Čapek, Bonaventura OFM a d.

Denisa

úterý 30.8.

Včera po večeři v Pola de Allende jsme si s Jirkou vyměnili „vůdcovské etapy“; já povedu etapu nyní a on místo mne závěr do Santiaga.

Když nás Boni probudil v 6.35, byla ještě tma. Nejakčnější byla Mariánka: vytáhla kytaru a zahrála písničku na dobré ráno a potom vytáhla ze spacáku i některé z nás a předcvičovala na rozcvičce. Já a Petr jsme zůstali zbaběle ve spacákách. Po ranním rozjímání Matoušova evangelia jsme přichystali snídani a uvařili několik ešusů čaje z vody z potoka. Přeci jen ve stinném údolíčku bylo chladno.

Když dozněly naše ranní chvály, sbalili jsme supr přístřešek i věci a vyrazili cestou vzhůru. Pěšinu brzy zalilo slunce, a pak už v jeho paprscích jsme jen stoupali a stoupali. Ale nebylo to tak zlé: cesta nebyla tolik příkrá, a kolik drobné krásy, která občerstvuje duši, nám Pán připravil! Kopce poseté vřesem a krásnými květy, dole v zeleni koryto potoka a mezi klečí chodili volně koně. Občas se ozvalo jejich ržání: prostě jsem si připadala trochu jako ve snu. Na samém temeni nás potěšily modré hořce a mne zaujaly fialové květy jako ocúny, jež rostly bez stonku a listí přímo ze země. Země kvetla. A do té vší nádhery se nám rozevřel úchvatný pohled na okolní vrcholky hor (byli jsme 1146 m n.m. – nejvýše z celé pouti) a v jednom údolí mezi nimi se válela hustá mlha. Co na to říci, než: Oslava Boha! Setrvali jsme pár dlouhých minut v tichu a zírali do té krásy…

Pak jsme se vydali  po Caminu po rozžhaveném hřebeni a úbočích kopců. Zem byla rozpálená a suchá. Boni trefně citoval slova žalmisty: Má duše po Tobě, Bože, žízní, jak vyprahlá bezvodá země…

Po několika kilometrech chůze jsme vpadli do stinné náruče borovicového háje, kousek před vesnicí Berducedo, kde jsme mírně poobědvali a přečkali polední vedra. Snad poprvé jsme (kromě mě) ulehli v dřímotě. Když jsme vyrazili na další cestu, Boni asi po 15 min zjistil, že nemá u pasu svůj nožík. A tak běžel zpět na místo naší siesty, zatímco my jsme posečkali v chládku u nějakého baru, kde si dávala kávu skupina postarších Basků. Za chvíli čekání, poté, co Mariánka s Jakubem vyprosili v baru čtyři dvojchleby se šunkou, vytáhla Mariánka kytaru a začala hrát. To se Baskům velice líbilo a za pidikoncert složený jen ze dvou písniček nás obdarovali lahví minerálky, chlebem, sušenkami a konzervou rybiček. Měli jsme velkou radost, protože Pán se zase postaral. Než jsme vyrazili, dali jsme ještě přídavek jedné písničky. Ani za hodinu po odchodu z oné vesnice Berducedo nás předjelo policejní auto a kus před námi zastavilo. Vystoupili dva policisté a hned nás zastavili a chtěli po nás pasy. V tu chvíli se nám hlavou honila spousta myšlenek: Kontrola? Asi ne náhodná! Udal nás někdo, že chodíme bez peněz a žebráme? Možná! Jisté je, že sem jeli kvůli nám, neboť poté, co nás zkontrolovali a údaje o nás si zaznamenali do papírů, vrátili se, odkud přijeli.

