„Štěstí - muška jenom zlatá ?“

Mlčoch, Lubomír OFS

Byli jsme Bohem stvoření pro štěstí a po štěstí nepřestáváme toužit - dokonce po štěstí, které trvá věčně. Co je to štěstí? Básníkova odpověď – „muška jenom zlatá“, recitovaná záměrně jednotvárným způsobem mladým Ladislavem Peškem před katedrou gymnaziálního profesora Jaroslava Marvana v - už klasickém - českém filmu „Cesta do hlubin študákovy duše“ nás stále baví, ačkoliv oba herci jsou už dávno na věčnosti; přiznejme si však, že nás neuspokojuje. Po štěstí dál prahneme a o štěstí se ve svém životě dál pokoušíme. Kapitalistická tržní ekonomika v její dnešní podobě „konzumní společnosti“ nám nabízí štěstí na každém kroku: neokusíte-li podle vtíravé a šálivě mámivé reklamy - nebudete šťastni. Cesta do hlubin – nejen študákovy - duše však ukazuje, že tudy cesta ke štěstí vede jen zdánlivě, či částečně: jen malou část štěstí si jde „koupit“. A to nejen proto, že na „nákup štěstí“ nemáme dost peněz. V praxi nejde uskutečnit ani recept našich vnoučků, kteří začínají chápat roli peněz a ve svých dvou letech mají „po ruce“ řešení - pro dědečka-teoretického ekonoma poněkud překvapivé: „koupit si penízky“. „Penízky“ se totiž paradoxně staly spíše překážkou pro štěstí dnešního člověka: to už však věděl jeden „bohatý mládenec“ z Assisi skoro před osmi stoletími a předtím i mudrci, žalmisté a proroci starozákonního lidu. 

    „Ekonomie a štěstí“ jsem si zvolil jako téma pro svůj výzkum na fakultě - rovnou s paradoxním vysvětlením – „proč méně může být někdy více“. V Praze se konala nedávno mezinárodní konference „psychologů v ekonomii“ a název konference byl „absurdita v ekonomii“. Stav „vědy o štěstí“ tam prezentoval profesor Bruno Frey ze Švýcarska. V zahraničí už se asi 30 let ptají lidí po jejich štěstí, a „zákon velkých čísel“ zpochybňuje víru nás ekonomů, že štěstí spočívá v bohatství. „Bohatší“ v dané zemi a v dané době se sice většinou cítí subjektivně „více šťastni“ než „chudší“, ale chudší země jako celek nemusejí být – v průměru - méně šťastné než země bohaté. A co je „paradox“ či „absurdita“ pro nás ekonomy: v jedné a téže (bohaté) zemi se po několika desetiletích pachtění za větším materiálním blahobytem ukazuje, že lidé se necítí vůbec šťastnější – a to přesto, že „hrubý domácí produkt na hlavu“ mezitím vzrostl i o desítky procent. Psychologové mají už i své vědecké vysvětlení, a hovoří o našich přáních, aspiracích, jejich uspokojování, a všechno vede k poznání, že my lidé tak trochu „nevíme, co chceme a nedáme pokoj, dokud to nedostaneme“ (řečeno s klasikem). V „logice“ konzumní společnosti se totiž po dosažení kýžené úrovně spotřeby dostavuje po nějaké době nespokojenost - a k udržení se na „téže hladině subjektivně vnímaného uspokojení“ potřebujeme další a další „jablíčka ze stromu poznání“. Psychologové mluví o „žentouru spotřeby“: tento archaický symbol otrocké práce člověka (a dobytčat) se v dnešní konzumní společnosti mění na symbol otročení spotřebě a našim choutkám.      

   Na pražské konferenci jsem měl příspěvek „Od centrálně plánovaného štěstí k sebeklamu tržní ekonomiky“. Tím sebeklamem „suverénního spotřebitele“ ve „svobodné tržní ekonomice“ je hledání štěstí ve  stále vyšší spotřebě, a na oltáři této modloslužby je často obětováno skutečné, pravé štěstí rodiny, i budoucnost nás lidských tvorů jako součásti stvoření - přírody. Sebeklam už byl rozpoznán a popsán i na úrovni vědy - sociální psychologie, to ale „k obrácení“ nestačí. Je třeba něčeho více: milosti Ducha svatého a naší vůle.  

   Štěstí rozuměla už i antika různým způsobem. „Fortuna“- římská bohyně Štěstěna je opravdu tou „muškou zlatou“, která si k nám sedne – bez našeho přičinění (?) či pouhým vyplněním tiketu SAZKY či SPORTKY. Bohyně „Štěstěna“ se na nás může usmát u hracího automatu; a pokud to není hned, stačí „vytrvat“. A vytrvalost se mění na „drogovou závislost“ – dokonce psychické onemocnění. Posedlost po penězích jako univerzálním prostředku uspokojení potřeb konzumní společnosti má za následek, že Praha má jednu z nejhustších sítí heren a hráčských doupat v Evropě. „Felicitas“ – může být už štěstí bližší i nám křesťanům, je totiž latinskou verzí starého řeckého pojmu „eudaimonia“ a – i když se staré řecké filosofické školy velice lišily ve výkladu, Aristoteles např. spojoval štěstí s ctnostným životem. Anglický termín pro štěstí -  „happiness“- má ve franštině dva možné překlady: „bonheur“ či „félicité“  (v italštině felicita).  A jak mi radil ve Fribourgu anglikánský pastor Justin Welby, anglické „happiness“ – „be happy“ je významově neodlučitelně spojeno s radostí, a „jásáním“: při vysvětlování se dal do „křepčení“.

