Smékal, Vladimír

 

 

 

 

 

Během loňské Františkánské pouti na Sv. Hostýn vyhlásil národní ministr SFŘ duchovní zaměření sekulárních františkánů na rok 2006.  V tomto roce se SFŘ zaměří na rodinu, nejen na tu v užším smyslu slova, ale také na rodinu v širším smyslu slova, tedy na naše bratrská společenství, na františkánskou rodinu, na církev a v neposlední řadě i na společnost a na naši úlohu v ní. Tomu se věnoval sjezd SFŘ ve dnech 3.-4.9.2005 v Brně. Přednášky z toho sjezdu budeme postupně v časopise Poutník uveřejňovat. Dnes zahajujeme 1. částí přednášky prof. V. Smékala s názvem Duchovně-duševní předpoklady partnerství a jejich rozvíjení.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Význam duchovní dimenze rodinného života

Sv. František svoji řeholi postavil na spiritualitě lásky. R. Rohr (1995) konstatuje, že v chatrčích kolem kapličky v Porciuncule bylo mnoho dní, kdy vřely všechny lidské vášně a vyskytovaly se všechny slabosti vyjádřené v seznamu smrtících hříchů, dny znechucení, pochybností a desiluzí, i hněvu, pokušení touhy, smyslnosti, strachu – všech těch pokušení, jež lidé zakoušejí. Píše: „První františkáni se od nikoho z nás nijak nelišili. Ale přece jen měli na paměti jedno přikázání, které nám Pán dal: abychom se navzájem milovali. Jak můžeme jeden druhého hlouběji milovat? První františkáni spojili své životy a žili společně. Řekli si: zůstaneme tak, dokud se nestaneme jedním. Budeme spolu tak dlouho, dokud neprorazíme tyhle bariéry a nedojdeme k lásce.

 

 

 

 

 

To se stává v každém manželství, při každém pokusu o nastolení jednoty a v každém pokusu o společenství. Začneme navzájem vidět temné stránky jeden druhého, ty stránky, které se nám nelíbí. A cesta, jak se naučit milovat, vede právě skrze ně: nikoliv obchvatem kolem nich, ne nad nimi skrze jejich spiritualizaci, ani pod nimi cestou popření, ale právě skrze ně – skrze vtělení.“

 

 

 

 

 

K lásce je však třeba vychovávat. Psychosociální kulturu osobnosti jako základ partnerství lze rozvíjet jedině cestou výchovy láskou k lásce, a to nejen k lásce jako k milostnému citu, ale především k lásce jako k aktu vůle být prospěšný druhému.

 

 

 

 

 

Pro účely našeho sdělení budeme definovat rodinu jako malou sociální skupinu, jejíž členové většinou žijí na určitém místě, v určitém psychosociálním klimatu, resp. síti vztahů, a jsou spjatí určitými duchovními pouty. Z definice vyplývá, že pro náš život v rodině jsou podstatné - byť u různých rodin a jejích členů v různé míře - tři základní dimenze, které vymezují způsob naší pozemské existence. S jistým zjednodušením můžeme říci, že žijeme (1) ve světě věcí, (2) ve světě lidí, a (3) ve světě ducha. Pro křesťanské uvažování o rodině je důležité z tohoto názoru vycházet a vést lidi k harmonickému pěstování tělesné, psychosociální i duchovní kultury osobnosti a kultury vztahů k životu. Křesťan si klade nebo by si měl klást otázku, jak žít v tomto světě s lidmi, s nimiž sdílí rodinný, pracovní i společenský život a jak žít při tom v Bohu.

