Kubíček, Inocenc OFM

Leopoldov - pokračování

Když nás přemístili do pevné věznice, měli jsme zase vycházky po dvoře a viděli jsme, že leopoldovská pevnost je šestiúhelník, šance jsou vysoké asi třináct metrů. Tam jsme prožili maďarské události na podzim 1956. Byl jsem tehdy na velké světnici, kde bylo asi čtyřicet lůžek. Jednou o půlnoci se rozsvítilo světlo a byli vyvolávaní lidé. Byl vyvolán opat ze Želiva Tajovský, protestantský duchovní Vratislav Petrovič, který byl sekretářem evangelického biskupa, potom ještě jeden prominent a nakonec vyvolali mne a já jsem nevěděl proč, poněvadž jsem se mezi takové lidi nepočítal. Řekli nám, abychom si vzali své věci, kartáček na zuby, pastu a ručník, a převedli nás na samotky. Byla to tří nebo čtyřpatrová budova, v níž byly jednotlivé cely, do jedné mě strčili.

Když byl druhý den raport, hlásil jsem se, že nevím, proč jsem na samotce a že chci pracovat. Řekli mi, že je to nařízení z Prahy a tím to končí. Pak mi tam dali na celu jednoho vězně, tak jsme si povídali a čas lépe ubíhal. Každý den byla půl hodiny vycházka, chodilo se dokolečka na dvoře, kde jsem viděl Tajovského, ale nesměli jsme spolu mluvit.

Tak uplynul měsíc a najednou jsme se všichni zase vrátili, a pak jsem pochopil, že nás izolovali kvůli maďarským událostem a pustili nás, když skončily. Tehdy mě také navštívil můj otec, to jsem tatínka viděl naposled. Bylo to v září, na návštěvu mě vyvedli k leopoldovské bráně, za níž byla místnost pro návštěvy. Otec tam byl s mojí sestrou, a když naslouchající příslušník na chvíli odešel, řekl mi, že už brzy půjdu domů, že se všechno mění, v Maďarsku už je všechno jinak – to mi pošeptal do ucha. No, doufejme.

Krátce na to nás zase stěhovali na ty příbytky, ve kterých dříve bydleli esenbáci se svými rodinami, protože zjistili, že vliv kněží na ostatní vězně je nepřijatelný, protože vězňové se také začali modlit.

Tehdy jsme chodili drát peří do baráku blízko ostřelovacích pásem, a tam jsem se dozvěděl, že tam ještě před naším příchodem zahynul jeden starý člověk, kterého jsem poznal v roce 1952 v cele v Jihlavě ve vyšetřovací vazbě. Jmenoval se Václav Průša a byl z Ledče nad Sázavou a také se připletl do nějaké skupiny. Byl to velmi milý děda, rád zpíval náboženské písničky, dodnes si vzpomínám, že zpíval Ó Jezus, spása má. Tento Průša se zaměstnával úklidem, měl dvoukolovou káru, do které zametal odpadky. Měl vedle sebe příslušníka, který ho hlídal, a právě byli v končinách, kde se dralo peří. Vedla tam úzká cesta a hned u ní byl ostnatý drát a na něm cedule: „Pozor, ostřelovací pásmo“ a on, jak otáčel káru, překročil jednou nohou do zakázaného prostoru, a vtom vyšla z věže jedna dávka a on klesl na zem. Bachař, co Průšu hlídal, křičel na toho střelce: „Co blázníš?“ Za chvilku prý dědu odnesli a pro střelce došli na věž a odvedli ho. Všichni si oddechli, že konečně ten blázen už nebude sloužit, ale za tři týdny byl zase na věži a sloužil dál. Dokonce jednou, když měl vycházku náš kněžský oddíl – říkalo se nám Vatikán a těm muklheimům kostelníci, protože bydleli kousek od nás – a chodili jsme dva a dva dokolečka a na věži měl zrovna službu tenhle blázen, tak jsme zůstali stát, kryti za zdí domu. Ten, co nás hlídal, tak hned: „Proč nechodíte?“ „Protože tam má službu ten blázen.“ „Prosím vás, vždyť vám nemůže nic udělat.“ „Co my víme?“ Tak nás potom nechali chodit jinudy.

Tohle se stalo už po maďarských událostech, kdy nás vrátili zpět do věznice a zařídili nám novou práci, spravování mlýnských pytlů pro středoslovenské mlýny.

