Cincialová, Marta Lucie SMFO

Františkovi následovníci i ctitelé často nosí jako vyjádření své sounáležitosti či sympatií k assiskému světci znamení Tau. Jaká je však symbolika tohoto znamení, o němž víme, že je světec ctil, miloval a také často užíval a jak je vlastně možné, aby se obyčejné písmeno (Tau najdeme jak v hebrejské, tak řecké abecedě a odpovídá i našemu T) stalo vyjádřením něčí zbožnosti či spirituality, jak tomu bylo u Františka?

Přestože toto téma není našemu čtenáři zcela neznámé[1], pokusíme se některé aspekty připomenout či doplnit. Nejdříve si všimneme Františkova chování ohledně Tau, vlivů, které na něj působily a obsahu, jenž tomuto znamení František přičítal.[2]

 

 

 

 

Františkovo používání Tau

Ze svědectví Františkových životopisců víme, že světec často znamení Tau užíval. Psal je na zdi, na dopisy, na sebe sama: „Velmi drahé, nad všechna ostatní písmena dražší jim (prvním bratřím) bylo písmeno Tau; tímto písmenem blažený Otec opatřoval své listy; jím všude pomalovával zdi cel“ (3Cel 3: FP 828). Že František psal Tau po zdech, potvrzuje mj. i archeologie: v době restaurování kaple sv. Magdaleny ve Fonte Colombo bylo odhaleno pod nánosem barvy z 15. století původní Tau na evangelijní straně pocházející z Františkovy doby.

Také o tom, že František takto podepisoval dopisy, máme dvě svědectví. První je v Listu všem duchovním (klerikům). Originál je sice ztracen, ale kopie se nachází v misálu v benediktinském klášteře v Subiacu. Tento dokument, přepsaný mezi lety 1229-1238 reprodukuje pečlivě i Tau na konci listu, tak, jak tomu bylo v originále. Druhým potvrzením této Františkovy praxe je jeho autograf (tj. vlastnoručně psaný list), jehož originál se uchovává v Sacro Convento u baziliky sv. Františka v Assisi. Jedná se o známé Požehnání bratru Lvu (FP 262). Tau zde prostupuje jménem bratra Lva a připomíná způsob jakým bylo užíváno v nápisech v katakombách. O celé této události se můžeme dočíst v Kvítkách[3]. O Františkově zvyku podepisovat písmenem Tau své dopisy, se kromě Celana zmiňuje i Bonaventura: „Toto znamení totiž Boží muž velmi ctil a miloval. Ve svých povzbuzeních je velmi doporučoval, jím začínal své činnosti; když jednou ve své dobrotě napsal vlastnoručně krátký dopis, podepsal jej tímto znamením“ (LegMin II,9: FP 1347).

 

 

 

 

František tímto znamením označoval také sám sebe, aby se tak odevzdal Pánu: „Také Pacifik, Boží muž, jemuž bylo dáno vidět nebeské tváře, spatřil vlastníma očima na čele blaženého otce zářící písmeno Tau“.[4]

Boží slovo a Tau

Hledáme-li počátek Františkovy  zbožné úcty k písmenu Tau, najdeme jej především v Bibli, a to nejspíše ve slavném textu 9. kapitoly proroka Ezechiela. Hospodin zde  vydává dvojí rozkaz: nejprve písařovi, aby označil všechny věrné a kající znamením na čele. Slova „označit znamením“ lze přeložit též jako „označit (značkou) táv“. Hebrejský výraz táv znamená jednak značku, jednak je to název posledního písmene hebrejské abecedy. Ve starokenaanském písmu mělo podobu křížku a kříž byl symbolem života[5]. Druhý rozkaz platí zhoubcům: mají pobít všechny, kteří nebudou označeni znamením života. Prostory chrámu, které Hospodin sám zbavil svatosti, mají znesvětit prolitou krví.

Tento text byl věřícím velmi známý, církevní otcové jej často komentovali a byl rozvíjen i ve středověkých kázáních. František jej tedy nemohl neslyšet a zcela pochopitelně jím byl zasažen. Sv. Bonaventura tento úryvek z Ezechiela (Ez 9,4) výslovně spojuje s Františkovým působením, když o něm říká, že „celé jeho snažení směřovalo podle prorockého výroku k tomu, aby značil písmenem Tau čela mužů lkajících a truchlících, těch, kteří se opravdově obrátili ke Kristu“ (LegMai 9, FF 1079).

 

 

 

 

Je ještě jeden novozákonní text zmiňující Tau, aniž je však toto znamení výslovně jmenováno: jde o úryvek z Apokalypsy (Zj 7,2; 14,1-7). Vyvolení budou označeni na čele znamením Beránka, znamení dává anděl přicházející z Východu. Někdy bývá za tohoto „anděla šesté pečetě“ považován sám František. Za mnohé zastánce tohoto názoru jmenujme alespoň sv. Bonaventuru[6].