Další úsek byl dost náročný: ve vedru jsme stoupali a pak zase prudce klesali z 1000 m na 150  m. Sestupovali jsme 2 hodiny. Myslím, že někteří z nás, alespoň mluvím 100% za sebe, málem vypustili duši. Ale stejně jsme ušli 24 km. Dole na nás čekala chladivá přehrada. Nocleh jsme sehnali v tzv. „Orlím hnízdu“ – rozhledně na nechutnou přehradu, elektrárnu a opuštěné domy zasazené do skály. Scenérie nám připomínala město duchů, anebo by se dala připodobnit k Mordoru z Pána Prstenů. Takový kontrast po včerejším noclehu v překrásném zeleném údolíčku u potoka. O to více jsme se ale, myslím, cítili přimknutí k Bohu.

Středa 31.8.

Probuzení pro mne nebylo dvakrát příjemné. Vzbudila jsem se chladem na záda, protože foukal dost silný vítr. Navíc jsem potřebovala na záchod. Aby bylo ráno milejší, když jsem opatrně překračovala spáče, šlápla jsem Petrovi na brýle, které měl položené u nohou a nebyly ve tmě vidět. Naštěstí s sebou měl náhradní, ale stejně mě to štvalo. Do městečka Grandas to bylo mírně do kopce, ale šlapalo se nám dobře. Grandas na nás nezanechalo velký dojem: místní bary, kde jsme prosili o jídlo byly docela zaplivané a dost lidí nevypadalo zrovna střízlivě. Co se týká jídla, Pán nás měl v péči, takže jsme dostali dostatek na oběd, večeři a myslím i na snídani. Poobědvali jsme pár kilometrů za Grandas, za vesničkou Castro, a zde jsme ve stínu také četli z Matoušova evangelia a rozjímali nad Božím slovem.

Ačkoli jsme museli překonat vrchol 1050 m (přes který jsme přešli z Asturie do nového kraje, do Galicie) šlo se nám dobře; nebylo moc vedro – bylo pod mrakem a stoupání bylo pozvolné. Z vrcholku jsme klesli do vesničky – ale spíš to je název místa než vesničky, neboť tam stojí jeden dům – bar. Ještě chvíli jsme šlapali a pak jsme zůstali v lesíku, kde jsme se utábořili a udělali večeři, a protože byl hlad, šla jsem ještě s Mariánkou zpět k jinému baráčku u lesa, kde jsme dostali kus chleba a klobásu. V lesním tichu se nám usínalo báječně, z milosti Boží.

Čtvrtek 1.9.

Tak dobře se nám v lesíku spalo, že jsme zaspali o jednu hodinu a vstávali v 7.30. Při krásném východu slunce, kdy paprsky prosvítaly větvemi stromů a v nich tančily kapky rosy a leskly se pavučiny na větvičkách a keřích, se alespoň mně rozjímalo nádherně. Posnídali jsme a díky Bohu, že jsme ještě večer vyžebraný chléb ušetřili na snídani. Bylo by toho vskutku poskrovnu a do Fonsagrady zbývalo 12 km po silnici.

Jelikož čas oběda uplynul, rozprchli jsme se po městě a prosili o něco do prázdných žaludků. Již jsme se sešly dvě dvojice, ale Boni s Petrem nepřicházeli.

Vsuvka - Boni

Totiž hned v první restauraci, kam jsme zašli, jsme zažili něco neuvěřitelného. Už u vstupu mě Prófa zrazoval, ať tam nechodíme: „Tady to vypadá moc nóbl, pojď radši jinam.“

Jenže já jsem věděl jak to je. Člověk se prostě žebrat stydí a v nóbl restauracích se stydí proto, že je to nóbl a v chudých, protože obírá chudé provozovatele. Vešli jsme dovnitř a oslovil jsem slečnu za pultem. „Buenos tardes, sme pótníci do Kompostély. Němáte staré chlípa?“ zalámal jsem svojí španělšinou, pro kterou jsem platil za jednoho z nejlepších španělštinářů v naší skupině.

„Starý chleba?“ zeptala se slečna s údivem a trochou obavy.

