Pospíšil, Ctirad Václav OFM

 Mnozí z nás máme povinnost brát denně do rukou liturgii hodin a hodně bratří a sester se oficiální modlitbě církve věnuje, i když to není jejich povinností. Sjednocujeme se tak s celou katolickou církví a modlíme se v Kristu, který jako velekněz předkládá naše snažení v síle Ducha Bohu Otci. Mnozí ale možná nevědí, že do dějin liturgie se významně zapsali také františkáni.

 

 

 

 

 I dnes se ještě někdy používá pro označení liturgie hodin slovo „breviář“, což se odvozuje od latinského slova „breviarium“, jehož původní význam lze vystihnout asi jako obsah nebo zkrácený výtah. Liturgicky slovo „breviarium“ původně znamenalo opak výrazu „plenarium“, což byly úplné modlitební texty. V raném středověku se slovem „breviarium“ nejprve označoval katalog modliteb nebo liturgický kalendář na celý rok. V tomto smyslu použil slova „breviarium“ Alcuin v předmluvě ke svému dílu: Praefatio in officia per ferias ad Carlum Magnum, které vyšlo v roce 804.

 Až do třináctého století mělo každé biskupství a opatství své vlastní modlitební texty. V 10. a 11. stol. platilo, že modlitba hodin vyžadovala celou řadu jednotlivých knih: Žaltář, Lekcionář, Antifonář, Martyrologium… Od dvanáctého století se ale objevila snaha soustředit všechny texty do jediného svazku, který by kněz nebo bratr mohl mít s sebou na cestách. Tak se začaly rodit zkrácené formy oficia – breviáře.

 

 

 

 

 Také papežská kurie měla své vlastní modlitební texty, které se už v té době nazývaly „Breviarium“, protože vše bylo shrnuto v jednom svazku. Víme dobře, že papež Inocenc III. (1198 – 1216) provedl reformu těchto modlitebních textů. Když v Potvrzené řeholi ve 3. hlavě čteme: „Klerici ať konají bohoslužbu, kromě žaltáře, jak je obvyklé u kleriků římské církve; proto mohou mít breviáře,“ může to být dnes mnohým lidem jako cosi samozřejmého. Historická skutečnost ale byla poněkud složitější.

 V první řadě je třeba objasnit zmínku o žaltáři. V Římě se používaly Žalmy z Jeronýmem upraveného staršího překladu Bible, tak zvané Italy. Jinde v církvi se používala druhá verze Jeronýmova překladu, tak zvané Psalterium Gallicanum. Proto v Potvrzené řeholi stojí: „…kromě žaltáře…“. Rozumí se tedy kromě žaltáře užívaného na papežské kurii. Františkáni totiž spojili běžně používaný Galikánský žaltář s texty Římského breviáře. Zkrácená forma modlitby hodin byla velmi vhodná k plnění duchovních povinností na cestách, které bratři jako kazatelé museli velmi často podnikat. Navíc modlitba Římského breviáře byla jasným znamením toho, že bratři jsou pod přímou jurisdikcí římského papeže a že tedy nespadají pod pravomoc místních biskupů. Nebývalé rozšíření řádu v prvních desetiletích jeho existence tak výrazně přispělo k tomu, že Římský breviář se rozšířil po celé západní církvi, takže již ve čtrnáctém století většina diecézí i mnoho klášterů přebíralo zmíněný obyčej.

 K rozšíření Římského breviáře ale přispěly také další skutečnosti. V první řadě to byla skutečnost, že kněží bývali svěceni ne pro určitý kostel, nýbrž pro diecézi, a proto je biskup mohl podle potřeby přemísťovat. Z toho vyplynula potřeba mít po ruce liturgii hodin shrnutou do jediného svazku. Uvážíme-li, že velké univerzity v Paříži a v Oxfordu měly ve 13. století více než 10.000 studentů, pak studující klerici nemohli konat oficium tak, jako se to kdysi dělalo v klášterních školách s nepoměrně menšími počty frekventantů. To opět vedlo k oblibě modlitebních textů v jediném svazku, k masovému šíření a přebírání Římského breviáře. Rovněž kanovníci rádi přecházeli na modlitbu po vzoru římské kurie, protože jejich život byl naplněn řadou pastoračních povinností, což jim neumožňovalo modlit se pravidelně oficium z mnoha knih. V klášterních chórech se ale ještě poměrně dlouho udržely starší a delší modlitební texty. 

