Alexa, Petr OFS

Eurosia Fabrisová se narodila 27. září 1866 v malém městečku Quinto Vicentino v zemědělské oblasti několik kilometrů od Vicenzy v Itálii. Její rodiče, Luigi a Marie Fabrisovi byli rolníci. V roce 1870, když byly Eurosii čtyři roky, přestěhovali se rodiče do vesnice Marola, kde pak prožila celý zbytek svého života. Navštěvovala pouze první dva roky základní školy v letech 1872-4, protože i v tak mladém věku musela pomáhat rodičům na statku a své matce s domácími pracemi. Stačilo jí to však k tomu, aby se naučila část i psát. Kromě práce v domácnosti pomáhala své matce i jako švadlena. Již jako dívku ji zvláštním způsobem přitahovala modlitba a život ve spojení s Bohem. Modlitba ji přiváděla k neustálému hledání Boží vůle a k touze žít podle ní. Měla zvláštní cit pro potřeby své rodiny.

Ve dvanácti letech přistoupila poprvé ke svatému přijímání a od té doby přijímala eucharistii při každém svátku (bylo to ještě před rokem 1905, než bylo povoleno denní svaté přijímání dekretem papeže sv. Pia X.). Při farním kostele v Marole působilo Sdružení dcer Panny Marie. Eurosia se připojila k tomuto sdružení a aktivně se účastnila jeho setkání a pobožností. Mezi její oblíbené patřily pobožnosti k Duchu svatému, Dítěti Ježíši, úcta ke Kristovu kříži, k eucharistii a modlitby za duše v očistci.

V osmnácti letech byla Eurosie zbožnou a pracovitou mladou slečnou. Tyto její vlastnosti i laskavá přirozenost nezůstaly bez povšimnutí, takže jí několik mladých mužů nabídlo sňatek. Eurosie se ale necítila povolaná k tomu, aby tyto nabídky přijala.

V roce 1885 zasáhla Eurosii tragická událost: zemřela mladá maminka ze sousedství a zanechala po sobě tři malé dcery. První z nich zemřela krátce po své matce. Na živu zůstala dvacetiměsíční Klára Anděla a dvouměsíční Itálie. Eurosie chodila každé ráno pomáhat a starat se o tyto dvě malé děti a o domácnost. Otec těchto dětí žil se strýcem a dědečkem, který trpěl chronickou nemocí. Byli to tři naprosto rozdílní mužové a často se spolu hádali. Po šesti měsících se Eurosie na radu příbuzných, svého faráře a po dlouhých modlitbách a uvažování nad významem všech těchto událostí rozhodla uzavřít manželství a přijala jako Boží vůli a své nové poslání nabídku ke sňatku od vdovce Karla Barbana. Místní farář později často vyprávěl, že to byl skutečně skutek heroické lásky vůči druhým. Sama Eurosie k tomu později řekla svému bratru Antoniovi: „Sám Pán mě postavil na tuto cestu a já jsem se jím nechala vést. Vdala jsem se opravdu proto, abych se obětovala. Vzala jsem si vdovce Karla, protože mi bylo líto těch dvou malých dětí. Cítila jsem, že budu schopná tyto dva sirotky vychovávat. Chtěla jsem jim být matkou a byla jsem si jistá, že je dobře vychovám, protože jsem slíbila, že je budu vychovávat podle Boží vůle.“

Svatba byla 5. května 1886 a kromě Kláry Anděly a Itálie bylo manželství Eurosie a Karla požehnáno dalšími devíti dětmi. V letech 1918-1921 byli tři jejich synové vysvěceni na kněze, dva jako diecézní a jeden jako františkán – bratr Bernardin. Ten se později stal prvním životopiscem své matky. Další tři děti vstoupily do manželství a vytvořili harmonické rodiny s mnoha dětmi. Poslední syn vstoupil do semináře, ale zemřel ještě před dokončením. Klára Anděla se stala řeholnicí a přijala jméno Teofanie. Druhá dcera, Itálie, zvolila manželství.