„Áno, a nébo něci k jédlo!“

„Tady si můžete vzít,“ řekla slečna s trochou úlevy, že jí nakonec přece jen nezabijeme a že nás má čím odbýt a ukázala na talíř s jednohubkami. Inu, nebylo toho moc, ale ničím se nemá pohrdat, tak jsem už sahal po igelitce, abych si tam talíř shrnul, když mě Prófa zarazil: „Počkej, ona asi myslí jen jednu!“

Připadalo mi to sice tvrdé, leč logické. „Jénom jedno?“ oslovil jsem opět slečnu. Přikývla. „A němáte víš?“ Slečna asi uznala, že se nepředala, tak nám ukázala na vedoucího prodejny a řekla: „Tak se zeptejte támhle!“

Šli jsme za vedoucím, asi padesátiletý chlapík s malou bradkou, asi jako Halík. Zrovna se bavil s nějakými hosty, tak jsme zůstali takticky opodál a jakmile to situace umožnila, uhodili jsme na něj. „Buenos tardes, sme pótníci do Kompostély. Němáte staré chlípa?“ vypustil jsem opět svoji bravurně naučenou frázi.

„Starý chleba?“ podivil se vedoucí, „No ale jsou lepší věci k jídlu, než starý chleba, ne? Pojďte támhle nahoru a já za chvilku dojdu.“

Moc jsme vedoucímu nerozuměli, ale šli jsme nahoru po schodech, odkud vedly dvě cesty – jedna ke dveřím PRIVAT a druhá ven. „To nás asi vyhodil, co?“ spekuloval Prófa. Jakmile nás ale vedoucí uviděl, poslal nás nahoru a usadil ke stolu. Sice jsme se bránili, že máme venku čtyři spolupoutníky, ale on na to, že jsme tu teď my dva a nás že pohostí. Tak jsme se bránili, že nemáme peníze, ale on, že to je v pořádku. Posadil nás ke stolu a my jen čekali, co se bude dít. Připadali jsme si trapně. Špinaví, propocení, zarostlí a opálení v homeless stylu jsme se na toto místo vůbec nehodili. Měli jsme schované ruce pod stolem a dělali jsme, že tam nejsme. Zatím se ale začalo nosit na stůl. Po včerejším hladu jsme si připadali jako v pohádce. Od Villaviciosa jsme poprvé jedli z porcelánu příborem a věřte nebo ne, už jsem se ani neuměl napít ze skleničky, aniž bych srkal. Nejprve jsme dostali polévku, pak hlavní jídlo a nakonec moučník a igelitku chleba pro ostatní. To bylo zkrátka něco, co jsme nečekali. Ve městě Fonsagrada je totiž pramen, ze kterého podle legendy na přímluvu apoštola Jakuba teklo mléko. A už cestou do Fonsagrady jsem, ani nevím jak mě to napadlo, každému říkal, že se na ten pramen tak těším, že se napiji toho mléka. Ostatní mi nevěřili, ale jistě mi dáte za pravdu, že  jsem se bohatě toho mléka napil a byl jsem vděčný.

Konec vsuvky

 

 

Denisa

Začali jsme si pomalu dělat starosti, když tu přišli rozzáření a vyprávěli nám, co se stalo. Boni s Petrem vešli do kostelíka u kterého jsme seděli a ostatní jsme se pustili do výslužky chleba. Jedli jsme, když tu, jako v pohádce, pod schody zastavilo bílé auto, vyběhla z něj paní s františkánským křížem na krku a vrhla se na Jakuba v hábitu. Hned se ptala, zdali něco nepotřebujeme a Jakub jí odvětil, že trochu másla, protože máme spoustu chleba, ale nic na něj. Paní odběhla a asi za deset minut se vrátila s igelitkou plnou jídla – příloh, takže díky našim dárcům máme dostatek i na zítřejší den. Ještě si na Jakubovi vyprosila požehnání a vesele odkráčela. Jen jsme měli pocit, že vybílila vlastní lednici, protože velká pixla másla byla načatá. Zase po dlouhé době jsme se dosyta najedli. Pak jsme strávili nějaký čas v kostele v dících, písních a modlitbách.

