Brocanelli, Vincenzo OFM

 V listopadu loňského roku uplynulo 910 let od vyhlášení první křížové výpravy, k níž došlo 27. 11. 1095. Příspěvek Vincenza Brocanelliho OFM o františkánském pohledu na tyto „ozbrojené pouti“ k Božímu hrobu je zároveň odpovědí na různé obranné agresivity, k nimž dochází v mnohých zemích a které vedou k dalším napětím a konfliktům mezi lidmi, etnickými skupinami a národy. 

 

 

 

 

1. Výzva protikladů

 

 

 

 

V lidstvu, které chce být celosvětové a globalizované, jsme svědky růstu nacionalismu a partikularismu. Snad aby reagovali na proces nivelizace a uniformity, který vyvolává globalizace, skupiny lidí dnes znova uplatňují vlastní identitu, vyžadují uznání a respektování jako samostatné skupiny. Jako by se bránili, projevují také obrannou agresivitu, staví zdi oddělení, které vyvolávají nesdělitelnost, napětí a konflikty.

Dnes existují různé hmotné zdi oddělení: zeď ve státu Izrael odděluje Židy od Palestinců, zeď na hranici mezi Mexikem a USA a další méně známé.

Existují však další zdi psychologické nebo kulturní a etnické povahy. Zeď či bariéra strachu z druhého, který je jiný, který patří do jiné skupiny a tím je instinktivně chápaný jako možný nepřítel.

Zeď či bariéra etnické nesnášenlivosti, která se v některých seskupeních mění na nový rasismus směřující k vyloučení druhého.

Zeď či bariéra, kterou se někdo snaží postavit mezi civilizacemi a náboženstvími. Tváří v tvář vznikajících nových zdí se generální sekretář OSN Kofi Annan už roku 2001 ujal iniciativy k povzbuzení nových generací, aby přeměnil dnešní zdi na mosty budoucnosti; a nedávno papež (Jan Pavel II.) projevil velké znepokojení a vydal programovou výzvu: „Nepotřebujeme zdi, ale mosty.“ Nepotřebujeme další ohrady, ale spíše zacelit trhliny, znova navázat spojení a dialog, věnovat se dílům vzájemné solidárnosti.

Jak my františkáni, kteří jsme svým povoláním budovateli míru, můžeme být dnes také staviteli mostů mezi skupinami či osobami rozdělenými, oddělenými, stojícími také v násilném protikladu?

 

 

 

 

2. Nejnovější pokyny Řádu

 

 

 

 

Naše generální konstituce (GK) hovoří v hlavě IV. o způsobu života ve světě: „Bratři ať žijí v tomto světě jako obránci spravedlnosti a hlasatelé i tvůrci pokoje, přemáhající zlo vytvářením dobra“ (68,1); „Vědomi si také strašlivých nebezpečenství ohrožujících lidstvo, ať se bratři rozhodně zříkají jakékoliv vojenské činnosti a příprav na zbrojení jako největšího neštěstí světa a nesmírné křivdy na chudých, a ať nešetří námahy a potu pro vybudování Božího království pokoje“ (69,2).

V hlavě V. o evangelizaci GK bratry povzbuzují, aby se aktivně účastnili nastolení „společnosti spravedlnosti, osvobození a pokoje“ a aby se účastnili „na akcích lásky, spravedlnosti a mezinárodní solidarity“ (96,2). Ve Svaté zemi „ať jsou bratři  obzvláště svědky evangelia Ježíše Krista a jeho království pokoje“ (122).

V řeči na zahájení Řádové rady 2001 bratr Giacomo Bini řekl.: „Žijeme ve světě, který se mění neuvěřitelnou rychlostí: nemůžeme si dovolit být ,rozptýlení´, nechat se dis-trahere, nechat se vláčet sem a tam bez toho, že bychom se soustředili na to podstatné.“ A závěrečný dokument Řádové rady 2001 tvrdí: „Jsme svědky tragických momentů, utrpení a temnoty. Pozitivní budoucnost lidstva bude záviset na naší schopnosti odevzdat zítřejším generacím louče života a naděje a stát se nástroji pokoje, ,pontifiky´(staviteli mostů), plodit nástroje a metody společenství.“

Poslední generální kapitula se k věci ještě jednou naléhavě vrací a v závěrečném dokumentu (Pán ať ti udělí pokoj, Řím 2003 – viz POUTNÍK 8-11/05, pozn. red.) tvrdí, že odpovědí Menšího bratra na výzvu fundamentalismu a rozdělování, jakož i protikladů všeho druhu, je dialog jako jediná možná cesta k míru: tento dialog se předkládá ve třech rozměrech:

„První rozměr. Františkův život obrácení (má počátek) ve výměně, v dialogu otevření a přijetí bližního, včetně bližního, který je nejvíce znetvořen, působí odpor a „hořkost“ (srov. Závěť 1). Tato dráha stálého otvírání se druhému dosahuje svůj vrchol v pověstném setkání se sultánem (srov. 1Cel 57)“ (30).

