupil sám sebe, když přijal lidskou přirozenost. Zvolil si chudobu, která se projevovala různým způsobem: prostá rodina, skromné životní podmínky, málo známé místo a prostředí. Od věků milovaný Syn Otce „přijal pravé tělo našeho lidství a naší křehkosti. Toto Slovo Otce tak vznešené, tak svaté a slavné, zvěstoval nejvyšší Otec svým svatým andělem Gabrielem, že sestoupí z nebe ke svaté a slavné Panně Marii“ (List věřícím 1).

 Vtělením svého Syna se pro nás Bůh stal viditelným. Přiblížil se k nám lidským způsobem. Jeho láska nachází cestu odpovídající bezmocnosti vlastní tvorům. Každý člověk může jít touto cestou a zakusit tuto lásku. Přeplněný vděčností se Chudičký modlí: „A my ti děkujeme, že ... svou svatou láskou, kterou jsi nás miloval, chtěl jsi také, aby on se narodil jako pravý Bůh a pravý člověk z přeslavné, nejblahoslavenější vždy Panny svaté Marie“ (Nep. řehole 23). V Kristu se Bůh pro lidi stává skutečností, kterou mohou vnímat a uchopit.

 Obsah milosti Vtělení vidí František dále v tom, že Kristus se stal bratrem všech lidí. Matku Boží ctil právě proto, že jejím prostřednictvím se Ježíš stal naším bratrem (2 Cel 198). Skrze milost vtělení mohou být všichni lidé Božími dětmi a bratry a sestrami Krista. Proto František volá plný radosti: „Ó jak je ke cti, jak je svaté a vznešené mít v nebi Otce! ... Ó jak je svaté, jak je milé, příjemné, pokorné, pokojné, sladké, laskavé a nadevše žádoucí mít takového bratra“ (List věřícím 9).

 Milost vtělení je veliká. Nepředstavitelně velká je láska Boha, jenž si tuto milost vymyslil a nám daroval. Tato milost nás podněcuje k upřímné vděčnosti, kterou jsme zavázáni. Pln radosti ji František vyzpěvuje do celého světa ve svém vánočním žalmu: „Plesejte Bohu, který nám pomáhá, jásejte Pánu, Bohu živému a pravému, radostným hlasem. … Neboť nejsvětější náš Pán z nebe, náš Král od pradávna, seslal z výsosti svého milovaného Syna, jenž se narodil z blahoslavené Panny, svaté Marie. … Onoho dne seslal Pán své milosrdenství. … Toto je den, který učinil Pán, jásejme a radujme se z něho. Vždyť nejsvětější milovaný Syn je nám dán a narodil se pro nás na cestě a položen je do jeslí, protože neměl místo v zájezdním útulku. Sláva na výsostech Pánu Bohu a na zemi pokoj lidem dobré vůle. Radujte se, nebesa, zajásej země, zahuč, moře a vše, co je naplňuje, zaplesej pole i vše, co je na něm. Zpívejte mu píseň novou, zpívej Pánu celá země! Neboť Pán je veliký a velmi hodný chvály“ (Oficium o utrpení Páně, žalm XV). Děkovat s takovou radostí a láskou může jen ten, kdo byl do hloubi duše proniknut tajemstvím Božího vtělení.

 Svatý František si „vymyslil“ jesle v umbrijském Greccio na Boží narození 1223. Chudičký pověřil jakéhosi Jana, aby uskutečnil jeho nápad: „Chtěl bych totiž oslavit památku toho Dítěte narozeného v Betlémě a chtěl bych pokud možno svýma očima vidět hořkou nouzi, kterou už jako nemluvně muselo snášet. Jan splnil jeho nápad“ (1 Cel 84).

 Všechny prvky jeslí jsou plné symboliky: jeskyně je symbolem mateřského lůna, země, církve, kde se rodí Prvorozený nového stvoření. Nebe obklopující zemi je symbolem - znamením Boha. Noc představuje plodnou moc Boha: právě v noci uskutečňují se všechny velké události dějin spásy, jako stvoření, povolání Abraháma, východ z egyptského otroctví a přechod přes Rudé moře, Ježíšovo narození a jeho zmrtvýchvstání. Hvězda navazuje na Balaama (Num 24,17), hora pochází z knihy proroka Habakuka (3,3), a pastýři a mudrci představují židy, pohany, svědky Mesiáše, ale i celé vykoupené lidstvo.

 Greccio je novým Betlémem - místem, kde se narodil Ježíš Kristus. Název Betlém znamená „dům chleba“. Ježíš řekl sám o sobě, že je Chléb, který sestoupil z nebe, a že je chléb živý. Ježíš, živý Chléb, sestoupil z nebe, aby nasytil hladové lidstvo. František spojuje Betlém i Greccio s eucharistií. Bůh v Ježíšově osobě sestoupil viditelně na zemi. Tentýž Bůh při mši sv. viditelně sestupuje na oltář pod způsobami chleba a vína.

 V Betlémě Marie s Josefem uložili novonarozené Dítě do jeslí. Při mši sv. kněz pokládá tělo Páně na oltář, a potom, po jeho rozdělení věřícím, ukládá je do svatostánku. V Betlémě Bůh sestoupil na zemi jako pokorné, nevinné a bezbranné Dítě. V eucharistii Ježíš sestupuje pod pokornými, tichými a bezbrannými způsobami. V Betlémě se ukázalo Slovo, které se stalo tělem. Na oltáři slovy proměnění vyslovenými knězem chléb a víno se stávají Kristovým tělem a krví.

 Jesle jsou místem, kde se podává pokrm - píce zvířatům. Maria uložila Ježíše do jeslí, a to byl symbolický příslib, že Ježíš se pro nás stane pokrmem.

 Dnes v Betlémě kromě hvězdy v podlaze, která je místem Kristova narození, stojí místo jeslí oltář, kde se slaví eucharistie. A tak to, co bylo před dvěma tisíciletími symbolické, stává se dnes každodenní skutečností. Do Betléma přišli pastýři a mudrci od Východu, aby se poklonili Božímu Dítěti a složili mu své dary. Podobně se to stalo v Greccio, kde v noci přišlo tolik věřících a bratří, aby složili Ježíši své modlitby, písně a dary. Při každé mši sv. věřící skládají své dary duchovní, a někdy i hmotné. Avšak tím, co spojuje Betlém a Greccio s eucharistií, je to, že je třeba tam přijít a obětovat něco ze sebe Bohu. Lze tedy říci, že vždy, když se účastníme eucharistie, přenášíme se duchovně do Betléma, Greccia i Večeřadla.

 Chudičký v noci v Greccio jako jáhen zpíval evangelium a hlásal Boží slovo. Jesle v Greccio se staly oltářem, na který sestoupil Ježíš. Bůh byl přítomný nejen pod způsobami chleba a vína, ale i svým slovem.

 Když sv. František připravoval mystérium jeslí v Greccio, chtěl, aby pomohlo lidem, bratřím i jemu samému co nejhlouběji prožít tajemství Vtělení Božího Syna. Něco podobného má nastat i v našem duchovním životě. Jesle mají smysl natolik, nakolik nás podnítí k víře, posilní naději a rozpálí lásku!

(Dokončení)

Tadeusz Slotwinski OFM, Upodobnienie sie do Jezusa Chrystusa

Glos sw. Franciszka 12/2004 - z polštiny přeložil Radim Jáchym OFM