Urban, Jan Ev. OFM

* 20. 2. 1901 - + 7. 1. 1991

Dne 7. ledna 2006 uplyne 15 roků ode dne, kdy všemohoucí a dobrotivý Pán vzal otce Jana Ev. Urbana OFM k sobě. Tento syn svatého Františka příkladem svého života uskutečňoval to, co učil mluveným i psaným slovem. Nezapomenutelně se vtiskl do srdcí těch, kteří se s ním setkali na cestě života a svěřili se jeho duchovnímu vedení nejen za jeho veřejného působení, ale i během jeho mnohaletého žalářování, kde přivedl mnohé spolutrpitele k víře v Boha.

O své touze dosáhnout kněžství P. Jan Ev. napsal:

„V září 1911 mě pan katecheta přemluvil, abych mu začal ministrovat – denně v 6 hodin ráno v kostele sv. Prokopa u oltáře Srdce Páně. Tam se ve mně přeměnil můj úmysl – stát se jednou učitelem – směrem ke kněžství. Netoužil jsem být farářem, katechetou, opatem, převorem apod., nýbrž jsem myslil jen na liturgii, kázání, modlitbu, zpovídání. Zkrátka: na obsah a ne na formu.

Když jsem v tercii viděl, jak ubývá těch, kteří říkali, že budou kněžími – mezi nimi i Jaroslav Seifert, můj spolužák – přišlo mi sdružit k jejich, k našemu posílení v povolání ty, kteří ještě zůstali ve svém úmyslu, případně s ním přijdou. Tak vznikla dost skrytá chlapecká společnost, které jsem napsal terciánskou latinou Constitutiones Ssmi Sacramenti neboli Kongregace budoucích kněží. Příkazy byly náročné. Já byl spirituálem. Měla v maximu 13 členů, trvala asi tři roky, do našeho odchodu do Řádu; bylo z ní šest kněží.

Věčné Milosrdenství, nemohu smlčet výlev vděčnosti, že jsi mne nenechal jít nebo být veden formami vnějšími, konvenčními a institučními, ale že jsi mne pevně a dosti mimořádně stále přidržoval u pouhého a možno říci výlučného obsahu, jádra – charismatického kněžství, apoštolství.

Někdy se ve mně jako osvícení probudí vědomí, že ve mně od mládí vyrostl stav, ve kterém se cítím jako kněz „sebe zbavenou funkcí Boží“. Funkcí Milosti, že mám sebe spíše za kněžství než za kněze, necítím sebe, ale cítím se jako nástroj kněžství.

Jako jáhen jsem již pravidelně kázával, např. postní kázání u sv. Michaela u nás v Praze v r. 1924, v Hradišti a v Bechyni.

Po třech týdnech duchovní samoty a cvičení v Hájku jsem byl 15. června 1924 posvěcen v seminární kapli Klementina od ndp. biskupa J.N. Sedláka na kněze. Co mám zde vyslovit? Milosrdný, dobrotivý Ježíši Kriste, nemohu než: Deo gratias a Miserere! a Cofido.

Primici jsem měl hned po vysvěcení 16. června 1924 v emauzském chrámu, protože náš byl v opravě. Při ní mi asistoval tehdy vldp. konvent. převor A. Vykoukal, byla v celé beuronské dokonalosti jak asistence, tak zpěvu a náležitostí Beránkovou bohoslužbou v nebeském Jeruzalému. Kázal při ní otec Kapistrán OFM. Po ní hned odpoledne jsem – k žalu svých rodičů – odjel do Hájku, kde jsem pak po celé prázdniny sloužil mše svaté u oltářů po ambitech i v Loretě, sám a sám za zpěvu ptactva v prvotní blaženosti z toho, po čem jsem toužil jako po neuvěřitelném cíli od 10-12 roků.

Po vnitřní stránce během let mi rostlo vědomí víry a eucharistické mocnosti v Oběti – mše svaté byly v ranních tajích chrámu a našich kaplí v šeru a tichu tak plné jako první dny.“

Do své závěti P. Jan Ev. napsal: „Nevím, budu-li moci říci v posledním okamžiku tohoto života to, co bych rád vyslovil jako poslední. Ať skončím, jak skončím, budu a jsem v rukou svého Pána. Jsem a chci být jeho pokorným a věrným knězem. V kněžství je celá moje láska a můj střed. A toto kněžství vidím vsazené do ducha svatého Otce Františka a s ním vložené na kříž a do krve Páně. Neuměl-li jsem svatě žít, chci svatě zemřít. Moje poslední vyznání: Credo catholice, benedico vos apostolice, diligo Deum seraphice.“