Tau a IV. lateránský koncil

Že Františkovo chápání ohledně symbolu Tau ovlivnil zmiňovaný text z proroka Ezechiela, lze usoudit také ze skutečnosti, že František měl příležitost vyslechnout si plamenné kázání na tento úryvek z úst samotného papeže Inonence III. Stalo se tak 11. listopadu 1215, na IV. lateránském koncilu, jehož se účastnil i František[7]. Papež věnoval druhou část zahajovací řeči na koncilu právě komentáři 9. kapitoly z Ezechiela. Inocenc III. si přisvojuje Boží slovo určené prorokovi a obrací se na každého účastníka koncilu: „Označ písmenem Tau čela všech lidí.“ A pak dodává: „Tau je poslední písmeno hebrejské abecedy a má tvar kříže, takového, jaký byl ještě před křížem Pilátovým. Ten nese na čele znamení Tau, kdo v celém svém chování ukazuje zář kříže; nositelem Tau je ten, kdo křižuje své tělo s neřestmi a hříchy; ten nese Tau, kdo potvrzuje: v ničem jiném se nechci chlubit než ve kříži našeho Pána Ježíše Krista. (…) Kdo ponese Tau, najde milosrdenství. Je to znamení kajícího života obnoveného v Kristu (…). Buďte tedy šampióny Tau a Kříže!“ [8]

František je papežovými slovy hluboce zasažen, pochopí, že teď půjde o křížovou výpravu obrácení a pokání[9]. František chce poslechnout a označuje sám sebe znamením Tau, znamením pokání; chce také svým bratřím připomínat nároky jejich povolání. A nejen to: František chce tímto znamením označit všechny křesťany; pokání se stane jedním z nečastějších témat jeho kázání a tvoří podstatnou část jeho řeholí (srov. NpŘ 21,3.7.8: FP 55) a  Listu věrným křesťanům (LVěř 48: FP 200; 63: FP 203). Také se jako nový akcent v jeho listech z pokoncilního období objevuje spojení kajícího a svátostného života (téma eucharistie bylo jedním z dalších o nichž mluvil papež na tomto koncilu).

Antonité

Je možné, že k pozornosti, již věnoval František Tau, přispěl také vliv, který na něj měli  Špitální bratři od svatého Antonína Poustevníka, zvaní antonité[10].

František, jak víme, začal svůj život obrácení mezi malomocnými a péčí o ně (Test 1: FP 110). Malomocným říkal František „moji bratři křesťané“ (Zrc 58); byli pro něj ztělesněním Krista, jemuž je třeba sloužit a tajemstvím, jež je třeba kontemplovat. Vždyť Kristus sám „se pro nás nechal považovat za malomocného“ (Kvítky  25: FP 1857).   „Proto - jak poznamenává Perugijská legenda - na počátku, když se bratři začali množit, chtěl, aby bydleli v lazaretech a sloužili malomocným(…) Když přicházeli žádat o přijetí šlechtici a měšťané, (…) bylo jim řečeno, že je nutné, aby sloužili malomocným a usadili se v lazaretech“ (LegPer 102: FP 1658).

 

 

 

 

V Římě jeden takový lazaret nedaleko Lateránu byl a František v něm nezřídka pobýval[11]: šlo o lazaret sv. Antonína Poustevníka, který zmiňovaní nemocniční bratři vedli. Ti  nosili jako rozlišovací znamení na svých hábitech přišité velké Tau a také jejich hole byly zakončeny znamením Tau (jak to je zvykem u poustevníků). Tau se tak stalo rovněž symbolem charity, exorcismu a uzdravení.

Tau v dějinách

Je evidentní, že symbolika Tau byla známa dlouho před Františkem. Již první křesťané si tento symbol přivlastnili, objevoval se v nápisech v katakombách spolu s ostatními symboly (holubicí, kotvou, rybou, stromem…) Ve středověku je pak Tau rovněž častým ikonografickým námětem[12]. Tau a jeho numerický  symbolismus ve Starém zákoně byl zase předmětem mnoha exegetických komentářů církevních otců i středověkých autorů[13].

Lidová zbožnost užívala symbolu až s magickou důvěrou – lidé věřili v ochranu před morem, před ďábelskou mocí apod. Nosili Tau jako prsten nebo přívěšek (amulet) na krku. Značily se tak veřeje domů, označovaly se tak pečetě dopisů. V r. 546 v době moru, biskup z Clermontu v jižní  Francii uspořádal slavnostní procesí. Historik Řehoř z Tours (současník té události) říká, že ihned se objevilo na zdech domů a všech kostelů „znamení, které obyvatelé města rozeznali jako Tau“ [14]. A tak skončila epidemie.

Také František prostřednictvím Tau dělá zázraky; např. v ostijské diecézi se člověk, který měl na noze obrovský nádor a proto nemohl chodit, modlil k Františkovi a připomínal mu služby, které mu prokazoval za jeho života, totiž, že jej vozil na oslu. František se mu zjevil, dotkl se nohy malou hůlkou, která měla podobu Tau a „nádor praskl, zdraví se vrátilo, ale na onom místě je dodnes vidět znamení Tau (3 Cel 159: FP 980).