 Za 1. světové války se Eurosie ujala dvou osiřelých děvčat a desetiměsíčního chlapce Mansueta Mazzuca, když se nenašel nikdo z příbuzných, kdo by se o děti postaral. V dohodě se svým manželem s především v důvěře v Boží Prozřetelnost přijala tyto děti do svého domu jako vlastní. Takže se stala matkou čtrnácti dětí. Mansueto se později stal františkánem a přijal řeholní jméno Jiří. Všem těmto dětem byla maminka Rosa (Mamma Rosa), jak lidé Eurosii od její svatby říkali, ztělesněním lásky a péče, tou, která obětovala svá vlastní přání a potřeby tomu, aby jim zajistila křesťanskou výchovu.

Eurosie byla pro svou rodinu opravdovým pokladem. Svému muži vždy projevovala velikou lásku a úctu a stala se jeho důvěrnicí a rádkyní. Tvrdě pracovala. Byla člověkem, na něho se dalo spolehnout, že vždy splní své povinnosti. Uměla udržet rodinný rozpočet a zároveň pomáhat potřebným. Zvláště heroickou sílu prokázala při poslední nemoci svého manžela, který zemřel v roce 1930.

V roce 1916 bylo v Marole založeno místní bratrské společenství františkánských terciářů. Duchovní asistenci vykonávali františkáni z blízkého kláštera Sv. Lucie ve Vicenze. Eurosie se stala jednou z jeho prvních členek. Pravidelně se účastnila setkání bratrského společenství a především se snažila žít pravým františkánským duchem chudoby a radosti ve své rodině, uprostřed každodenních prací a modliteb. Ke každému se chovala uctivě a laskavě a chválila Boha jako Stvořitele a zdroj všeho dobra a dárce veškeré naděje. Brzy se stal františkánským terciářem i její syn Sante Luigi Barban, který byl ženatý a byl otcem jedenácti dětí.

Sv. František se na základě evangelia soustředil na tři tajemství života našeho Spasitele: vtělení, ukřižování a eucharistii. Eurosie ho v tom následovala. Často hovořila o Ježíšově utrpení, měla odpor ke hříchu a projevovala soucit s hříšníky. Svým dětem říkala: „Vždy jsem se z celého srdce modlila, abyste raději zemřely, když jste ve stavu milosti, než abyste se staly špatnými lidmi a postavily se proti Pánu.“ Žila intenzivním životem modlitby. Každou volnou chvíli využívala k modlitbě. Modlila se a obětovala denní námahu a utrpení za obrácení hříšníků. Rozjímání o Ježíšově utrpení umocňovalo její lásku k Bohu i k bližnímu.

Pro dobu, ve které žila, byla v Itálii charakteristická tzv. „římská otázka“ jako důsledek zániku Církevního státu. Na papeže často útočili politici, novináři a intelektuálové. Maminka Rosa tím trpěla a byla přesvědčena, že papež „je Kristovým náměstkem na zemi a otcem našich duší. Ten, kdo miluje papeže, miluje Boha. Takže máme papeže milovat, mít k němu úctu, poslouchat ho a modlit se za něho“.

Láska k eucharistii ji vedla ke starosti, aby byl kostel vždy čistý a vyzdobený. Své děti vedla k tomu, aby do kostela chodily slušně oblečené: „Před Bohem máme mít čistou duši i oblečení.“

Maminka Rosa se vyznačovala stálým hledáním Boží vůle ve svém životě. Viděla její projevy i v takových věcech, jako byl nevrlý a hrubý manžel, hluchý tchán, kterému bylo těžké se zavděčit, švagr, který byl notorický kuřák se sklonem k hazardním hrám a špatným kamarádům. Rosa byla schopná jim vyhovět v jejich správných požadavcích a svými slovy i příkladem jim pomáhala k nápravě a přiváděla je blíže k životu podle víry. Snažila se dát všem svým dětem – vlastním i adoptovaným – dobrou výchovu. Posvěcovala se tím, že přijímala svou roli ženy a matky jako poslání, které jí svěřil Bůh.