 

 

 

 

Výroba mešního vína

 

 

 

 

Lehká práce to nebyla a my jsme se museli hned zapracovat. Začala velmi primitivně: přinesli staré pytle, ze kterých jsme stříhali záplaty. Každý dostal velikou jehlu a režný motouz a museli jsme pytle spravovat. Poručík Eliáš, kterému se říkalo hvízdavý Dan, nám řekl, že každý máme normu spravit dvanáct pytlů za šichtu. To už se museli najít odborníci, kteří s tím uměli zacházet. A už těch pytlů bylo osmdesát za šichtu, potom přišla další etapa zvýšené produkce, dodali tam nové motory z Rumunska nebo z Bulharska, které byly asi dvacet centimetrů široké, ale měly odpovídající výkon. Potom jsme museli dělat sto dvacet pytlů. Pak nám začali také posílat pytle od mouky, tak se zřídila četa, která musela pytle vyprášit. Vím, že v té partě byl provinciál Šilhan a také pár jezuitů, ti se také žádné práce neštítili, a prášilo se to venku a nikdo tam nechtěl chodit, jak to bylo zamořené moukou.

 Čisté pytle se odnášely do dílny a tam byla zase četa, která třídila pytle na velké a malé díry, aby se to všechno stihlo. Antonín Bradna byl brigadýrem, ale teď začala práce na dvě směny, proto hledali druhého brigadýra. On ukázal na mne, tak jsem chodil na odpolední směny. Spravené pytle se balily po čtyřiadvaceti a jedna místnost blízko pracoviště byla určena za skladiště, do něhož se pytle rovnaly až ke stropu, aby se jich tam vešlo co nejvíce, protože vlak, který pytle odvážel, nejezdil moc často.

Skladiště byla pro nás ideální skrýš. V koutě u zdi se jeden balík pytlů vyndal, prolezlo se dovnitř a vzadu byl pokojíček, kde se vyrábělo mešní víno z hroznů, které se na podzim koupily v kantýně, nechaly se vykvasit a Štefan Kryšpín, slavný slovenský hazardista, byl na tohle odborník. V podlaze byla skrýš, takže vylisovali dvanáct litrů vína na celý rok, a to stačilo pro všechny, protože příděl na mše svaté byl vždycky jenom dvanáct kapek, aby zásoba stačila na celý rok. Lahve se vždycky někde našly, ale pro nás stačily jen ampulky od léků, do nichž se nakapalo trochu vína. Ta skrýš byla dobrá a nikdy nebyla odhalena.

Když bylo těch pytlů už hodně, přijely pro ně vagony a odvážely je do Pelhřimova.

Já jsem měl číslo 3606 – tak jsem se musel hlásit.

Mezi námi byli vynikající odborníci, Josef Zvěřina byl odborník na církevní umění, znal všechno, teologii i archeologii, byli tam dva jezuiti, kteří byli dobří teologové a filosofové, několik vzdělaných dominikánů, pater Braito, pak tam byl také Václav Vašků. Když jsme tam přišli, byl tam ještě pan biskup Gojdič, který v té době ještě žil, a v jedné světnici s ním byl kanovník Čihák, který mě kdysi v primě učil náboženství a němčinu na Jiráskově gymnáziu, pak tam byl světící biskup ze Spiše Barnáš, řeckokatolický biskup Hopko, a naši bratři františkáni, také Bernard tam byl se mnou. Z jezuitů tam byl provinciál a jeden bohoslovec Jarda Pilík, a Karel, ten šel do semináře, vyrostl sice na Svaté Hoře u redemptoristů, ale pak byl jako bohoslovec ve druhém nebo třetím ročníku zavřený, tam pokračoval ve studiích a oblíbil si jezuity, dělal noviciát a na Mírově složil sliby, dostudoval a dokonce byl na Mírově vysvěcen na kněze biskupem Vojtašákem. Bylo to krásně připravené, že mnozí o tom ani nevěděli. Já jsem to náhodou věděl. Bylo to jednu neděli, všichni jsme šli na procházku a zůstali jen kandidát, Jaroslav Pilík, biskup Vojtašák, ten mohl vždycky zůstat doma, protože už byl stařeček, a ještě pár zasvěcenců. Všechno, co bylo k tomu potřeba, jako svaté oleje, rituál, prostě všechno se propašovalo s pomocí některých dobrých bachařů, kteří měli kontakty s některým tamním spolehlivým farářem. Všechno dobře dopadlo.

Do jezuitského řádu byl přijat také jeden kněz z Olomoucké diecéze František Pevný, pocházel ze Svaté Sidonie, to je na rozhraní Slovenska a Valašska, byl právě s Pilíkem v noviciátu a skládali pak společně sliby.

 

 

 

Requiem za otce

 

 

 

 

Musím připomenout ještě jednu událost, která nebyla příjemná. Byla neděle a já jsem dostal zprávu telegramem, že mi zemřel 6. února 1957 můj otec František. V záři předcházejícího roku byl za mnou v Leopoldově a těšil se, že bude brzo konec a že budou moct někdy oslavit zlatou svatbu. Tu už sice oslavili, ale pořád čekali, až se vrátím. Současně se mnou dostal zprávu také pater Bakoš. Já ji dostal včas, ale Bakoš až po pohřbu.