Bylo pozdnější odpoledne, ale nemuseli jsme moc pospíchat. Čekalo nás pár mírných kopečků a nocleh jsme si připravili v ruinách bývalého hospitalu – špitálu pro poutníky. V předsíňce malé kapličky jsme si ustlaly s Mariánkou a kluci si vyrobili plachtový přístřešek v ruinách. Večer foukal silný vítr, ale nám s Mariánkou bylo v našem závětříčku teplo a tak krásně se spalo! Deo gratias!

Pátek 2.9.

Ráno na Hospitalu bylo krásné, i když trochu ospalé. Slunce vyšlo v 8.00. Posnídali jsme z včerejších darů (vtipně ostružinovou marmeládu) a po ranních chvalách jsme se vydali ku putování. Vedro nebylo tak zlé; oběd jsme dali kousek před O Cádavem.

V O Cadávu nás zastavila  stará paní, která u svého domku jedla kus chleba. Asi ji zaujali bratři v hábitech. Dala se s námi do řeči a ihned nám nabídla poslední sušenky, co měla, holkám nalila kolu a klukům víno (v tom vedru bychom to s Mariánkou asi nerozdejchaly). Tak jsme jí zahráli (jí a jedné sousedce) dvě písničky a když nás zulíbala na rozloučenou, pokračovali jsme v cestě. Cesta ubíhala v družném hovoru rychle.

Ve vesničce Vilatade jsme zastavili u krásného kostela a zjistili, že se zde za dvě hodiny – v 20.00 slouží mše svatá. V klidu jsme povečeřeli a já a Mariánka jsme se šly umýt nad vesnici, kde v nádherném starobylém hájku u kostela tekl pramen vody. Připadaly jsme si jak dvě divoženky; ještě, že po cestě, co vedla kolem, nešel žádný poutník!

Kostel i uvnitř byl překrásný (ale ne tolik, co v Santillině, ačkoli se to těžko dá srovnávat). Měli jsme čtení v češtině a posíleni eucharistií si kluci pokecali s páterem, zatímco já a Mariánka jsme zpívaly Bohu i sobě k radosti.

Po mši nám jedna paní přinesla fíky a Jirka se dal do řeči s jinou paní, co zde vlastnila ubytovnu.  Nejen že nás pohostila večeří – chlebem a šunkou, co jsme si nechali na snídani, ale dala nám 3 EUR na jídlo. Jiní lidé nám darovali pět litrů mléka od krav. Večer jsme se pomodlili v kostele, který nám padre nechal otevřený přes noc a uložili jsme se ke spánku u kostela  podloubí.

Jakubova vsuvka: Byl to kostel, u kterého býval kdysi františkánský klášter a tak jsme si připadali jak doma.

Sobota 3.9.

Ráno nás ona paní z ubytovny po ranní modlitbě v kostele pohostila super snídaní v hotelu – čerstvým chlebem, máslem, kávou, čajem a horkým mlékem.

Poté jsme došli přes Castroverde v naprostém parnu 8 km před Lugem, jelikož nebylo lepší místo, rozdělali jsme na silnici karimatky a dali oběd. Kolem silnice byly totiž obory se zákazem vstupu.

V Lugu jsme byli kolem 18.00 – a zašli jsme rovnou k bratřím františkánům. Bratři byli v klášteře jen dva – nechali nás osprchovat v klauzuře, spali jsme v tělocvičně klášterní školy. Akorát nás neodhadli a utahané nás hned nahnali do muzea – bývalého konventu františkánů, založeného samotným sv. Františkem.

Po mši svaté nám přinesli večeři co dům dal. Jedna paní nám také poslala 50 EUR na pouť. Šli jsme spát a usnuli jako zabití. Myslím, že bratři byli ještě na procházce nočním městem s padrem, ale to už jsem spala.

Deo gratias za všechno.

 

 

Texty pod obr.:

1. Typický kříž na Caminu
2. Typická galicijská sýpka
3. Pramen mléka ve Fonsagradě
4. Kaplička v sedle pod Hospitalem
5. Kostel ve Vilatade – možno vynechat
6. Před katedrálou v Lugu s P. Enricem