   A tady jsme u jádra problému „štěstí“ v konzumní společnosti. Americký ekonom Tibor Scitovsky napsal už před lety knížku „Joyless Economy“: ekonomie - věda bez radosti. Sebeklam radosti z okušení dalšího jablíčka ze stromu poznání má v sobě skrytý „červíček“: radost je prchavá, záhy mizí, a zanechává nás (dál) nespokojené. Bohatý mládenec odcházel od Ježíše zarmoucen: měl totiž mnoho bohatství  – a neuměl se ho vzdát. Pravé štěstí je – řečeno s moudrým profesorem ekonomie Stefanem Zamagnim z Boloně - spíše „vedlejším produktem naší starosti o blaho našich bližních“. Pravé štěstí má blízko k „pravé radosti“ našeho Otce a učitele Františka: i nám hříšníkům je dáno z milosti Boží někdy zakusit nevýslovné štěstí v pláči, v závoji slz, jimiž nás Pán navštíví a napojí měrou vrchovatou. Je i naší zkušeností - nejhlubších hlubin naší duše - že nejšťastnější se cítíme když jsme – aspoň na chvíli - „jakoby bez hříchu“- v milosti posvěcující, po právě vykonané svátosti smíření s Bohem. A tu člověk  zatouží rozběhnout se – i když už ho bolí kolena - a křepčit jako v klukovských letech. „Zlatá muška“ je cestou pokušení, na jejímž konci je smutný Františkův „bratr moucha“. V pravé radosti je člověk „šťastný jako blecha“… 

xxx

Po návratu ze semináře, kde jsem kolegům ekonomům opatrně zpochybňoval jejich jistotu, že „více je lépe“, mne doma čekala e-mailová výzva Národní rady SFŘ, abych se připojil k petici proti televizním pořadům „Vyvolení“ a „Big Brother“. Unaven jsem usnul, aniž bych se přidal k protestu, zdálo se mi, že zákazem to nespasíme, a že negace sama nestačí… Druhý den jsme doprovázeli českého profesora ekonomie, který půlstoletí na slovutné americké Cornell University učil a bádal o bohatství národů: jel do městečka svých předků. Ve Velké Bíteši se právě konala národopisná slavnost „Horácka“ s názvem „Bítešský jarmark“. Jarmark býval tržištěm našich předků: tedy předmět zájmu nás „profesorů ekonomie“. Ale tento „trh“ byl docela jiný než jaký zkoumáme: šlo o dvouhodinový pořad písniček, říkadel a tanců připomínajících celý církevní a kalendářní rok. Práce a zábava, radost pozemská neustále se vztahující k radosti věčné. Pořad začínal příchodem „Tří králů“ a končil jejich klaněním se Dítěti. Kovář, mlynář, „jarmarečníci“, děti malé, větší, jinoši a dívky, starci a stařenky: společné procesí „ke kapličce“ procházející s křížem v čele celým kulturním domem postaveným zřejmě „za socialismu“. Jarmark kolem kostela, trh podřízený hodnotám věčným. Roční „Ježíšek“ v jeslích pod laskavým dohledem Matky Boží a sv. Josefa (z „důvěrných zdrojů“ staršího brášky) vévodil závěru programu s nadhledem a laskavostí: jakoby si byl vědom své role; ne – jakoby byl Dítětem Božím. Celý pořad jsem byl jako v „Jiříkově vidění“: „kultura života“ tady odsouvala „kulturu smrti“ do nicotnosti: jen sama sebou…       

    Chvílemi jsem sledoval dění přes závoj slz. Dojetí vyvolávaly vzpomínky z raného dětství - vždyť jsem ještě něco z toho stačil zažít, a nevýslovné štěstí z objevení naděje, že nejsme ještě úplně ztraceni, že ještě jako národ žijeme. Už v létě jsem s přáteli z Walesu navštívil skanzen v Přerově nad Labem, ale tam šlo spíše o nostalgii nad tím, co nenávratně minulo: za stoly zakonzervovaných chalup Polabí tam sedí figuríny našich předků, jakoby spící v zakletém království Šípkové Růženky. Tady byl život znovu obnovený v Kristu.               

    Poslední přednáškou kardinála Ratzingera před jeho volbou papežem má téma  „Evropa v krizi kultur“. Budoucnost sjednocené Evropy není v handrkování a smlouvání na „jarmarku Unie“ kdo co urve. Je v jásavé radosti kdysi bohatého mladíka Františka, který se osvobodil od jařma peněz a bohatství, a ukazuje nám všem znovu šlépěje za svým i naším Pánem.

Lubomír Mlčoch OFS