Později jsem se dozvěděl, že příbuzní podnikli velikou akci, abych se mohl dostat na pohřeb. Telefonovali do Hlohovce na prokuraturu a vždy byli odmítnuti, protože prokurátor se dal zapírat, až jednou vzal telefon a říká: „Já vás chápu, že byste rádi, aby na tom pohřbu mohl být, ale když má někdo tak vysoký trest, tak bychom podle předpisů s ním museli poslat dva příslušníky se zbraní, a to byste jistě moc rádi neviděli.“ Tak přestali naléhat a pohřeb byl beze mne.

 Brzy potom přijela na návštěvu moje sestra Marie s manželem, který byl tehdy lékařem v Zábrdovicích. Řekli mi, jak otec zemřel. Byl na návštěvě na Vinohradech u jedné terciářky, které vracel nějaké tiskoviny. Šel na stanici tramvaje na Francouzské třídě blízko vinárny U pantáty. Kdyby byl šel pěšky, tak by se mu nic nestalo, ale on měl síťovou jízdenku, tak se rozhlédl, nic nejelo, tramvaj přijížděla, a už měl jednu nohu na stupátku, když se rychlou jízdou přiblížil vojenský sanitní vůz a porazil ho. Se zlomeninou pánve ho odvezli a ten večer umřel. Také mi řekli, že je tatínek pochovaný na společném hřbitově pro III. řád, tak jsem si jasně představil, kde to je.

Měli jsme tam malý misálek, pater Kryšpín ho měl schovaný v komíně kamen, když se netopilo. Tak jsem si z něho opsal zádušní mši – requiem, tehdy jsem to ještě neuměl zpaměti, a jednou v neděli odpoledne jsem sloužil u svého kavalce. Byli jsme jeden vedle druhého a doktor Liška, právník z Olomoucké diecéze, nejlepší odborník na manželské právo, měl tehdy hlídku na chodbě. V případě nebezpečí měl přijít a říct „patnáct“, jenomže on nedával dost pozor. Náhle vstoupil jako myška do místnosti mladý slovenský estébák, dost protivný, rozhlížel se po nás, my se museli postavit do pozoru. Já jsem měl v ruce papírek s textem requiem, a možná kdybych zůstal klidný, tak se nic nestalo, ale já jsem ho šoupl do kapsy a on uviděl ten pohyb a povídá: „Čo to tam dáváte do vrecka, poďte sem,“ tak jsem šel k němu. „Davajte,“ tak jsem mu papírek dal. „Čo to je?“ „To je taková latinská modlitba za zemřelého otce.“ „Poďte k raportu.“ Když odešel, odsloužil jsem requiem a šel jsem k náčelníkovi. Byl to Ukrajinec z Podkarpatské Rusi, Rusín menší postavy, nenadělal moc řečí. Když jsem přišel na řadu, hlásil jsem příchod. „Čo ste provedl?“ „Měl jsem napsaný latinský text, který jsem neuměl zpaměti, a modlil jsem se za svého zemřelého otce.“ On se na mne ani nepodíval a dal mi pět dní korekce. Teď jsem udělal hloupost: místo abych počkal, až mi dá odchod, tak jsem sám nahlásil odchod, ale on se na mne podíval a řekl, že budu mít zaražené výhody. V srpnu měla přijet na návštěvu Máša, a tohle znamenalo další dva měsíce čekat. To jsem si vykoledoval. Zaražené výhody znamenaly, že nemohu dva měsíce napsat dopis a přijmout návštěvy.

Tak jsem potom nosil deky do korekce a šel jsem znova do samotek, to jsem už měl vyzkoušené. Byl jsem tam třicet dní za maďarských událostí. Byla tam betonová podlaha a dřevěná pryčna, jinak nic. První den už bylo vydáno jídlo, tak jsem je dostal až na noc a druhý den jsem dostal ráno šálek nějaké červené bryndy a v poledne půl dávky a večer už nic. Druhý den byl celodenní půst, třetí den zase poloviční dávka a pak zase nic, a poslední den jsem zase dostal totéž. Nastupoval jsem do korekce ve středu, poslední den byla tedy neděle, a to je na samotkách úžasně živo, vypadá to tam jako v telegrafní ústředně. Ráno jsem se ještě ani neprobudil a už jsem slyšel ťukání. Čárka se dělala dvěma údery a tečka jedním úderem, tak jsem se také zúčastnil, aby mi to tam lépe uteklo. Každý z nás měl určen čas a chtěl ho dobře využít, protože se dost dbalo na modlitby, takže mně nebyla dlouhá chvíle. Pět dní uběhlo celkem snadno a dostal jsem se zase zpět. V práci mě zastupoval pater Petr Štěpánek, který mi řekl, že mne zase čeká nějaká změna.