 

 

 

 

„Druhý rozměr. Rozvoj mentality dialogu a uskutečňování jeho požadavků nutně nás vedou na cestu očišťování (srov. List kap.5). Dialogem osoba opouští individualismus a objevuje svou pravou individualitu, svou identitu před Bohem“ (31).

 

 

 

 

„Třetí rozměr. Tato cesta obrácení k dialogu, založená na víře schopné vidět, zahrnuje přísnou praxi poslušnosti Božímu slovu jako Slovu, které se vtěluje v eucharistii, v těle – ne vždy hodném – církve, v křehkém těle našeho bratrského společenství“ (32).

 

 

 

 

 

 

 

 

3. Setkání Františka a sultána

 

 

 

 

Naše povolání stát se tvůrci pokoje a mostů spojení nachází svůj pramen ve Františkovi z Assisi a v jeho vzoru setkání Františka se sultánem.

František, prodchnutý vroucí touhou hlásat Krista a dojít mučednictví, po rohožkové kapitule r. 1219 odcestoval s bratrem Iluminátem do Palestiny. Křižácké vojsko bylo připravené k útoku na vojsko sultána Melek-el-Kamela, který se usadil v Damiettě. Křižáci zkoumali oblast a ptali se, zda se mají omezit na osvobození Jeruzaléma (Jan de Brienne), nebo mají využít situace k poražení islámu (kardinál legát Pelagius).

František žádal kardinála Pelagia o dovolení, aby se mohl setkat se sultánem: dostalo se mu ho, avšak bez jakékoliv zodpovědnosti ze strany kardinála a bez úředního pověření.

František přešel ležení křižáků. Překročil hranice „křesťanství“ oné doby, vstoupil do ležení muslimů, bez škody prošel vojskem a přišel k sultánovi. Pravděpodobně to bylo v prvních dnech září 1219.

František se představil jako poslaný od „nejvyššího Boha“ (LegMai 9,8) – a ne od papeže! -, stejného Boha, kterého sultán uctíval. Ten, člověk otevřený a dodržující muslimskou pohostinnost, ho přijal „s úctou“ (1Cel 57). František prohlásil, že je křesťanem a vyložil mu svou víru v Ježíše Krista („kázal Boží slovo“: Jakub z Vitry, List 1220,2 – FP 2212), podělil se o svou náboženskou zkušenost (neohrožoval muslimy a nevyhlašoval křížovou válku!) s „pevnou myslí“ a „mocí ducha“ (LegMai 9,8).

 

 

 

 

Sultán mu naslouchal „se zalíbením“ (LegMai 9,8) a chtěl by prodloužit dialog s tímto člověkem, který přišel z jiného náboženství a z jiného světa. Stejně tak František pozoroval sultána a postupně v něm objevil „věřícího“, člověka, který se modlil pětkrát za den – a ne bezbožného ďáblova syna! A sultán odhalil ve Františkovi člověka velké zkušenosti víry, vzal si ho stranou, prosil ho „aby se za něho modlil“ (Jakub z Vitry), dal mu „znamení své přízně“ (1Cel 57) a „dával mu mnoho vzácných darů“ (LegMai 9,8) pro jeho chudé.

František se vrátil zpět a přešel opět obě ležení. U křižáků vzbudil obdiv a zdá se, že někteří z nich se stali františkány v důsledku tohoto Františkova svědectví.

Co přinesla Františkova cesta do Damietty? Bylo to selhání, když se sultán neobrátil na křesťanskou víru a ani František nedosáhl vytouženého mučednictví? Navzdory tomu ne! Musíme uznat, že v Damiettě došlo k velkému zázraku! Setkání dvou osob, které byly vyjádřením svou světů v konfliktu, zázrak setkání, ke kterému došlo „na druhém břehu“, v úctě k odlišnosti, ve zdvořilém dialogu, v nezištné lásce.

Vincenzo Brocanelli OFM

VITA MINORUM 1/2005

 

 

 

 

 

 

 

 

Text pod obr.: Giotto: Sv. František před sultánem – možno ponechat do příštího čísla