 

 

 

 

 

Inspirativní pro naše uvažování je téze vyjádřená v apoštolské adhortaci Jana Pavla II. Familiaris consortio - O úkolech křesťanské rodiny v současném světě z r. 1981 (odst. 21): „Duch svatý, vylitý ve svátosti, je živý zdroj a nevyčerpatelný pramen nadpřirozeného společenství, které shromažďuje věřící a spojuje je s Kristem i mezi sebou navzájem v jednotě Boží církve. Specifickým vyjádřením a uskutečněním tohoto církevního společenství je křesťanská rodina. Proto také může a má být nazývána ‚domácí církví‘.“ V návaznosti na učení koncilu (viz LG 11, AA 11) staví před nás obraz rodiny jako domácí církve. J. Matěna (někdejší pracovník referátu pro pastoraci laiků biskupství v Hradci Králové) podotýká, že někoho tato myšlenka možná překvapí, někdo před ní zůstane bezradně stát. O rodině jako o domácí církvi se příliš u nás nehovoří. Jak tedy rozumět tomuto obrazu?, ptá se Matěna. A jak ho naplňovat? Jaké jsou možné zdroje a možné formy duchovního života v rodině a vůbec života dnešní křesťanské rodiny v dnešním světě?

 

 

 

 

 

Duchovní život se v představách mnoha katolíků většinou redukuje na účast na pobožnostech, někteří by ještě dodali na svátostech, křesťané, kteří se snaží žít ve světle evangelia praktikováním milosrdenství a lásky jsou ještě méně početní. A praxe sebeovládání, sebekáznění a modlitby – nemá-li být jen formálním odříkáváním předepsaných modliteb, je pravděpodobně ještě méně četná.

 

 

 

 

 

Psychologové náboženství upozorňují, že zbožnost může zůstat čistě vnějškovou a stát se pobožnůstkářstvím, a že je proto nezbytné doplňovat ji spiritualitou, která znamená prožívání vztahu k Bohu, k Posvátnu. Náš významný teolog Josef Zvěřina ze zasazoval za to, aby se zkoumala a kultivovala spiritualita křesťanů laiků. Mohu doložit, že když jsme v rámci brněnské skupiny MSKA zahájili v r. 2000 podzimní cyklus přednášek nazvaný „Spiritualita všedního dne“, vzrostla návštěvnost trojnásobně. Ve stejném rámci uvažuje zmíněný J. Matěna, který vyjádřil přesvědčení, že rozvíjení spirituality laiků je jedním „z klíčových momentů pro duchovní život člověka žijícího ve světě.“

 

 

 

 

 

Jeho postřeh stojí za podrobnou citaci. Matěna píše: „Jestliže totiž takový muž nebo žena mají chodit do práce, budovat partnerské a rodinné vztahy, pečovat o děti, žít pro druhé, plnit řádně své povinnosti stavu, jak se dříve říkalo, pak nutně nemohou tomuto „metru“ náležitě dostát. Těžko mohou být každý den na mši, nemají tolik času na modlitbu a rozjímání, často jsou natolik uvláčeni životem, že večer, kdy se poprvé naskytne chvilka ticha a klidu a tedy příležitost k pomyšlení na Boha, už je to nad jejich síly. Člověk, který je zvyklý hledat duchovní oporu a podněty tímto způsobem, se cítí vyprahlý a zklamaný, protože nemůže žít  duchovním životem tak, jak by si přál. K tomu se přidají výčitky svědomí. Nabízejí se mu dvě krajní řešení, obě úniková, obě špatná. První představuje, schematicky řečeno, „útěk od rodiny“ do kostela, druhé naopak „útěk od víry“ do světa rodiny a práce. Třetí možností pak je život v neustálém vnitřním napětí, v nejistotě a s výčitkami svědomí.