 

 

 

 

Tau jako rozlišovací znamení měli kromě již zmiňovaných antonitů i Kavalíři Řádu Tau,  nazýváni též  Bratři od sv. Jakuba z Altopascio[15], charitativní řád založený r. 746. Bratři byli mendikanti v hnědém hábitu, na němž nosili symbol Tau. V Řeholi těchto bratří najdeme dva předpisy ohledně tohoto symbolu: ve 25. kapitole je příkaz, aby bratři nosili znamení Tau na hábitu nebo kapuci či na hrudi jako znamení ochrany duše a těla. V 51. kapitole při slavnosti uvedení žadatele do řádu je předpis: „Mistr nebo převor ať na plášť nebo kapuci udělá znamení Tau, říkaje: ‚Pro toto znamení Tau, které ti dáváme, ať tě Bůh chrání nyní i v budoucnu a ať tě dovede do věčného života‘“[16].

Zajímavé je svědectví duchovního spisku Liber de poenitentia od benediktinského Anonyma z 12. stol.[17] : „Zkoumej své myšlenky, svá slova a svá díla a hleď, jestli jsi v těch věcech nezhřešil. Pokaždé, když poznáš, že jsi těžce zhřešil, vezmi na sebe znamení TAU, které je znamením těch, kdo pláčou a naříkají nad svými hříchy. Tau představuje kříž, který je znamením Kristova utrpení. Napodobuj proto Kristovo utrpení a doplň na svém těle to, co schází Jeho utrpení. Budeš- li to dělat, Soudce projde, aniž by tě trestal, to jest: odpustí ti“[18]. V latinském textu je termín „poenitentia“ chápán jednak v biblickém smyslu jako „metanoia“ nebo „conversio“ (odmítnutí zla a návrat k Bohu) a jednak ve smyslu milosti obrácení. Anonym dále říká: „Je-li návrat k Bohu (poenitentia), je rovněž odpuštění. Milost obrácení (poenitentia) přichází k hříšníkovi od Boha, od něhož přichází také odpuštění. Pokaždé, když Bůh dá milost obrácení, dá také odpuštění“[19].  Podstatné je, že Tau samo o sobě nemá moc ani sílu osvobodit od Božího hněvu jen proto, že je vyznačeno na hábitu kajícníka. Je vždy jen vnějším znamením uskutečňovaného vnitřního obrácení.

Spiritualita Tau

Poté, co jsme si všimli některých významů, které přijalo Tau, a některých okolností, jež snad ovlivnily Františkovu spiritualitu, přesto hlavním důvodem přivlastnění si písmene Tau jako symbolu a jeho zbožné úcty k němu je nesporně fakt, že tvarem připomínalo kříž. Nic  nemělo pro Františka tak velký význam, nic mu nepřipomínalo milovaného Krista víc než jeho kříž. Víme o Františkovi, jak mu jeho Pána připomínal červ na zemi, beránci, kámen… Lze tedy říci, že František proto uctíval Tau, protože mu připomínalo lásku Ukřižovaného. To bylo také častým důvodem k tomu, aby připomínal všem slova apoštola, že „ti, kdo náleží Kristu, ukřižovali spolu s ním své tělo s jeho neřestmi a žádostmi“, a také aby nesli na svém těle „brnění kříže“  (srov. LegMai 5: FP 1086).

 

 

 

 

Tau tedy podle Františka hlásá univerzální spásu skrze kříž. Proto také se bratři mají modlit takto: „Klaníme se ti … a děkujeme … svým svatým křížem jsi vykoupil svět“, a činili tak „kdekoli spatřili znamení kříže, ať to bylo na zemi nebo na stěně, na kmeni stromu nebo podél cesty“ (1 Cel 45: FP 401).

 

 

 

 

Spiritualita Tau tedy není nic jiného než spiritualita kříže, tedy lásky Krista umírajícího na kříži pro nás[20]. Jestliže nám kříž získal spásu jednou provždy, my máme denně toto tajemství obnovovat; máme „denně nosit kříž našeho Pána Ježíše Krista“ (Nap. 4,8). To je křížová výprava Tau, hlásaná Františkem, křížová výprava kajícníků, ne ozbrojenců. František prochází městem Assisi a volá: „Čiňte pokání, přinášejte ovoce pokání!“ (NpŘ 21,3; 2ListVěř 25). Je to výzva platná i dnes. Spiritualita Tau je spiritualitou následování Krista. Být označen Tau znamená chtít se připodobnit  Kristu, třeba až k prolití krve. Tau je ale také znamením života a vítězství, symbolem chlouby a radosti. Víme přece o tajemství radosti, které František objevuje ve spojení s Ukřižovaným, kdy se „nechce chlubit ničím jiným…“[21]

Marta Lucie Cincialová SMFO