 Vraťme se ale do dob svatého Františka z Assisi. Papež Řehoř IX. nařídil, aby právě menší bratři provedli další úpravy Breviáře. Naši bratři postupovali následovně: Vypustili některé vlastní texty svátků svatých a nahradili je společnými texty svatých. Vypustili mnohočetná opakování zvolání „Kyrie eleison“. Zkrátili čtení o svatých, nejednalo se již o celé životopisy nebo celá kázání, nýbrž jen o krátké úryvky. Rozšířili ale počet zkrácených čtení u mnoha svátků svatých. Těchto modlitebních knih se používalo na cestách, v konventech byly modlitební knihy s delšími čteními. Mnoha svátkům naši bratři předřadili oktávy, tedy osmidenní připomínku dotyčného světce. Řadu svátků svatých pozvedli na vyšší stupeň liturgického slavení. Všechny žalmy se bratři pomodlili celé v průběhu jednoho týdne. Určitou nevýhodou této úpravy bylo, že prakticky na každý den připadal nějaký světec nebo více světců, a tak se velmi často opakovaly společné texty svatých.

 Vedle oficiálního Breviáře se v průběhu třináctého století začaly objevovat také různé zbožné přídavky: Hodinky Panny Marie, Oficium za zemřelé, Oficium k poctě všech svatých, Oficium k poctě svatého kříže, Oficium k poctě Ducha svatého… Tyto modlitby používali mnozí laici, kteří uměli číst, modlívali se je ale také zbožní kněží a řeholníci jako dodatek k Římskému breviáři. Konec konců i ve spisech svatého Františka z Assisi najdeme jím složená oficia.

 Můžeme říci, že až do doby Tridentského koncilu existovala v římskokatolické církvi poměrně velká rozličnost v tom, jak se jednotlivé diecéze a kláštery vyrovnávaly s povinností denní modlitby církve, i když z výše uvedených praktických důvodů a za nemalého přispění františkánské rodiny se značně rozšířil obyčej modlit se oficium podle vzoru Římského breviáře. Když Pius V. v roce 1568 vydal oficiální reformované znění Římského breviáře, stala se tato forma modlitby hodin závaznou pro klérus celé římskokatolické církve. V průběhu staletí docházelo k celé řadě úprav, ale podstata Římského breviáře zůstávala stejná. Radikální obrodu přinesl až 2. vatikánský koncil, který přinesl velkou restrukturalizaci modlitebních textů a přispěl k tomu, že se dnes můžeme modlit liturgii hodin v našem mateřském jazyce.

 Velmi dobře se pamatuji na jednu příhodu. Jeli jsme tenkrát s otcem Janem Bártou na Moravu, kde jsme mimo jiné navštívili jednoho dnes již zesnulého spolubratra. Otec Jan mu předal řadu svazků tehdy používaného překladu liturgie hodin. Asi za měsíc jsme do Liberce dostali od spolubratra dopis, ve kterém nám moc děkoval. Napsal nám, že ačkoli znal celkem dobře latinu, nyní prožívá modlitbu daleko hlouběji, protože všemu mnohem lépe rozumí. Važme si výdobytků, které přinesl poslední koncil, a važme si i práce těch, kdo nám české znění liturgie hodin připravili. Nic z toho totiž rozhodně není samozřejmostí. Važme si i toho, že se dnes s církví modlí celé množství bratří a sester laiků.

Ctirad Václav Pospíšil OFM