 

 

 

 

 

Když děti jeden rok onemocní na Zelený čtvrtek, druhý rok na Velký pátek a potřetí po celé Velikonoce je nemocná maminka, snadno člověka napadne, jestli mu to Bůh nedělá naschvál. Takové období v životě člověka trvá často deset i více let. Opravdu je člověk na tuto dobu odsouzen k jakémusi „duchovnímu živoření“? Jistě ne. Jsem proto přesvědčen, že duchovní život křesťanů laiků nemůže a nemá být jen jakousi „odmocninou“ duchovního života kněží a řeholníků, ale že spiritualita laiků, zvláště pak manželů a rodičů (nejen!) má své specifické a plnohodnotné zdroje.“

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Už od Aristotela se traduje, že každý člověk ze své přirozenosti touží po štěstí, jistotě, bezpečí a vzájemnosti. Život v sekulárním světě v nás probouzí pocit, že štěstí a jeho zabezpečení můžeme dosáhnout jen prostřednictvím viditelného úspěchu, prostřednictvím majetku, respektu okolí, postavení. Heslem doby je výkonnost, osobní zdatnost nebo aspoň styky. A takto pozměněné cíle podporované reklamou a duchem sekulárního světa spíše navozují nejistotu, ohrožení a vzájemné odcizení.

 

 

 

 

 

V Novém zákoně najdeme mnoho Ježíšových výzev k duchovnímu životu a doporučení, jak kráčet po duchovní cestě, abychom vytvářeli takové vztahy k Bohu, k bližním, k rodině, k sobě, k svému tělu, k práci, které nás spojují a sbližují, ale neoddělují ani nenadřazují, ani nestavějí do konfrontačního nebo odmítavého postoje. Jsou to výzvy požadující, abychom se dokázali vyvázat ze závislosti na tomto světě, ale abychom svůj úkol plnili s opravdovostí. Raní křesťanští mniši viděli jedinou možnost osvobození v odchodu na poušť. V tradici hinduistického a buddhistického mnišství se hovořilo o odchodu do bezdomoví. Ani bezdomoví, ani poušť nemohou však být řešením pro všechny. Ostatně, Kristova výzva není tak tvrdá. Ježíš Kristus lidem dnešní doby ve svých podobenstvích říká: Děkuj Bohu, že jsi zde a že máš možnost se osvědčit tím, jak žiješ a jak přijímáš radostné události i trápení. Užívej přiměřeně darů života, ale neubližuj svým bližním ani nepoškozuj své prostředí, a především neulpívej a pomáhej! Toto poselství tlumočil lidem své doby už J. A. Komenský, když učil umění stáhnout se z labyrintu světa do ráje srdce.

 

 

 

 

 

Jít duchovní cestou, žít duchovním životem dnes - na prahu 21. století -  znamená pracovat pro Boží království zde na zemi praktikováním účinné lásky k bližnímu, nepodílením se na boji všech proti všem a neusilováním o převahu a nadřazování se. P. Teilhard de Chardin mluví v tomto smyslu o vytváření Božského prostředí, tj. prostředí lidské vzájemnosti a sounáležitosti, a jejího posvěcení Boží láskou. Tak je pojímána spiritualita tvoření.

 

 

 

 

 

Téma o překážkách duchovního života a o jejich zdolávání staví na předpokladu, že duchovním životem potřebujeme žít, že po tom toužíme, že to patří k plnosti života, ba dokonce, že to patří k úplnému zdraví. Mnozí lidé si takovéto potřeby a touhy jako centrálního hladu osobnosti nejsou vědomi. Mnozí odborníci však tvrdí, že obecný neklid člověka takovou touhu signalizuje. Sv. Augustin si už ve 4. století posteskl „Nespokojená je naše duše, Pane, dokud nespočine v Tobě!“

 

 

 

 

 

Podle definice navržené Světovou zdravotnickou organizací zdraví je stav tělesné, psychické a sociální pohody. O duchovní pohodě se v definici nemluví. Pokud se neredukuje duchovní pohoda pouze na harmonii všech tří výše vyjmenovaných složek, můžeme ji chápat jako pocit ucelenosti, úplnosti, dobré vnitřní uspořádanosti, jako život v souladu s řádem bytí a zakotvený v moudrosti a lásce Boží.

 

 

 

 

 

Připomínáme, že Kristovy zázraky se snaží prostřednictvím uzdravení tělesného nebo morálního podnítit lidi k uvědomění a reflexi touhy po uzdravení duchovním.