Maminka Rosa žila v době chudoby. Ekonomické důsledky 1. světové války se pociťovaly po dlouhou dobu a chudoba se velice rozšířila. Také dům manželů Barbanových patřil k chudším. Vlastnili sice úrodná pole, ale museli splácet staré dluhy a také velká rodina vyžadovala péči a bylo třeba ji uživit. Rosa nikdy nechtěla být bohatou: „Myslím si, že když bych byla bohatá, nikdy bych nebyla tak šťastná, jako jsem teď. Ježíš byl také chudý a patřil mu celý svět. Ježíš a Maria byli chudí.“ Chtěla napodobovat svého Spasitele. „I Ježíš byl velmi chudý. Netoužím po ničem jiném než po Boží lásce.“ Věnovala čas tomu, že ve správnou chvíli pomáhala a radila druhým, například šla pomoci chudé rodině, aniž by se sama najedla. Byla to spousta maličkostí, jednotlivých skutků lásky, které každodenní život nabízí.

Protože byla dobrou švadlenou, vždy měla u sebe skupinu děvčat, které učila šít. Nikdy za to pro sebe nežádala žádnou odměnu. Chovala se jako matka a využívala každou příležitost k tomu, aby jim předávala lidské a křesťanské hodnoty a připravovala je na založení opravdu křesťanských rodin.

Domov maminky Rosy byl přímo ideálním křesťanským společenstvím, kde se děti učily modlitbě, poslouchat a plnit Boží vůli a prakticky žít křesťanským životem. Ve svém povolání jako křesťanská matka se maminka Rosa každodenně obětovala a stravovala jako lampa svítící jasně na oltáři lásky.

Zemřela 8. ledna 1932 a byla pohřbena v kostele v Marole.

Maminka Rosa je vzorem svatosti pro každodenní život křesťanské rodiny. Její tři synové, kteří se stali kněžími, byli ve svém povolání povzbuzeni příkladem její svatosti. Některé charakteristické rysy cesty ke svatosti maminky Rosy – Eurosie Fabris Barban – můžeme poznat ze svědectví v procesu blahořečení. „Dělala vše pro slávu Boží a spásu duší“ (vlastní bratr Antonio). „Každodenní život Rosy Barban byl zasvěcen svědomitému plnění jejích povinností jako ženy a matky“ (soused). „Její víra byla živá a horlivá. Byla opravdu výjimečná právě ve svém běžném rodinném životě“ (jedna z jejích žaček). „Svůj apoštolát vykonávala svým příkladem a svými slovy“ (další žákyně). „Život Rosy Barban byl zasvěcen Bohu a rodině“ (vlastní farář).

Již papež Pius XII. si přál, aby se život této podivuhodné ženy stal známým všem křesťanským rodinám. Beatifikační proces maminky Rosy byl zahájen 3. února 1975 v diecézi Padova. Ctihodnou byla prohlášena papežem Janem Pavlem II. 7. července 2003, který uznal svědectví o jejích heroických ctnostech. 22. června 2005 církev oficiálně uznala zázrak na přímluvu Eurosie Fabris Barban a 6. listopadu 2005 byla v italské Vicenze blahořečena. Blahořečení proběhlo již podle nových předpisů. Beatifikační mši svaté předsedal místní biskup Cesare Nosiglia. Samotnou formuli blahořečení pronesl papežovým jménem kardinál Saraiva Martins, prefekt Kongregace pro svatořečení. Z rozhodnutí papeže Benedikta XVI. se má totiž znovu vrátit důraz na to, že blahořečení je v první řadě slavností místní církve.

Podle oficiálního životopisu

a článku v časopisu TAU

 

 

 

 

sestavil Petr Alexa OFS