 

 

 

 

 

V programech podpory zdravého způsobu života bylo několikrát poukázáno na to, že kulturu těla pěstujeme sportem, různými gymnastikami (aerobik, tai-či apod.), dietami, návštěvou vizážistů. Pro rozvíjení kultury duše máme k dispozici obrovskou nabídku různých výcviků asertivity, tvořivosti, relaxace, sociálních dovedností, empatie atd.

 

 

 

 

 

Kde a jak můžeme rozvíjet duchovní kulturu osobnosti, už pro současného člověka tak zřejmé není. Sledujeme-li návštěvnost přednášek o různých spiritualitách, o antických mystériích, pozorujeme-li, jak reagují návštěvníci koncertů chrámové hudby nebo koncertních cyklů atd., tušíme, že zde lidé hledají uspokojení svého duchovního hladu.

 

 

 

 

 

Pro věřící různých církví je duchovní život uspokojován a rozvíjen účastí na bohoslužbách. Ale i zde je pro věřícího člověka jedno nebezpečí, na které poukázal už sv. Augustin: „Jistěže uctíváme Boha v kostele, když se zde shromáždíme. Ale když se vrátíme domů, jako bychom Boha uctívat přestali. Budeme-li však správně žít, budeme Boha uctívat neustále.“

 

 

 

 

 

Podobně uvažuje i současný britský psycholog D. Fontana: „Spiritualitu bychom si neměli rezervovat pouze pro okamžiky meditace nebo pro nedělní návštěvu kostela. Spiritualita je způsob života, pohled na svět, je to způsob, jakým jednáme se svou rodinou, s přáteli, jak přistupujeme ke své práci, je to cesta světla.“

 

 

 

 

 

Společným jmenovatelem těchto postřehů a úvah je ta skutečnost, že tušíme, co by nás osvobodilo, ale že jsme ztratili (nebo si neosvojili) dovednost, jak se ke své duchovní svobodě propracovat.

 

 

 

 

 

Základem duchovního života je spiritualita, kterou můžeme charakterizovat jako prožívání, promýšlení a uskutečňování vztahu k Posvátnu, k Bohu.

 

 

 

 

 

M. Herold SJ spiritualitou míní „žití určitým způsobem zahrnujícím všechny činnosti, které tvoří život. Křesťanská spiritualita, jak ji chápu já,“ píše Herold,  „znamená v první řadě pokus dát orientaci celému dennímu žití pod vlivem Kristova Ducha a pod vlivem evangelia“.

 

 

 

 

 

Podle T. Špidlíka „je cílem duchovního života dokonalé zduchovnění celého člověka. Jeho mysli, vůle, citů, těla.“ Pro K. Rahnera je spiritualita vědomým a metodickým rozvíjením víry, naděje a lásky. Významný pražský židovský spisovatel Franz Werfel uvádí, že spiritualita je nadšený úžas nad divy všedního života. Britský spisovatel a náboženský konvertita G. K. Chesterton zase konstatuje, že skutečně spirituálně živý je člověk, který neztratil schopnost žasnout.

 

 

 

 

 

Žít duchovním životem vyžaduje stálou reflexi a sebereflexi toho, co činíme druhým a sobě, v jakých vztazích jsme

 

 

 

 

 

1.      se svým tělem,

 

 

 

 

 

2.      se svým já a svou osobností,

 

 

 

 

 

3.      se svou rodinou,

 

 

 

 

 

4.      s bližními a společností,

 

 

 

 

 

5.      se svým povoláním,

 

 

 

 

 

6.      s Bohem.

 

 

 

 

 

Žít duchovním životem neznamená odpoutat se a vymanit ze vztahů, ale vnášet do světa lidských vztahů pokoj, soucit a lásku.

 

 

 

 

 

z přednášky prof. V. Smékala

 

 

 

 

 

 3.9.2005 na sjezdu SFŘ v Brně

 

 

 

 

 

 (redakčně zkráceno)